Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Kdopak nám zakdáká?
Jiří Koula, 7.2.2014

Komorní Fidlovačku jsem kdysi nazval svědomím hlavní scény, neboť se na ní dělalo divadlo na velmi nadprůměrné úrovni nejen v porovnání s její velkou sestrou, ale též v celém kontextu pražského divadla. Výrazné místo zde pak měly inscenace o ženách (primárně) pro ženy, jež však byly skutečným zážitkem i pro mě. Na Rok magického myšlení nejspíše nikdy nezapomenu, Můj báječný rozvod byl ve srovnání s ním slabší, ale stále výrazný, Tři holky jako květ nabídly vtipný pohled na problémy tří generací a z Nejlepších kamarádek jsem odcházel s takovým porozuměním pro obě ženské postavy, že jsem skoro uvažoval, zda si nemám cestou domů koupit tampóny, jen tak, pro jistotu.

To vše ale odnesl čas a po delší pauze se na tomto jevišti objevilo Pět ve stejných šatech, formálně se hlásících k výjimečné minulosti, bohužel však jakýkoliv pokus o srovnání nemůže skončit jinak než tragicky pro tuto novinku. Při úvahách o ní mě napadá ještě další inscenace, totiž Cry Baby Cry uváděná ve studiu Švandova divadla. V obou případech sledujeme pět žen, jež se sešly v určitém čase a prostoru, aby vynikly jejich odlišnosti.

Skutečně, obě hry nabízejí pět navzájem jasně rozlišených charakterů. Jenže zatímco ve Švandově divadle jsou tyto rozdíly nosnou konstrukcí a z nich vycházející konflikty přinášejí hlubší pohled na různé stránky ženství, na prknech Komorní Fidlovačky se spíše vkrádá otázka, čemu ta námaha vlastně slouží. Ačkoliv jsou všechny ženy jedinečné a během večera se dozvíte leccos z jejich životů, vše je to přebito jedním spojujícím článkem - všechny jsou to opravdu, ale opravdu neskutečné slepice.

Než to vysvětlím, přejdu k něčemu zdánlivě jinému. Autorem hry Pět ve stejných šatech je Alan Ball, scénárista filmu Americká krása. V tom trefně vykreslil maloměšťácké prostředí, přičemž stvořil (mimo jiné) tři výrazné ženské postavy: Carolyn, matku zakládající si na vnějším dojmu ideální rodiny, její dceru Jane - ošklivé káčátko trpící matčiným pokrytectvím, jež žije ve stínu své kamarádky Angely, a konečně Angelu, krásku budující si image coury, uvnitř však nejistou.

Přiznávám, že kdybych si sestavoval žebříček svých nejoblíbenějších filmů, Americká krása se jistě umístí v první desítce, do značné míry právě kvůli přesnému vykreslení postav, jež fungují zároveň jako skutečné osobnosti i zástupci určitých kategorií. Tento rys pak sdílí s inscenacemi, jež jsem dosud jmenoval, všechny ukazují "obyčejné ženy v obyčejných situacích", ovšem tak, že působí zajímavě. A také uvěřitelně.

Tedy přesněji řečeno všechny až na Pět ve stejných šatech. Zde totiž naopak postavy sice očividně mají být představitelkami jistých "sociologických škatulek", jenže na tom jednak vlastně vůbec nesejde, jednak se nedostavuje onen pocit, že jde též o ženy z masa a kostí. Proč? Předně proto, že se nezdá, že by jim na jejich životech záleželo, což považuju za nejvyšší možné zpronevěření se zobrazení reality.

Tento dojem vyvěrá ze stavby hry. Jejím východiskem je pět družiček na svatbě, jež se v průběhu svatební hostiny setkávají v jednom pokoji. A to je tak vše zajímavé, co se dá napsat, první hodina a půl je naplněna právě tímto, postavy se v počtu dvě až pět vyskytují v této místnosti a konverzují. Postupně se dozvídáme, "co jsou zač", ovšem každý detail slouží primárně k navození určité situace, jejímž záměrem je pobavit. Dotkne-li se autor něčeho vážnějšího, nijak s tím nepracuje, zhoustne-li atmosféra přespříliš, má po ruce několik triků, jak ji odlehčit, přijde s "hláškou", která tragický podtext shodí, nechá neveselou postavu odejít, případně naopak jinou přijít nějakým obzvláště komickým způsobem. A tím se na to, co bylo, zapomíná, pokud se k tomu ještě někdo vrátí, tak jen tak, aby důsledkem byl další výbuch smíchu, ženy se tedy průběžně "odhalují", ale nezanechává to na nich žádné rozpoznatelné známky, vlastně tím jen podávají informaci "Autor chce, abych řekla, že patřím do té a té skupiny."

