Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Óda na Dianu Tonikovou
Jiří Koula, 26.1.2016

Philip Ridley napsal Vanilkovou džungli, monodrama dívky s nepěkným osudem, vtipné i mrazivé, uvěřitelné ve své absurdnosti. Šimon Dominik text přeložil a ujal se režie. A k inscenaci přispělo ještě několik lidí.

Tak, tím jsem si odbyl povinné položky, aby se tento blog dal označit za vztahující se k inscenaci jako celku, a teď už se přesuňme k tomu hlavnímu, nebudu předstírat objektivní pohled, nezaujaté stanovisko, to, co Diana Toniková na Kampě předvedla, ve mně vyvolává touhu obětovat tři panenské adeptky herectví na oltář jejího umění.

Vybavte si herecký výkon, který vás opravdu zasáhl. Co se za ním skrývá? V případě "standardní" hry šlo pravděpodobně o nadmíru zdařilé zachycení určitého charakteru, možná o okamžik, o vystižení konkrétního rozpoložení, možná o vývoj, ať už pozvolný či náhlou změnu postoje, možná si vzpomenete na skutečnou slzu stékající po hereččině tváři při děkovačce následující po finální dojemné scéně, z níž dosud tak úplně nevystoupila.

Tak tohle všechno je v kontextu Vanilkové džungle rozcvička. Ridleyho text je totiž náročnější, vypráví sice příběh jedné dívky, jenže si pohrává s časovými rovinami a vzhledem k tomu, co vše hlavní hrdinka Andrea prožije a jak se to na ní odrazí, stojí před interpretkou úkol mnohokrát během okamžiku zcela změnit rozpoložení. Sledovat všechny dějové a emoční zvraty je náročné i pro diváka, který by na to sám nemusel stačit (no, nechci vás podceňovat, tak řekněme, že konkrétně pro mě by to byl úkol poblíž hranic mých možností, přičemž mi není jasné, z které strany, tedy zda bych to ještě zvládl či už nikoliv).

Naštěstí na to ale nemusí být divák sám, zvládne-li se úspěšně přes veškerá úskalí hry dostat představitelka Andrey, stačí divákovi se jí držet. No a zde přichází na scénu Diana Toniková, čarodějka vládnoucí mocí (snad) bílé divadelní magie, jež si je nadpozemsky jistá tím, kde se v kterou chvíli zrovna nachází v psychickém prostoru textu. Ten sestává z několika dimenzí - věk, zkušenosti, duševní zdraví, vztah k sobě i okolí - a ve všech může Andrea kdykoliv učinit krůček nebo skok.

A Toniková cupitá i skáče s lehkostí tanečnice i zkušené akrobatky, v jejím podání působí herectví až trapně jednoduše, na lusknutí prstů vám předvede roztouženou puberťačku před první nocí se svým vysněným princem i psychicky narušenou ženu, jež zcela ztratila smysl pro realitu a bojuje za udržení si své vize světa. Při jejím sledování jsem měl pocit, že by Toniková mohla vystupovat v divadelním cirkuse, kdy by na ni publikum vykřikovalo role a scény (Julie na balkóně! Blanche DuBois před odvedením do blázince! Nora opouští Torvalda! Zarečná se opět setkává s Treplevem!) a ona by se okamžitě převtělovala z jedné do druhé tak, že by každý jeden výstup stačil na nominaci na Radoka.

S tím souvisí i další postřeh, Toniková nehraje "radost", "smutek", "překvapení", "odhodlání", tedy obecné emoce, ale stínuje je tak, aby odpovídaly celkovému momentálnímu stavu postavy, nejde o rozmáchlá gesta, ale precizní drobnokresbu. A zde je možnost přiznat kladné body i Dominikovi, protože mi přijde pravděpodobné, že jde i o jeho zásluhu, zajímalo by mě, jak probíhalo zkoušení, představuju si Tonikovou, jak každou repliku mnohokrát opakuje a Dominik říká "Už je to skoro ono, ale ještě lehce uber na radosti a přidej nervozitu očekávání nového, jo, takhle, no a hned v té další replice se tohohle úplně zbav, tohle nech a přidej trochu onoho..."

A aby byl obrázek toho, jak na mě herectví Tonikové zapůsobilo, úplný, kdybyste se mě v průběhu večera ptali, kolik myslím, že jí je let, mé odhady by se lišily klidně o celou dekádu, ne že bych jí snad hádal dvanáct let, ale byly okamžiky, kdy bych s klidným svědomím prohlásil, že nejspíše včera absolvovala konzervatoř, její výkon byl tak sugestivní, že dokonale zmátl mou schopnost odhadu věku.

Sečteno a podtrženo, přestože Diana Toniková ztvárnila desítky divadelních rolí, možná jste o ní dosud neslyšeli, protože jak často se člověk dostane do Chebu, že? Nemusíte ale zoufat, neboť ve Vanilkové džungli na Kampě máte možnost zhlédnout to nejlepší z celé její kariéry během jednoho večera, aspoň myslím, že takový objem zkušenosti je třeba k tak jedinečnému výkonu.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.