Blog redakce i-divadla

Od minulosti k přítomnosti
vydáno: 27.12.2018, Jiří Koula

Asi jste si všimli, že žijeme v rozhárané době. Na Hradě sedí stařec rozdělující společnost, který nás orientuje směrem k Rusku a Číně, vtipkuje o střílení novinářů, lidé kolem něj provádějí podivné věci, ale je u značné části populace oblíbený, prý protože říká věci na rovinu.

Premiérem je zase člověk s ne zrovna čistou minulostí, u níž se drží Plzákova hesla "Zatloukat, zatloukat, zatloukat.", který už se ani nesnaží zastírat, že si hodlá udržet moc za každou cenu, a přestože se kolem něj vynořuje jedna aféra za druhou, je též dosti oblíbený, protože má perfektně zmáknuté PR, vedle moci politické v sobě koncentruje i ekonomickou a mediální a tradiční politické strany mu nejsou schopny čelit, neboť za posledních téměř třicet let mají samy másla na hlavě až běda.

Západ nad tím nechápavě kroutí hlavou, Východ si mne ruce a občané této země se z rozličných důvodů stavějí na tu či onu stranu, přičemž jednotlivé tábory nejsou schopny spolu komunikovat. Není divu, že divadelníci cítí potřebu na tento stav reagovat, toto nutkání je ještě zesíleno tím, že si letos připomínáme sté výročí založení naší první samostatné republiky, což přímo vybízí k otázce "Kde jsme a kam směřujeme?".

Pojďme se proto podívat na výsledek, konkrétně na čtyři inscenace, jednu z Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a tři ze Studia Švandova divadla, kterýžto prostor se tak etabloval jako fórum určitého společensko-kritického hlasu, což ovšem nespadlo z nebe, jde o pokračování tamější dlouhodobé dramaturgie.

Elity

Začněme na jihu. Text Elit vznikl na objednávku Slovenského národného divadla v Bratislavě, vychází z dobových záznamů a název odkazuje k faktu, že mapuje činnost některých pozdějších (převážně slovenských) prominentů za minulého režimu.

Ovšem redukovat jej čistě na minulost dnešních mocných by bylo nepatřičné zjednodušení, odráží se v něm tehdejší společnost v mnohem širším záběru, vedle kariéristů šplhajících k pozdějším výšinám zde najdeme též přesvědčené i prospěchářské estébáky a "malé lidi" stojící před závažným rozhodnutím podepsat či nepodepsat (spolupráci s StB).

A právě ta poslední linie, totiž onen akt volby upsat se ke spolupráci společně se situací toho kterého jedince, který se musel rozhodnout, je pro mě osobně nejcennější. Značně totiž problematizuje jednoduché vidění "podepsal, byl to práskač, je to svině". Hra naopak ukazuje, že podpis mohl být nejen výsledkem nátlaku, který by nikdo z nás nechtěl zažít, zoufalým východiskem ze zoufalé situace, ale dokonce i vysoce morálním aktem sebeobětování.

To neznamená, že snad všichni spolupracovníci StB byli ušlechtilí lidé, pohnutky mnohých byly jistě nízké a hra to též reflektuje... Ne, jde "jen" o to, že není možné si utvořit paušální názor "tohle byli ti dobří a tohle ti špatní", je třeba poctivě hodnotit konkrétní případy, upřednostnit člověka před principem.

Přejděme ale k tomu, co táhne nejvíc, tedy zobrazení začátků dnešních elit v čele s Andrejem Babišem, kterážto postava se vyskytuje už ve slovenské verzi, Andrejko je přece nás všech.

Odpíchnu se od zákulisní historky, o přestávce přišli za tvůrci diváci - místní členové ANO s nadšenými výkřiky na adresu představitele Babiše Tomáše Kobra "No to je přesně Andrej!". A vůbec jim nevadilo, že se první polovina odehrává před sametem a Babiš je líčen jako ambiciózní mladík ochotný se spojit s kýmkoliv, kdo mu pomůže nahoru, přičemž tím "kýmkoliv" byla StB v rámci představení paralelně ničící životy jiným.

Přiznám se, že jsem z toho byl následujících pár týdnů dost špatný. Kdyby inscenace v tomto publiku vyvolala nesouhlas či aspoň rozmrzelost, chápal bych to. Ale nadšení? V anotaci se píše, že jde o hru kontroverzní, ale kde je ta kontroverze, když ty, které by podle mě měla popíchnout, náramně baví?

