Blog redakce i-divadla

O (nad)divadelním magickém myšlení
vydáno: 9.1.2015, Jiří Koula

Michal Novák své hodnocení uzavírá touto větou: "Měl-li být rok 1913 rokem jistého přelomu, z této malé inscenace jsem se nedozvěděl, proč by tomu tak mělo být." Tento blog budiž pokusem o odpověď. Stručně řečeno, rok 1913 byl přelomový tím, že byl posledním rokem před rokem 1914. Tato odpověď není tak anekdotická, jak by se na první pohled mohlo zdát, pojďme se nad ní trochu zamyslet.

Pro ilustraci si vypůjčím myšlenku z úvodního semináře ke hře Lijavec Divadla Járy Cimrmana. Tam je období vlády císaře Františka Josefa I. charakterizováno obrazem, že když šel malý školák roku 1848 do školy, visel ve třídě na zdi portrét právě tohoto státníka. A visel tam i o šedesát let později, když šel poprvé do školy pravnuk onoho dítka. Co tato představa evokuje? Stálost, neměnnost, kontinuitu, jistotu. Svět, v němž se sice leccos dělo, ale z hlediska "obyčejného člověka" byl přece jen pomalý a jednoduchý.

A pak přišel rok 1914 a doba zešílela. První světová válka, bolševismus na jedné straně a velká hospodářská krize na druhé, nacismus, druhá světová válka, socialismus, člověk na Měsíci, studená válka, vítězství globálního kapitalismu, globální poziční systém (GPS), globální oteplování, televizor do každého domu, auto do každé garáže, mobilní telefon do každé kapsy, internet a s ním virtualizace "téměř čehokoliv"... Z tohoto pohledu byl rok 1913 koncem jedné epochy lidstva jako celku, předvečerem do té doby nepředstavitelného proudu změn.

Takové období je zpětně obdařeno určitou magií, člověk má pocit, že přece "něco muselo viset ve vzduchu". A právě z toho těžil Florian Illies ve své knize 1913. Tu posléze zdramatizovala a zinscenovala Barbara Herz, přičemž předloha si o to vlastně docela říká, relativně krátká divadelní inscenace snadno nabídne onen pocit "doby těhotné změnami" a "ovzduší elektrizovaného předzvěstí věcí příštích". Tento pocit je navíc podpořen i výběrem aktérů, Illies si z univerza možného vybírá ztroskotance, kteří se "zítra" stanou slavnými, jde o působivou ilustraci přelomu.

Tolik k tomu, proč by nás zrovna rok 1913 mohl zajímat. Je to ale zájem oprávněný? Mou odpovědí budiž důsledné nikoliv. Onen pocit "klidu před bouří" je iluzorní, tímto tématem se zabývalo mnoho lidí a závěr je poněkud nudný, "předvečer velkých změn" bývá úplně obyčejný, průvodním jevem dějinotvorných událostí bývá, že je "nikdo" nečeká.

Uvozovky kolem nikdo volím proto, že mě nyní můžete zasypat příklady toho, že nemám pravdu, každou takovou událost totiž téměř jistě někdo předvídal. To je sice pravda, jenže na platnosti mého tvrzení to nic nemění. Proč? Vydejme se na pomezí statistiky a psychologie. Pokud chcete otestovat nějakou hypotézu, správný přístup je shromáždit všechny případy, které se k ní vztahují, ať už negativní či pozitivní, a poté zkoumat, co celý tento soubor o vaší hypotéze vypovídá. Jenže člověk je ustrojen jinak, preferuje vyhledávání jevů, jež jeho hypotézu potvrzují, navíc jim přikládá větší váhu než ostatním.

Než abychom zabředli do detailů, radši si to rovnou ilustrujme na tématu inscenace, máme tedy hypotézu "Rok 1913 byl významný.", přičemž Illies pro ni vyjmenovává řadu dokladů, těch pozitivních, tedy těch, které se vztahují k roku 1913 a byly zárodkem "velké budoucnosti". Je tu jedno velké ale, už se nezaobírá stejně významnými jevy roku třeba 1912 či 1923, stejně tak ho nezajímají události roku 1913, jež se tehdy zdály důležité, ale historie na ně zapomněla. Z druhé strany si pak vybírá ty budoucí významné jevy, jejichž příčiny je možno dohledat do roku 1913, ale vynechává ostatní (to je možno nahlédnout z mého výčtu událostí dvacátého století, který je sice též značně neúplný, ale pro náhled snad postačí).

A obdobně se to má s tím, že v roce 1913 snad existovali jedinci, kteří tušili, co se blíží. No jo, ale stejně tak existovali ti, kteří to v roce 1913 netušili, stejně jako ti, kteří předpokládali, že "posledním klidným rokem" bude 1912, nebo ti, kteří by v roce 1923 přísahali, že "doba velkých změn" už skončila. Pointou je, že v kterémkoliv okamžiku se najde někdo, kdo si myslí něco, co při zpětném pohledu "dosvědčí" jakoukoliv teorii.

A právě zpětný pohled je klíčový pojem, protože je kořenem onoho omylu. Právě ten nám umožňuje vybírat si z nepřeberného množství jednotlivostí ty, jež se nám hodí, a splétat z nich hustou síť schopnou udržet cokoliv, co si vymyslíme. Třeba i to, že rok 1913 byl přelomový. Jistě, on byl, jenže právě jen tím, co jsem napsal v úvodu, byl posledním předcházejícím roku 1914.

Ostatně na Illiesovy "důkazy" lze nahlédnout ještě trochu jinak, když si je postavíte do řady, uvidíte mezi nimi ty, jež se skutečně vztahují jen a pouze k roku 1913. Jenže také tam budou ty, které se udály dříve a v roce 1913 doznívaly, stejně jako ty, které se v roce 1913 teprve "chystaly". Celkově vzato tedy i sám Illies ukazuje, že rok 1913 nebyl jasně daným milníkem, ale součástí plynutí času a dějin, byť pro jeho účely úsekem privilegovaným.

Po tom všem je tu jedna jistě podstatná námitka, nejde přece o vědecké pojednání, jde o umění. S tím zcela souhlasím, divadlo (i beletrie, kam fiktivní historie spadá) je opravdu umění. Co ale z předešlého plyne? Inscenace 1913 neobsahuje žádné poselství, jejím východiskem je magické myšlení a budete-li se snažit nad ním skutečně zamyslet, rozpadne se v prach. Co nám zbývá? Fabulace mající za cíl zaujmout divákovu pozornost a zabavit jej po dobu trvání představení. To je jistě jeden z možných cílů divadla, pokud vám to stačí, budiž vám to přáno.

Z pozice tohoto závěru je pak možno nahlédnout další část komentáře Michala Nováka, konkrétně "cítím až moc snahu mladé režisérky ilustrovat kdejakou větu ze scénáře nebo situaci". Vzhledem k tomu, že inscenace nemůže nabídnout nic než podívanou, je to přístup nejen legitimní, ale nejspíše ten nejlepší možný. To, na jak dlouho jím bude divák zaujat, už je velmi individuální.

Sečteno a podtrženo, inscenace 1913 je divadlo ve smyslu podívané a vzhledem k tématu ani ničím jiným být nemůže. Mé průměrné hodnocení nechť odráží ono klišovité "nenadchne ani neurazí", pro mě osobně by se svět točil dál stejně, ať už bych inscenaci zhlédl či ne, ale aspoň nemůžu říct, že bych se při ní vyloženě nudil.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.