Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Lear. Real(ly)?
Jiří Koula, 17.11.2011
Národní divadlo: Král Lear - tolik odkaz v záhlaví tohoto blogu. Režisér Tomáš Svoboda na Facebooku píše o nádherné jevištní básni a gratuluje tvůrcům souběžně před nimi smekaje, divadelní kritik Vladimír Hulec se o inscenaci vyjadřuje jako o velkém jevištním díle, jež není možno pochopit napoprvé, každý střípek má svůj význam (či mnoho významů) a svoji oslavnou recenzi dokresluje téměř absolutním hodnocením. A návštěvníci tohoto portálu k hodnocení přidávají jednu nulu za druhou.

Jak se postavit k tak rozporuplným reakcím? Cítím potřebu od sebe oddělit několik myšlenek. Začnu výtkou uměleckému vedení Národního divadla. Naše první scéna má čtyři budovy, jež umožňují uvádění navzájem značně nesourodých inscenací určených pro různé typy diváka tak, aby si každý "přišel na své". Není mi zcela jasné, co koho přimělo k zařazení této inscenace do míst, jež jsou z historického hlediska tím opravdovým Národním divadlem.

Pokud bych Nebeského záměr redukoval na čistou provokaci, potom realizace na "půdě nejsvětější" je tím, co šokuje nejvíce. Zde už ale nejde jen o vůli režiséra, nýbrž o svébytný projev "vyšších míst", jimž však takové rozhodnutí nepřísluší. Totiž, je v pořádku v rámci inscenace bořit jakékoliv konvence, je v pořádku, pokud si na "hledání nových forem" (což je lichotivá nálepka s mocí přikrýt ledacos) určitý soubor vybuduje jméno. Divák má totiž stále možnost volby se tomu, co se mu nezamlouvá, vyhnout.

Reona ve svém blogu tvrdí, že takovou možnost má i divák jdoucí na Krále Leara do Národního divadla. A já říkám ne. Tedy přesněji NE! Svět je složitý, i pražská divadelní scéna je spletitá (a díky za to komukoliv, komu je za to možno děkovat, ač "politici přes kulturu" pracují na jejím zjednodušení). Jak se člověk vyrovnává s komplexností? Hledá vodítka, pevné body, vzorce, cokoliv, na co se lze spolehnout a co umožňuje soustředit pozornost na neobvyklé, jedinečné. Když otočíte modrým kohoutkem, teče studená voda, když červeným, tak horká. V restauraci je v keramické nádobce s jedním otvorem pepř, v té se třemi sůl. Zelená barva na semaforu značí volno, červená stůj. A Shakespearova tragédie uváděná v historické budově Národního divadla je "klasické divadlo".

Nebo by alespoň měla být. Odtud pramení má teze o nemožnosti "dopředu si vyhledat, o co jde", stejně jako návštěvník v každém hotelu nezkoumá, co se stane, když otočí modrým kohoutkem, a je po právu rozzloben, pokud se opaří, není možno mít za zlé divákovi jdoucímu na Shakespeara do (toho skutečného) Národního, že si předem nezjistil, jak je inscenován. Vrcholem je potom zařazení této inscenace do předplatného Divadelní večery 1, jež je uvedeno větou "Průřez repertoárem ND, který potěší každého diváka." To už by se snad dalo vnímat i jako klamavá reklama.

Abych tuto úvahu zakončil, provokovat se dá chytře a hloupě. Pokud bylo záměrem vedení ND odhalit stereotypní uvažování o "divadelním svatostánku", potom se to sice podařilo, leč nemohu se zbavit dojmu, že způsob provedení je ne nepodobný tomu, kdyby někdo poukázal na invalidovu nemohoucnost tím, že mu podkopne berle.

Pojďme se nadále oprostit od výše uvedeného a podívejme se na inscenaci samotnou. Jde o jevištní báseň inspirovanou Králem Learem. Co to je? Buran by mohl říct něco ve smyslu, že si režisér s původním textem vytištěným na toaletním papíru vytřel (ano, sem by patřilo slovo porušující třetí bod pravidel korektního vedení blogu) a inspirován tímto činem stvořil to, co posléze spatřilo obecenstvo. Jenže buran by výsledek nikdy neohodnotil více než nula procenty, proto na to musíme jít jinak.

Jevištní báseň budiž autonomní dílo k předání poselství využívající všech prostředků, jež divadlo nabízí, dílo, které se vymanilo z područí textu a předloha namísto drába s bičem slov přejala roli múzy, éterické bytosti bez mocenského vlivu. Takový je Král Lear Jana Nebeského.

Možná za to může čistě jen načasování, leč nemohu se ubránit srovnávání s Věcí Makropulos ve Stavovském divadle. A zde je nutno hledat jednu z příčin mého nízkého hodnocení, Jan Nebeský není Robert Wilson. Jistě, nemělo by to být důležité, nepodezírám "našeho" režiséra ze soupeření a snahy vyrovnat se legendě, jde vlastní cestou, má svoji vizi... Ale Jan Nebeský prostě není Robert Wilson.

Co tím myslím? Wilsonova práce je precizní, konzistentní, bez prostoru pro improvizaci a vycpávky, ať si o výsledku myslím cokoliv, jedno nezpochybním - výsledný tvar je přesně takový, jaký má být, jaký musí být. Naproti tomu Nebeského Lear je taková nevycválaná kobylka. Záplava symbolů a motivů, nesčetně kombinací a interpretací, mnohoznačnost vycházející z mnohosti. Části, jež si každý může vyložit po svém a není jeden výklad horší než druhý, celek, jejž není možno obsáhnout najednou, zpověď bez nezpochybnitelné výpovědi.

Možná je to geniální, možná to samo o sobě stačí k vynášení pana Nebeského do nebes, leč má matematicky zaměřená duše se cítí podvedena. Proč? Protože by bylo možné do tohoto chaosu přidat libovolné množství dalších prvků (či některé odebrat), aniž by to cokoliv změnilo na výsledném dojmu, kdesi vzadu na patře cítím pachuť definice "špatné postmoderny" - symbolika s možností několikeré interpretace bez vodítek k "té pravé".

Asi bych měl ještě zmínit vesměs nadprůměrné herecké výkony, jimž vévodí David Prachař, bezesporu působivou scénu i mnohovrstevnatou hudbu... Leč není na to v tomto blogu to pravé místo.

Sečteno a podtrženo, nejsem nevinné dítě, abych mohl rozjásaně křičet "Král je nahý!", navíc inscenace tuto možnost ve faktické rovině obrala o prvek konfrontace. Proto jen přidám slabě průměrné hodnocení a přesouvaje se do vyšších metaforických sfér pochybovačně šeptám: Není král nahý?

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.