I jal jsem se zkoumat své vlastní pohnutky a očekávání. Členům ANO je zřejmě jedno, co dělal jejich vůdce před třiceti (až čtyřiceti) lety. Mělo by je to ale zajímat? A mělo by to zajímat mě? Konečně to nebyl řadový práskač zatápějící druhým z čiré zlomyslnosti či pro bezprostřední malý osobní zisk, "jen" se staral o sebe a pragmaticky bral v úvahu, kdo disponuje mocí a s kým je tedy vhodné být zadobře.

Jenže to je právě ono, dostáváme se k něčemu, co se bude v následujícím textu ještě několikrát vracet. Člověka můžeme posuzovat podle toho, co dokázal. A taky podle toho, jak to dokázal, za jakou cenu, čím to kdo zaplatil. Podle prvního kritéria je Babiš superstar, pokud bychom definovali smysl života jako "někam to dotáhnout", zaměřili se na cíl a cestu nechali stranou, pak klobouk dolů.

Když však vezmeme v úvahu ono "jak", začíná se to problematizovat. Nejde jen o Babišovy předlistopadové začátky, stejně tak se můžeme ptát, jak přišel k Agrofertu či jak se stal politikem a dotáhl to až na premiéra. Všechno dost možná bylo v rámci v té které době platné legislativy, ovšem spokojit se s tím by znamenalo použít argument, že byl nějaký shůry daný stav a Babiš s ním akorát operoval, akceptoval jej (a využil). Kdybychom ale tento argument sečetli přes všechny jedince, vyšlo by nám, že vždy "věci nějak jsou", ale nikdo je tak nenastavil, prostě se to samo nějak stalo.

Jenže tak to přece není, činy každého jednotlivce přispívají k tomu, jaká je společnost, tedy "jak se věci mají". A čím je člověk viditelnější, tím větší dopad mají právě jeho činy. Jinak řečeno, jednat v rámci aktuálně daného nutně znamená ono "dané" spolutvořit.

Konec teoretizování, předchozí tři odstavce berte jako přípravu na budoucnost, vraťme se k Elitám.

Pokud jde o děj, během přestávky dojde k sametové revoluci a následně sledujeme, jak ti, kteří před ní získali náskok, upevňují své pozice, zatímco teď už bývalí estébáci ničí kompromitující materiály, díky čemuž se i o pro ně v báječném novém světě najde teplé místečko. Zajímavou epizodou je pak pohled na návaznost soudní moci. Měli by předsametoví soudci zůstat ve funkcích? Odpověď "A kdybychom je vyházeli, kdo by soudil?" je stejně tak prostá jako pravdivá, máte na ni někdo odpověď?

Přitom tento bod má mnohem širší záběr, nevyrovnání se s minulostí si s sebou česká (a slovenská) společnost nese třicet let, i dnes se stále objevují výkřiky, že měli být všichni komunisté pověšeni na kandelábry. To má dva háčky, jeden je, že na to by jich v tehdejším Československu nejspíš bylo málo... S čímž souvisí druhý, totiž kdo a podle čeho měl tenkrát rozhodnout, kdo by měl viset. A tím se dostáváme zpět na začátek, totiž k nutnosti zvažovat vinu kus od kusu, "plošná odplata" by pravděpodobně způsobila větší trauma než Havlova tlustá čára za minulostí.

Přejděme ale k inscenaci. Na popremiérovém večírku vyslovila režisérka a umělecká šéfová Martina Schlegelová dvě myšlenky, které rád podepíšu.

První byla, že soubor pracuje jako tým, inscenace nemá hvězdy a ty druhé, nemá slabé články. Jistě, těžko by mohla říct "Tak premiéru máme za sebou, docela dobré, ale k tobě mám pár připomínek a s tebou si budu muset vážně promluvit o tvé budoucnosti v tomto divadle.", to bych si mohl dovolit já, ale pravdou je, že k tomu nemám důvod. Představení bylo skutečně herecky vyrovnané a celkově zdařilé, když tedy nyní vyzdvihnu Pavla Oubrama za jeho obzvlášť odporného estébáka, pak je to jednak můj rozmar a jednak i ocenění, jak je jeho postava napsaná.