Jistě, záměrem hry (či určitě alespoň inscenace) je pobavit diváka, cokoliv navíc je "bonus". Jenže to vypadá, že to je též jediný cíl všech postav, "girls just wanna have fun". A to je důvod, proč mi všechny postavy přišly jako slepice nejtěžšího kalibru, bez ohledu na to, jak závažného tématu se dotkly, jak hluboko do sebe navzájem nahlédly, bylo základním měřítkem, nakolik je to zábavné či nudné. Tento dojem byl ještě umocněn nejasným věkovým vymezením, dle určitých náznaků by mělo být všem postavám spíše třicet než dvacet, jenže se chovaly jako puberťačky, jež zrovna dostaly občanku.

Za zmínku stojí i posledních patnáct minut inscenace, kdy na jeviště vstoupila mužská postava a odehrálo se něco, co zřejmě mělo být sváděním. Pro mě osobně šlo ale spíše o projekci autorova uvědomění si, že popsal mnoho stránek bez toho, aby se cokoliv stalo, a tak se rozhodl to napravit. Výsledek byl ale tristní, nicméně si nemyslím, že by šlo o "lokální selhání", naopak mi tato scéna dobře zapadala do toho, co předcházelo. Byla totiž obratnou slovní ekvilibristikou, v níž ale chybělo "srdíčko", konverzace plynula bez toho, aby měl divák pocit, že směřuje odněkud někam, karty od počátku ležely viditelně na stole a výsledek byl dán, hrálo se čistě pro hru samotnou. Zarážející bylo jen to, že se z této scény vytratil vtip, v hledišti až na pár okamžiků vládlo hrobové ticho. Co jej mělo nahradit? Jiskření mezi protagonisty? Žádné se nekonalo, právě proto, že jim na jejich slovech očividně nezáleželo, což ještě podtrhla režie pro mě naprosto nepochopitelnou stylizací. Neměla to být nakonec parodie? Ta ale zase bývá vtipná, případně se o to aspoň snaží.

Když jsem odcházel z divadla, byl jsem viděným značně znechucen a marně jsem hledal jediný důvod, jak si obhájit, že jsem takové ptákovině věnoval dvě hodiny svého života. Jak jsem si ale v mysli sestavoval tento blog, něco mi došlo, tato inscenace je totiž dost možná velmi věrným zobrazením skutečnosti, jenže trochu jiné, než jsem v ní hledal.

O dnešních náctiletých se občas mluví jako o YouTube generaci (či "Gen C"). Základními rysy jsou důraz na konzumaci zábavy, útržkovité vnímání světa skrze fotografie, krátké texty (délky vhodné pro SMS) a klipy, jež se ideálně vejdou do minuty, neschopnost udržet pozornost a vnímat souvislosti, povrchnost jako standard, distancování se od vlastního života a přesun na internet, kde "každý může být kýmkoliv i čímkoliv" a přeskakovat neustále od jednoho k druhému v honbě za zážitkem je přirozené.

Dosud jsem si říkal, že takoví jedinci jistě existují, ale mluvit o celé generaci je poněkud přehnané. Ballova hra ale ukazuje svět blízké budoucnosti (ne-li už přímo dneška), v němž skutečně jde o celou generaci. No a já si tak říkám, zda mé znechucení touto inscenací neplyne ne z toho, že je mimořádně špatná, ale spíše z (pro mě opravdu děsivé) možnosti, že by mohla být pravdivá. I v takovém případě je ale nepovedená v tom smyslu, že tato generace je nejen předmětem zobrazení, ale vzhledem k její stavbě zároveň i cílovým publikem, které se ale divadlu (obecně či alespoň klasické činohře) bude spíše vyhýbat.

Sečteno a podtrženo, ač uznávám, že první polovina inscenace byla "napěchována hláškami" a vcelku jsem se bavil (ovšem po přestávce se i ten humor nějak vytratil, případně mě otrávila představa, že by celý večer měl být jen pásmem hlášek a gagů), ač všechny dámy zručně plnily režijní pokyny a ač jsem si svou návštěvu nakonec před sebou obhájil, silně doporučuju se jí vyhnout každému, kdo míval Komorní Fidlovačku rád, skutečný tragický prvek totiž spočívá v porovnání "tehdy" a "teď".


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.