Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Na lavici obžalovaných mateřská láska?
Jiří Koula, 8.6.2011
Když se Matka Příroda jala realizovat myšlenku stvořit člověka, musela tušit, jak nevděčně se k ní zachová. Vědomí bolesti této skutečnosti se pak otisklo do vztahu mezi lidskou matkou a dítětem. Ten je totiž především dlouho trvajícím vztahem provázeným v jednotlivých fázích života několikerým opouštěním.

První nastává okamžikem porodu. Dítě, jež po devět měsíců bylo bytostnou a nedílnou součástí matky, se stává samostatnou entitou, matka je již nemůže chránit vlastním tělem, nezbývá jí než přijmout vědomí, že od nynějška nebude vždy nablízku nejtěsnějším možným způsobem.

Přesto je ale v této fázi dítě na matce životně závislé, v jistém smyslu je nadále její součástí. A je též prázdnou nádobou, nepopsaným listem čekajícím na rukopis, jenž mu dá význam. Následuje období růstu a učení se, čas nejvěrněji naplňující pojem mateřství.

Je však imanentní všemu krásnému na zemi, že tak jako má ono počátku, musí mít i konce, co trvá navždy, je vnitřně mrtvé, není radosti tam, kde není rizika žalu. Přijde proto čas, kdy dítě začne dospívat, primárním aspektem tohoto je názorové osamostatnění se, co bylo dříve nekriticky přijímáno, nově je podrobováno analýze, v tvorečku bez vlastního plnohodnotného vědomí se budí člověk. Matka Příroda, jež ve své podstatě není bezúčelně krutá, zmírňuje alespoň tuto první velkou odluku fenoménem puberty, kdy je občas rodič snad i vděčný za to, že blízkost potomka není principiálně permanentní.

Nadále je však dítě na matce závislé materiálně (kterýžto fakt je v civilizovaných zemích stvrzen zákonem, neboť tak by to mělo být, zákony lidské by měly odrážet přirozený řád). Přijde však čas, kdy i toto pouto bude přetrženo, poeta sice mluví o vylétnutí z hnízda evokuje tak událost radostnou, nikterak to však nezmírňuje fakt, že k prázdnému lůnu přidává se nyní prázdnota času i příbytku, biologický smysl života jest naplněn a živočišnému člověčenství zbývají jen náhražky.

To je okamžik, kdy by se vznešenost lidskosti měla obrátit k vyšším cílům, začít hledat hodnoty do té doby nedosažitelné, odpírané či odkládané, od této chvíle vstupuje život rodiče (a matky především) do nové fáze skýtající bezbřehou možnost vyšších stupňů seberealizace.

Je tu však ještě cosi, co je třeba vzít v úvahu. Tak je to na světě zařízeno, že pud sebezáchovy, obohacen vnímáním budoucnosti, skrze pud rozmnožovací vzbuzuje v člověku potřebu zachování sebe sama v životech svých potomků, z možných cest k nesmrtelnosti je nejsnazší právě ta vychovat své děti k obrazu svému, vtisknout jim vlastní světonázor a doufat, že ony budou kráčet dále týmž směrem.

Zmíněná snadnost nespočívá ovšem v myšlence, že by snad tento cíl byl pro jedince lehce k dosažení, ne, jádro je nutno hledat ve skutečnosti, že k němu napomáhá uspořádání společnosti. Sociokulturní kontext skrze konvence a konsenzy nabízí záruky, že není necháno výhradně na rodičích samých, že se jim potomci příliš nevzdálí. Historická civilizační setrvačnost vytyčuje hranice oběma. Na rodiči pak leží již jen břímě jemného usměrňování zlehčeno výše uvedeným.

A to je důvod, proč tvrdím, že jde o snadnou cestu. Je totiž dostupná každému, bez ohledu na jeho schopnosti téměř v jakémkoliv smyslu. Zatímco vybudovat chrám člověka dle svých představ od základů je úkol hodný hrstky vyvolených, ona vzhledem k celku prakticky příštipkařina nepotřebuje zručného kumštýře.

Předchozí odstavec je však nutno brát čistě statisticky, nevypovídá nic o konkrétních osudech. Zatímco se hodlám postavit za tezi, že při pohledu do historie měla naprostá většina rodičů velmi dobré vyhlídky přežít vlastní smrt skrze své potomstvo (přičemž přiznávám skrytý, důležitý a nikterak samozřejmý předpoklad dožití se těchto dospělosti), nehodlám tvrdit, že tuto šanci dostane každý.

Jsou situace, v nichž je to naopak vyloučeno, jsem též jiné, v nichž ona možnost je, ovšem je nutno za ni bojovat... A potom ty (a zde se konečně konkrétněji dotýkám inscenace), u nichž nemusí být (alespoň někomu) na první pohled zřejmé, do které z těchto dvou kategorií patří.

Věřím, že se nedopustím ničeho špatného, když stručně načrtnu děj Zlomatky, ostatně není to nic, co by nesdělila anotace. Vysokoškolský student Diego přijíždí z města na venkov za svou matkou Annou a sděluje jí, že je homosexuál. Ta se rozhodne syna doma uvěznit a "vyléčit" jej, k čemuž neváhá použít libovolných prostředků.

