Počet komentářů: 1
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Nic než Orlando
Jiří Koula, 28.9.2014

Orlando je pro mě velice výjimečná inscenace, unikátní, jedinečná, při jejím zhlédnutí jsem totiž zažil něco nového, pocítil cosi, co dosud při žádné jiné. Proč jí tedy neudělím nejvyšší hodnocení? Inu proto, že to, co jsem si z ní odnesl, rozhodně nebylo záměrem tvůrců, dokonce, existují-li takové, to jde proti nim. Protože to, co chci popsat, je tak intenzivní a přitom mně dosud cizí, že těžko hledám vhodná slova, uchýlím se ke dvěma metaforám.

Představte si skupinku dětí za letního odpoledne, jak si hrají. Vysokou prolézačku prohlásily za kaktus, na jehož vrcholku rostou jahody, které chtějí získat. Samy jsou lenochodi, a tak se pohybují pomalu, navíc když se kaktusu dotýkají déle než řeknete "Popelka našla kouzelný ořešník a otevřela si butik.", tak roztají, takže se poblíž kaktusu nemohou dlouho zdržovat.

Děti tuhle hru vydrží hrát hodinu. Pokud jdete náhodou kolem, můžete se zastavit a sledovat je. Můžete zkoumat, co a proč dělají. Můžete se dohadovat, proč jsou zrovna lenochody, proč chtějí jahody, proč tyto rostou na kaktusu, proč by měli lenochodi roztát, proč je čas tání měřen onou větou... A třeba přijdete s interpretací, která to vše obsáhne. To vše můžete dělat, ale vůbec na tom nezáleží, těm dětem je jedno, zda je někdo pozoruje a co si o tom myslí, v onu chvíli totiž žijí ve své vlastní realitě, která je zkrátka obývána lenochody milujícími na kaktusech rostoucí jahody a čelícími neustále hrozbě zkapalnění.

Metafora druhá, představte si diamant, krásný kámen bez viditelných kazů opracovaný do typického tvaru se špičkou a množstvím plošek. Můžete ho vystavit v muzeu, můžete ho zasadit do prstenu a dát své milé, může se stát hrotem stroje na řezání skla, můžete ho zkoumat a popisovat jeho estetické působení stejně jako fyzikální a chemické vlastnosti. Pořád to ale bude diamant, krásný kámen, jehož existence je "ospravedlněna" jen svým vlastním bytím, kámen, který nepotřebuje být obdivován, nepotřebuje být tak či onak užitečný, to vše mu sice můžete "vtisknout", on sám si ale ničeho nežádá.

Orlando je pro mě onou hrající si skupinkou dětí i tím diamantem. Jde o inscenaci mající svou jasně čitelnou vnitřní logiku, řemeslně velmi dobře zvládnutou po stránce herecké, režijní, výtvarné... Má ale jednu vadu, nepočítá s divákem, k ničemu ho nepotřebuje. Co tím myslím? To je právě to, co se obtížně vysvětluje. Každá jiná inscenace, na niž si vzpomenu, se nějakým způsobem otevírá divákovi, předkládá témata, s nimiž se může identifikovat, nabízí otázky, řečeno opět metaforicky vysílá do svého okolí vlákna, jež lze zachytit, skrze něž se divák může s inscenací spojit. Někdy jsou ta vlákna těžko viditelná, někdy jsou příliš hrubá, někdy se štítím jich dotknout, někdy se při pokusu o to rozpadnou v prach, někdy vypadají jako pavoučí vlákna, jež by sotva zachytila komára, ale lapí i velblouda, někdy jich  je tolik, že nakonec neuchopím žádné, někdy se jako smyčka omotávají kolem krku, někdy kolem citlivějších partií... Ale jsou tam, v prostoru mezi tvůrci a publikem, jsou mostem, na němž se spolu mohou sejít, byť v konkrétním případě jde třeba o možnost, jež zůstane nerealizována.

Avšak u Orlanda jsem ona vlákna neviděl, pokud snad existovala, byla zachycena gravitačním polem inscenace a spojila se zase jen s ní, pokud kladla otázky, sama si je nejlépe zodpověděla, sama sobě vycházela vstříc, sama sobě vzdorovala, sama se sebou se smiřovala... A já to vše mohl pozorovat, aniž bych to jakkoliv ovlivnil.

Ještě jednou to zkusím metaforicky, (zažité) divadlo lze přirovnat k milostnému vztahu. Těch existuje mnoho druhů, mohu vzplanout láskou k bytosti tak čisté, že se jí bojím dotknout, můžu se zaplést s ošklivkou, dojde-li na sex, můžu získat "prkno" i "prohnanou kurtizánu". Kam patří Orlando? Je ledovou královnou, krásnou ženou s bohatým vnitřním životem, v němž vládne sama sobě. Můžu jí složit sonet či k nohám celý svět, můžu jí zhrzeně pomlouvat, možná i roztáhne nohy, budu-li chtít ukojit svůj chtíč. Ve všech případech však její jedinou reakcí bude samotná její přítomnost, prvotní příčina mého jednání bude zároveň nejzazším důsledkem. Nebude v tom ani pohrdání či blahosklonnost, i to by totiž bylo "aspoň něco".

Sečteno a podtrženo, vyražte do Eliadovy knihovny, Orlando tam bude. Ne, nebude na vás čekat (to by značilo zájem o vás jako diváky), ale když už tam budete, budete moci obdivovat, co uvidíte (a že je co obdivovat). Musíte ale nejdříve zapřít sebe samé, vzdát se myšlenky, že byste se toho, co se odehraje, mohli jakkoliv skutečně zúčastnit. Pokud se pocit účasti přece jen dostaví, půjde čistě o vaši iluzi, přičemž však nevylučuju, že více ke spokojenosti potřebovat nebudete.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Monika Kučerová (27.5.2016, 12:04:37)  reagovat
převláknováno
Dobrý den, děkuji moc za recenzi-metaforu, osobně jsem pro množství tlustých vláken málem neviděla na jeviště. A nemůžu je jen tak smáznout s tím, že to byla pouhá iluze, zazněly totiž odpovědi na některé (moje) dlouhodobé otázky, ale odpovědi tak přesné, jako by vypadly z nějakého dialogu. Až mne to samotnou zaskočilo. Ale možná mám prostě jen slabost pro ledové královny..