A pak Schlegelová poděkovala technikům (kteří ovšem nebyli přítomni, protože zrovna rozebírali scénu, jak příznačné) za obdivuhodnou práci, již odvedli. A to je velká pravda, scéna Pavly Kamanové sestává z pohyblivých stěn, jejichž přesunem a otočením je možné během pár (desítek) sekund vytvořit řadu prostředí, v nichž se děj odehrává. A toto před představením sestavit, během něj s tím manipulovat a pak zase rozebrat a uklidit do skladu... Jo, už od pohledu to je dřina, smekám a děkuji.

Co říci závěrem? Den po premiéře jsem navštívil slovenský originál Jiřího Havelky hostující na Nové scéně Národního divadla a musím říct, že mě budějovická inscenace zaujala více. Jistě, může to být tím, že jsem ji zhlédl jako první a novost textu přidala plusové body, nicméně slovenská inscenace mi přišla příliš hektická a uřvaná (dost možná kvůli temperamentu východních bratrů a sester, nicméně k tomu jistě přispěla i Havelkova koncepce prolínání scén), zatímco Schlegelová pro mě lépe pracovala s tempem, nechala vyznít jednotlivé situace, výsledek pro mě byl přístupnější.

Agent tzv. společenský

A přesuňme se do Prahy, tedy studia Švandova divadla. Martina Kinská už je tuším čtrnáct let dramaturgyní Švandova divadla, z kteréžto pozice se podílí na dramatizacích nedivadelních předloh. Ovšem občas se vydá ještě dál, před třemi lety napsala a zrežírovala Pankrác ´45, nyní do jejího autorsko-režijního portfolia přibyl Agent tzv. společenský.

Jsou-li Elity velkoformátovým divadlem co do postav, času, dějových linií a prostředí, pak Agent je komorním dramatem pro matku, otce, syna a estébáka, v němž je však zachycena řada motivů z Elit - (ne)vyrovnání se s minulostí (jež se však může kdykoliv nečekaně vynořit), otázka relativního dopadu těch kterých činů, zasahování státní moci do soukromí občanů a možnost hodnocení i nápravy minulosti dnes a tady.

Nebudu se o této inscenaci rozepisovat, přijde mi, že cokoliv konkrétního by bylo na škodu, můžu snad jen prozradit, že otevírá ještě další pohled na písemné záznamy z dob minulých. Sice se říká, že co je psáno, to je dáno, ovšem řídit se tímto heslem absolutně může být nebezpečné, jednotlivé záznamy ve spisech StB pořizovali konkrétní lidé v určité situaci a pravdou je, že "podat objektivní zprávu pro budoucí bádání" byste v jejich motivech hledali těžko.

Druhým náznakem může být varování, že začnete-li se šťourat v minulosti, napřed si ujasněte, že opravdu chcete vědět, jak to bylo, se všemi možnými důsledky. Snad každý máme v mapě rodinné historie bílá místa, o nichž se taktně mlčí... A byť vyjasnit si je a pročistit vzduch se může zdát přínosné, cenu za to je těžké odhadnout, protože je součástí oné slepé skvrny.

A třetím vodítkem budiž, že hra (a tedy i inscenace) též konfrontuje častou obhajobu "Ale vždyť (jsem) neřekl nic důležitého, tajného, co by si nemohli zjistit jinde." Pravdou totiž je, že státní aparát minulého režimu (vedle velkých demonstrativních akcí) udržoval poslušnost konkrétních osob právě jejich skřípnutím skrze ony obyčejné maličkosti, proto byli tajní spolupracovníci tak cenní... A těžko dopředu odhadnout, jaká informace se kdy mohla hodit.

Shrnuto, na Agenta si zajděte, jde o dobře napsané i inscenované drama o podstatných otázkách, o minulosti, která se tak či onak týká nás všech, ať už přímo či skrze naše předky, Kinské se na malém prostoru podařilo vyjevit mnohé, je vidět, že dobře ví, jak divadlo funguje.

Kauza pražské kavárny

A dostáváme se do přítomnosti, konkrétně ke dvěma inscenacím reflektujícím rozdělenost současné společnosti, byť každá tak činí dost jiným způsobem. A na rovinu, Kauza pražské kavárny z mého pohledu nešťastně.

Přitom východisko je na první pohled sympatické, v zahraničí žijící soukromý detektiv se dozví, že má v Česku syna, který se ztratil. Přijíždí ho najít a zjistí, že se zapletl s pražskou kavárnou. Protože nemá se zdejšími reáliemi žádnou zkušenost, bere vše doslova, noirová stylizace tomu dává vtip a švih, jenže...