A to je vše, není třeba napsat více o obsahové stránce, zajímavější je zaměřit se na charakter matky a pátrat po reflexi předchozích odstavců. Začnu od představitelky této postavy, Jitky Smutné. Nemohu se v této souvislosti nezmínit o dalších dvou jejích rolích v aktuálně uváděných inscenacích.

První je Eva Boučková ve hře Dveře aneb Pane, vy jste náhoda!, kde představuje matku (čerstvě) dospělé dcery. Ač Evu opustil manžel a její dcera je prakticky jediným jí blízkým člověkem, pokračuje v mnou nastíněné cestě, přiznává dceři status svébytné a svéprávné osobnosti a zaměřuje se na sebe samu.

V kontrastu k tomu je možno paní Smutnou vidět na scéně Rokoka jako Maminu v jevištní reality show Superčlověk. Zde ztvárňuje bodrou venkovskou matku kvočnu, jež ve vlastních očích měří svoji hodnotu výhradně skrze počet svých dětí a jejich úspěchy (a pokud inscenaci navštívíte a zaměříte se na to, zjistíte, že není vše vždy tak, jak se může na první pohled zdát, a že, jak zpívá Lokálka, "někdy dobrá vůle zkrátka nestačí").

Zlomatku je pak možno v tomto kontextu chápat jako konečnou fázi naznačeného charakterového posunu, kdy zůstává venkovská prostoduchost, ovšem dobrosrdečnost a naivita je vystřídána tvrdohlavostí a dogmatičností.

Totiž, druhým východiskem hry je, vedle neschopnosti završení přirozeného procesu odloučení matky a dítěte, studie vlivu shůry dané autority na obyčejného člověka v relativně izolovaném prostředí. Anna je ženou vesnice, jež nikdy tuto neopustila a realita je pro ni syntézou vlastní omezené zkušenosti a toho, co jí o světě sdělil místní katolický kněz, kterého považuje za nezpochybnitelný zdroj pravdy (a ve chvíli, kdy by jeho pověst měla v jejích očích utrpět rány, oči prostě zavře).

Ve vztahu k uvedenému je potom zápletka hry přirozená, synovu homosexualitu považuje Anna částečně za nemoc, již se z podstaty rodičovské lásky snaží vyléčit, částečně za výstřelek, důsledek vlivu nezdravého městského života, domácí vězení se tak jeví jako vhodný základ "léčby". Marné je synovo přesvědčování, že jeho sexuální orientace není nic nového, pro Annu je skutečnost totožná se zkušeností, protože dříve nevěděla, že je Diego homosexuál, tak jím nutně nebyl.

Abych se vrátil k úvodu svého blogu (a alespoň částečně ospravedlnil jeho délku), přidám dvě poznámky. Hra polemizuje s mojí tezí, že výchova je rodičům usnadněna tím, že děti vyrůstají ve stejném sociokulturním kontextu. Trpkou pravdou totiž je, že kdyby Diego neodjel studovat do velkého města a zůstal na vesnici ovládané církví, je dost dobře možné, že by svoji homosexualitu nikdy nezveřejnil, možná by se dokonce Anna dočkala i vnoučat. Hra tak nastiňuje otázku, zda v dnešním otevřeném světě, jenž marginalizuje pojem vzdálenosti (ať ve fyzickém či kulturním smyslu), mají rodiče stále onu mnou zmíněnou relativní jistotu zázemí pro výchovu a naplnění cíle zachování sebe sama skrze své potomky.

Druhou otevřenou otázkou je Annina motivace. Nedovolím si vyslovit kategorický soud, neboť názor diváka bude v tomto ohledu značně formován jeho osobní zkušeností. Na dění na jevišti je totiž možno pohlížet ze dvou extrémních pohledů (či libovolného bodu mezi nimi). První mezní pohled je, že Anna koná čistě nesobecky a snaží se Diega "vrátit na správnou cestu" pro jeho vlastní dobro, jež je sice formulováno omezenými východisky, ale ve své podstatě odráží obecnou zkušenost "je dobré být heterosexuál, založit rodinu a vychovat děti". Naproti tomu je možno Annino jednání nahlížet jako akt vycházející ze širšího pudu sebezáchovy, kdy hodlá svého syna všemi dostupnými prostředky přinutit, aby se podvolil jejímu osobnímu cíli zachovat rod, neboť sama jiných cílů nemá, přičemž o Diega jako takového tu vlastně vůbec nejde, je jen "pokaženým nástrojem". Budiž přičteno hře k dobru, že se nesnaží divákovi jeden z pohledů vnucovat a je mu ponechána svoboda utvořit si vlastní názor.

K hereckým výkonům jen stručně (ač by si pravděpodobně zasloužily delší oslavnou ódu), na ústřední duo Jitka Smutná - Jan Zadražil byla radost pohledět, svým postavám dodali jasně čitelné charaktery, Anna Kulovaná a Ivan Koreček v epizodních rolích důstojně dokreslili atmosféru inscenace.

Sečteno a podtrženo, Zlomatka je zdařilým náhledem na temnou stránku mateřství, v druhém plánu reflektující proměny moderního světa.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.