Blog redakce i-divadla

Lorca 2.0
vydáno: 31.12.2018, Jiří Koula

Když jsem zjistil, že se Lorca - původně první část absolventské dvojinscenace Lorca † Bernarda na VOŠH - obnovuje v Žižkovském divadle Járy Cimrmana pod hlavičkou 3D Company, vyvolalo to ve mně údiv a blahosklonné "No, tak ať si kluci zkusí.", neměl jsem však v plánu tuto nyní již samostatnou inscenaci navštívit. Když na mě však na Facebooku vyskočila předvánoční repríza spojená s vánočním večírkem, řekl jsem si "ale tak proč ne", bude to krátké a kdyby nic jiného, udělám si v rámci svátečního lenošení aspoň pěkný večer na baru. No, facku bych si měl dát za svou předpojatost...

Mou největší výtkou původní verzi byla absence dramaturgie, dění na jevišti mi přišlo chaotické, útržkovité, a byť jsem rozpoznával jednotlivé motivy či myšlenkové linie, výsledkem pro mě byla skutečně pouhá koláž Lorcova života a díla bez jasného záměru. Nový Lorca už svou dramaturgyni má, Kristýnu Čepkovou. Sice nevím, nakolik je to její zásluha a nakolik šel do sebe sám režisér Martin Vokoun, pravdou ale je, že jsem nyní spatřil něco dost jiného, rozhodně mnohem uspokojivějšího.

Východisko zůstává stejné, Federico García Lorca čeká ve vězení na popravu a přemítá o svém životě. Na chvíli se zastavme a podívejme se na to, jak se Lorca do této situace dostal, tedy jaké bylo Španělsko jeho časů. Inu, po první světové válce chudou a hluboce rozpolcenou zemí, což vedlo až k tříleté občanské válce, jež začala měsíc před Lorcovou smrtí.

V té se utkaly dva až během ní se profilující bloky, dalo by se říct, že šlo o souboj pravice s levicí. Jednotící vizí pravice byl návrat Španělska, jež by bylo jednotné, tradicionalistické a katolické, v němž by panoval řád posvěcený shůry, muž by vládl ženě, vladař národu a nad vším by bděl bůh zastupovaný katolickou církví. Pro její prosazení spojili své sily monarchisté, španělští nacionalisté, konzervativci a křesťané. Na levici pak bojovali ti, kterým taková představa nebyla z toho či onoho důvodu po chuti - komunisté, socialisté, trockisté, anarchisté a baskičtí a katalánští nacionalisté.

První tábor pod vedením generála Franca zvítězil, ovšem to už se Lorcy netýká, ten byl časnou obětí války. Proč? Lorca sice nebyl politicky činný, ovšem bylo patrné, na čí straně stál (a militantní mačisté to fakt nebyli). A taky byl homosexuál, což byl sice ve Francově Španělsku trestný čin až od roku 1954, ale tím si řadoví vojáci asi moc hlavu nelámali.

Buď jak buď, nyní už se můžeme podívat na inscenaci. Lorca tedy čeká ve vězení na popravu a přemítá o svém životě. Jeho vzpomínky se prolínají s úryvky z jeho her, v nichž ztvárňuje ženské postavy. O jaké hry jde? Mariana Pineda o bojovnici za svobodu z první poloviny devatenáctého století a venkovská trilogie - Krvava svatba, Yerma a Dům Bernardy Alby, v kterýchžto hrách se střetávají přirozené touhy žen se společenskými závazky a tradicí. Ve všech těchto případech jde o konflikt mezi osobní svobodou a útiskem vnějškově daného řádu a dává smysl, že se Lorca promítá právě do utlačovaných postav, jeho osobní boj byl téže povahy.

A pak je tu ještě Láska dona Perlimplína a vášnivost Belisina, jež se vymyká jednak hyperstylizovaným herectvím působícím nadmíru komicky, jednak tím, že se těchto výjevů Lorca-postava neúčastní, nýbrž je pozoruje. A divák by měl aspoň občas kouknout na Michala Kubouška, představitele Lorcy, jak nadšeně pobíhá kolem, s jakou dětskou radostí ony scény sleduje. A pak si to spojit s Lorcovým proslovem o potřebě vrátit se ke kořenům divadla, tyto obrazy totiž pohled na Lorcu obohacují o jeho názory na umění.

Oproti původní verzi v Pidivadle byly úryvky z her rozšířeny, čímž byl oslaben můj argument, že si inscenaci může užít jen ten, kdo Lorcovo dílo dobře zná. Sice se ho stále tak úplně nevzdávám, ale řekl bych, že nyní již má divák dostatek indicií, aby se zorientoval.

A zbývá postava Salvadora Dalího, který byl Lorcovým homme fatale, skrze něj se na scénu dostává téma Lorcovy homosexuality, jež jinak není explicitně přítomno. Dalí se v průběhu představení objevuje, že by chtěl také něco říct, ale Lorca ho odhání. Proč? Nabízí se trojí interpretace.

Jednak tento aspekt Lorcovy osobnosti je tím, co jej aktuálně bezprostředně ohrožuje. Nebo jde o poukázání na fakt, že byť byl Lorca homosexuál, nebylo to pro něj téma samo o sobě (byť jeho boj za uznání přirozenosti každého jedince tím byl dost možná motivován). A konečně může jít i o upozornění, že Lorcova homosexualita ve Španělsku budila vášně ještě dlouho po jeho smrti, aspoň u těch, pro něž byl coby umělec národním pokladem... A zároveň se považovali za konzervativce. Co z toho platí? Osobně beru všechno.

Skrze Dalího je motivován i výjev z Lorcovy cesty do New Yorku. Ten v rámci inscenace sice dává prostor hercům předvést něco akrobacie (a to celkem zdařile), nicméně v Pidivadle jsem postrádal hlubší smysl. Nyní bylo jasně řečeno (či jsem to až teď slyšel), že Lorca do New Yorku před Dalím utekl, bylo třeba vzdálenosti celého oceánu, aby se osvobodil od jeho vlivu.

A to by mohlo být vše, zbývá zmínit herecké výkony. No, můžu napsat akorát to, že mi přijde, že herci získali na jistotě, ovšem kvalitativní skok jako v případě Bernardy jsem nespatřil. Ovšem vzhledem k tomu, že mi po představení nezávisle na sobě tři ze čtyř herců řekli, že to byla mimořádně nepovedená repríza a ať přijdu radši jindy, budu předpokládat, že se tu skrývá prostor k budoucímu milému překvapení. Každopádně na Lorcu rád znova vyrazím, protože tak, jak vypadá dnes, už mi za to stojí.

Sečteno a podtrženo, Lorca pod 3D Company je nyní již uceleným pohledem do jedné výjimečné duše a skrze ni i na dobu, jež ji sice zformovala, ale též zahubila a připravila o možnost naplnit svůj potenciál.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.