Inscenace je kolektivním dílem a tato základní myšlenka je nejspíše tím největším nápadem, který se objeví, bohužel však tvůrci moc nevěděli, co si s ní dál počít, kam ho rozvést a dovést. Detektiv se tak potácí mezi výjevy z "pražské kavárny" a "venkovské hospody", aby se konec rozplynul v jakési snové new age scéně, v níž se svým způsobem mísí "podstaty obou světů" (to je čistě můj dojem, rozepisovat to nebudu, kdybyste chtěli na inscenaci vyrazit).

Jinak řečeno, přes celistvý příběh slibující začátek jde spíše o pásmo výjevů, jež samy o sobě sice mají někdy i dosti povedené myšlenky a vtipy, ale jako celek to pro mě prostě nefungovalo. A problém bohužel nebyl ani tak ve formě, vlastně bych mohl přijmout, že jde o politický kabaret, potíž vidím spíše v tom, co a jak říká.

Očima vnějšího pozorovatele je potvrzena zpráva, jež se šíří z Hradu, česká společnost je opravdu rozdělená. A oba tábory jsou tak nějak absurdní a směšné, na jedné straně od reality odtržení "kavárníci", rádobyfilosofové v neforemných šatech neschopní elementárního kontaktu s "obyčejným člověkem", když už na něj tedy náhodou narazí. A proti nim vidláčtí burani, v nichž se koncentrují veškeré stereotypní představy o lidech z divokých krajů, kam nejezdí pražská MHD.

Jak si to přebrat? Jedna možnost je si říct, že je to takto vyhrocené prostě proto, aby to bylo zábavné. Pak by ovšem tvůrci vysílali zprávu "Jo, jezevec z Vysočiny má pravdu, společnost je rozdělená, jsou tu dvě skupiny, které spolu nemají naprosto nic společného, tak se tomu pojďme aspoň zasmát." No, pevně doufám, že to tak není, pokud ano, pak nemá smysl dál cokoliv psát... A tvůrci jsou přesně těmi, z nichž si utahují, mimoni smějícími se svému mimoňství.

Je tu však i jiná možnost, totiž že přehnané vykreslení obou táborů, jež ale odpovídá hlasu lidu z internetových diskusí, povede diváka k myšlenkovému postupu "No, moje skupina taková není, tak možná druhá také ne, celé je to přehnané, aby bylo vidět, jak je taková představa absurdní." To má však drobný háček, pravdou je, že v obou táborech takové extrémy najdeme. A rozlišovat mezi jednotlivými členy "my" je snazší než rozlišovat mezi členy "oni" už jen proto, že "my" známe lépe. Důvodem, proč přístupem "Budeme si utahovat z nás i jich, takže to bude vyvážené." nefunguje, je právě z principu jedním směrem výrazně vychýlená divákova zkušenost.

Vida, sám operuji s představou "my" versus "oni", je to lákavé. Takže ať je to naprosto jasné, dělení, s nímž operují Hrad a Kauza pražské kavárny, prostě neexistuje. Důkaz? Již dříve zmíněný princip "posuzování kus od kusu". Miluju předvolební průzkumy, statistiky, kdo koho bude volit, podle rozličných kritérií - věk, pohlaví, vzdělání, výše příjmů, velikost místa bydliště... Proč? Zdálo by se, že se z nich dá vzít informace "Pokud jsi takový a makový, budeš volit takto." To však není ta zajímavá část, tou je naopak fakt, že když sečteme (potenciální) hlasy, jež jdou proti této zjednodušující představě, dostaneme velmi zajímavé procento daleko mimo zónu statistické chyby. A nejde jen o předvolební průzkumy, ale i o následné reálné hlasování.

Konkrétně, vezměme si druhé kolo posledních prezidentských voleb, duel Zeman versus Drahoš. V Praze získal Zeman 31,25 % (dvě stě tisíc hlasů), v kraji Vysočina Drahoš 44,15 % (sto dvacet devět tisíc hlasů). Ve zprávách se pak sice ukazovalo obarvení jednotlivých krajů či okresů podle toho, kdo kde získal většinu, ale podstatné je, že většina není totéž co všichni. A právě ten rozdíl je zajímavý.

