Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Královna nekrálovna
Jiří Koula, 3.1.2017

Svým divákům nadělilo Pidivadlo pod stromeček Sněhovou královnu, variaci na pohádku Hanse Christiana Andersena. Z té vyšla Natálie Preslová a sepsala příběh, který je a není Andersenem, stejně jako je a není pohádkou. A právě tato rozpolcenost ve stylu chytré horákyně je důvodem, proč už mi inscenace měsíc leží v hlavě a pořád nevím, jak se k ní postavit. Ale lepší už to nebude, takže co je v Pidivadle k vidění?

Začnu jedinou jistotou, ta inscenace je prostě krásná na pohled. Hluboce smekám před Vojtěchem Hanyšem, autorem scény i loutek, ač ve druhém ročníku scénografie na DAMU, to, co vytvořil v "polních podmínkách" Pidivadla, je prostě nádhera, za kterou by se podle mě nemuseli stydět ani zkušení výtvarníci na velkorysejších scénách. Snad jen škoda, že ten nepůsobivější nápad (nebudu prozrazovat, věřím, že až uvidíte, pochopíte) přišel poměrně na začátku, takže odpověď na otázku "Co tohle může trumfnout?", jež pak celou dobu visela ve vzduchu, zní "Už nic." (byť i další nápady rozhodně zaujmou, opravdu to není jeden záblesk a nic).

Toto okouzlení vizuálem navíc způsobilo, že jsem jím byl tak pohlcen, že nemám co říct k hudbě Iva Sedláčka a k hereckým výkonům jen tolik, že Vera Hejková mě v hlavní roli přesvědčila, že je Gerdou (přičemž přiznávám, že si nejsem ani jist tím, zda toto jméno zůstalo zachováno). Jo a ostatní herečky rozhodně oceňuji za choreografii vrány.

Tolik k formě, přejděme k obsahu. A tady už to začíná být složitější. Nerad bych prozradil příliš, tak snad jen tolik, že Preslová napsala text, jenž obsahuje Gerdinu výpravu za ztracenou Kájou (ano, nehledá toho Káje, ale tu Káju), prochází plus minus peripetiemi předepsanými Andersenem, zachováno zůstalo poselství Gegrdiny hrdinné vytrvalosti, naproti tomu v jistém smyslu stojí pevně nohama na zemi a přidává náhled na některé stránky dětského kolektivu a varování, že svět obsahuje různé nástrahy.

Když to shrnu, jde o dobrý text cílící odhadem na děti prvního stupně základní školy, možná i trochu mladší, na takové, jež už mají vybudovanou představu kamarádství, významu společnosti vrstevníků a zároveň je ještě dokáže zaujmout "čistá pohádkovost".

Přijde mi, že poněkud v kontrastu k tomu stojí režie Jiřího Hajdyly. Kromě toho, že využívá a "rozpohybovává" Hanyšova kouzla, značnou část inscenace halí do příšeří, rozšiřuje scénu z jeviště do uliček podél publika (jak je v Pidivadle zvykem), zároveň však herci s publikem přímo nekomunikují, inscenace není interaktivní. Všechno dohromady to sice funguje a já osobně si to užil, akorát mi přijde, že to ocení právě až starší divák.

Je to záměr? A pokud ano, čemu má sloužit? Napadají mě dvě možná vysvětlení. Jedno je, že inscenace se jen tváří, že je určena dětem jako takovým, ale ve skutečnosti míří na "dospělého s duší dítěte". Druhé pak, že tento nesoulad obsahu a formy chce zaujmout jak děti, tak dospělé, každý si v tom něco najde. Ovšem ať je to tak či tak, v obou případech mám pocit, že děti tahají za kratší provaz (ač to může být jen můj dojem, průzkum mezi dětmi jsem nedělal).

Sečteno a podtrženo, pokud jste přečetli tento blog, inscenaci vám mohu doporučit. Jen mi pořád vrtá hlavou, zda je to žádoucí závěr.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.