Mohli bychom se takto dívat na dělení populace podle jednotlivých kritérií a sledovat, kdo byl v které kategorii preferovaným kandidátem (samozřejmě na základě průzkumu preferencí, samotné hlasování bylo tajné), vždy bychom se dobrali toho, že nějaký byl... A vždy bychom také zjistili, že jde o trend a ne pravidlo, realita je zkrátka výrazně rozmanitější, než by se vešlo do jednoduchého grafu... Nebo názoru.

Ale už jsem zase zabrousil, takže budiž závěr. Popravdě nevím, o co se tvůrci Kauzy pražské kavárny snažili, ovšem nejvýraznějším výsledkem je pro podpora myšlenky existence pražské kavárny. A to je gól do vlastní brány.

Trollové mezi námi

V minulé části jsem rozmáchle sdělil, že lidé jsou různí a podle toho se rozhodují a jednají. Zbývá otázka, čím se liší, co utváří jejich názory. A tady přichází na scénu Barbora Hančilová a její hra Trollové mezi námi. Odcitujme z anotace: "Původní hra inspirována „prvním českým teroristickým útokem", který na Mladoboleslavsku spáchal český důchodce, aby veřejnost upozornil na domnělé nebezpečí spojené s migrační vlnou."

Možná si na ten případ vzpomenete, možná ne. Sedmdesátiletý pán dvakrát shodil na koleje strom, do nějž posléze narazila projíždějící vlaková souprava. Chtěl upozornit na nebezpečí islámského terorismu - když se teroristé ne a ne mít k činu, tak to vzal do vlastních rukou, aby ukázal, co bude, až bude. Vzhledem k tomu, že se incidenty obešly bez zranění, jde akorát o absurdní historku, ideální pro dramatizaci.

Bylo by jednoduché si ze staříka utahovat a třeba si i přihřát polívčičku vlastního světonázoru, Hančilová však měla vyšší cíl. Položila si totiž zcela elementární otázky: Co ho k tomu dohnalo? Jak se s tím následně vyrovnal? A co jeho okolí? A ve své hře nabízí možné odpovědi.

A tak kromě dědy-teroristy bere do hry i jeho vnuka-"kavárníka", paní rozesílající poplašné zprávy, cynickou advokátku a ajťačku pracující pro ty, kdo dobře platí. A propojuje je sítí vztahů, aby spolu komunikovali a mohly se tak vyjevit jejich rozličné pohledy na svět. Ve chvíli, kdy řekne, co se stalo, zároveň dodává proč, co k tomu vedlo. Mísí ideály s pragmatismem a oportunismem, nadhled bezstarostné existence s materiálním nedostatkem, výsledkem je koktejl, který není možné nějak jednoduše shrnout, zaškatulkovat, zredukovat.

Vracíme se tak zpět k Elitám, k rozporu mezi "co" a "jak". Tak jako se mladí dneška můžou ptát "Co jste dělali před sametem?", budou se jednou naši potomci ptát, co jsme dělali dnes. Jasně, žijeme v liberální demokracii, máme bezpočet možností... Jenže pravdou je, že jak kdo, možnost volně vycestovat kamkoliv po světě neznamená moc pro ty, kteří nemají ani na to zajet si na druhý konec země. A argument, že každý svého štěstí strůjcem, je akorát úlitbou svědomí těch, kteří se mají lépe, protože jak už jsem uvedl, svými činy spolutvoříme realitu. Je-li pak pro nás výhodnější, nutně je nevýhodnější pro ty, kteří to mají jinak než my.

Nebo jinak, pokud je jeden z deseti plnoletých občanů v exekuci, pokud si čtyřicet procent domácností není schopno dovolit mimořádný desetitisícový výdaj... Je poněkud zvláštní tvrdit, že si za to všichni můžou sami, na to je těch lidí přece jen trochu moc. Mohlo by to být jinak? A jak se na tom podílíme? Trollové mezi námi jsou výrazně znepokojující inscenací a právě proto stojí za návštěvu.

Závěr

Sečteno a podtrženo, inscenace, o nichž jsem psal, ukazují, že se (ještě celkem) mladí divadelníci snaží uchopit skutečnost, v níž žijí, zkoumat její vazbu k minulosti, přičemž neprosazují nějaký svůj jednoduchý a jednoznačný názor, naopak takové tendence problematizují, zpochybňují (což je při vhodné interpretaci i případ Kauzy pražské kavárny, aspoň ve stádiu pokusu). A to je velmi pozitivní zjištění, protože pochybování o vlastní pravdě je prvním krokem k setkání s jiným druhým.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.