Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
OLDstars on the ROUD aneb OLDstars? To chceš!
Jiří Koula, 15.8.2016

Druhý červencový víkend proběhl v Roudnici nad Labem třetí ročník benefičního divadelního festivalu OLDstars on the ROUD. Pravděpodobně jste o tomto festivalu dosud neslyšeli, dost možná ani o uskupení OLDstars, jež ho organizuje. Tento text budiž zčásti snahou o nápravu, zčásti zprávou jednoho přiznaně nadšeného účastníka.

Na úvod jen drobné varování a reklama. Tento blog je dlouhý, vážně dlouhý, dost možná nejdelší, co jsem kdy napsal (a kdo má nějakou představu o mých blozích, jistě chápe, že to znamená opravdu, ale opravdu dlouhý). Pokud vás samotný tento fakt odrazuje a bojíte se popasovat s rozvleklým rozumováním vetchého kmeta, můžete si přečíst dojmy ze stejné akce v blogu mého mladšího, krásnějšího, bezprostřednějšího a hlavně stručnějšího kolegy Lukáše Holubce.

OLDstars

Kdo je či jsou OLDstars? Prezentují se jako nezávislá umělecká skupina, studentské divadlo, korporace desítky samostatných souborů. Pro mě jde o "prostor", v němž se můžete setkat se studenty uměleckých škol, studenty neumění, kteří studium umění zvažují, připravují se na ně, případně je "jen" baví divadlo a chtějí si ho vyzkoušet. Ale můžete zde na jevišti zahlédnout i lidi, kteří se jinde pohybují v divadelním zákulisí či provozu a konečně i herce známé z jiných scén. Pokud bych měl najít nějaký společný prvek, pak zájem a nadšení.

Na rozdíl od (některých) ryze amatérských spolků však OLDstars disponují profesionálním zázemím, což potenciálnímu divákovi dává více méně jistotu, že přijde-li na jejich inscenaci, nepůjde o bezradné tápání ve všech složkách, z nichž se divadlo skládá. A po uplynulém festivalu, během nějž jsem zhlédl čtrnáct inscenací, můžu říct, že jejich průměrná úroveň je natolik vysoká, aby ospravedlnila podtitul tohoto blogu.

OLDstars on the ROUD

Než se dostanu ke komentářům k jednotlivým inscenacím, rád bych ještě napsal pár slov o festivalu jako takovém. Je unikátní! A trochu více slov o důvodech. Tak předně je tu samotná lokalita, bývalý augustiniánský klášter v Roudnici nad Labem. Obehnán zdí tvoří přirozený autonomní prostor, vstup do něhož o daném víkendu předával jasnou zprávu od OLDstars "Tady to patří našemu divadlu." Zároveň poskytl místo pro ubytování v klášterní zahradě a šest různorodých lokalit, v nichž se hrálo.

Druhým výjimečným aspektem je propojení dvou představ o festivalu. Na jedné straně onen víkend disponoval rekvizitami hudebních festivalů, přespáváním ve stanech (či pro odvážnější kdekoliv, kde zrovna usnuli), toi toikami a pivem v kelímcích, naproti tomu však hlavní atrakcí nebyla hlučná a i na straně publika pohybově expresivní produkce, nýbrž divadlo, z pohledu diváka akt umírněné pokory a soustředěné pozornosti.

A konečně nelze nezmínit rodinnou atmosféru festivalu, OLDstars nejen že nastudovali jednotlivá představení, ale postarali se též o organizační složku a konečně tvořili i převážnou část publika, takže se nezřídka stávalo, že jste se obdivovali někomu na jevišti a o hodinu později s ním seděli v hledišti. Ikonou onoho propojení herectví a organizace pak pro mě je jednoznačně Kristýna Klimešová, kterou jsem viděl ve třech inscenacích a pak téměř pokaždé, když jsem se mezi představeními rozhlédl kolem sebe, s neutuchající energií pobíhala kolem a něco zařizovala či koordinovala, i kdyby nebyl důvod se před ní sklonit pro její herectví (byť i na to ještě dojde), tak za ten "celkový výkon" nemůžu jinak, smekám a tleskám.

A teď už konečně to hlavní, totiž reflexe inscenací.

GAME

Přiznávám, že Mike Bartlett je autor mému srdci blízký, takže když mi někdo nabídne jeho pro mě dosud neznámou hru, navíc v provedení, v němž nejsou jeho myšlenky zastíněny výraznou režijní interpretací řešící si cosi vlastního částečně proti duchu textu, vrním blahem. A přesně to mi OLDstars nabídli. Plný titul inscenace zní "GAME - scénická skica" a byť pro festival pravděpodobně došlo k určitému dopracování či úpravám, i tak bylo znát, že nejde o zcela sebevědomou inscenaci.

Jenže ono to vůbec nevadilo, jednotlivé výstupy sice možná byly cvičením spolupráce herců s režisérem, ale i tak Martin Satoranský vlastně zvládl dát celku jednotný vzhled a navíc toto řešení nechalo prostor právě Bartlettovi. A hra uvěřitelně kombinující dnešní neoliberální realitu s postapokalyptickou vizí společnosti, v níž ekonomické elity loví lůzu pro zábavu, stojí za to, aby ji bylo slyšet, neboť naléhavě klade otázky, co je ještě společensky přijatelné a v blízké budoucnosti možné, přičemž zároveň ukazuje, že odpovědi nemusejí být tak jasné, jak bychom si (třeba z hlediska dnes (sic bez definice) tolik omílaných "evropských hodnot") přáli.

Pokud jde o herecké výkony, možná bych se pustil do podrobnější analýzy, nebýt Ondřeje Kulhavého v roli majitele, v níž mě natolik okouzlil tím, jak suverénně ji dokázal naplnit, že jsem si ho do doby, než zjistím jeho jméno, pokřtil jako Mistra (což je poslední dočasná přezdívka, kterou v tomto blogu mohu zveřejnit) a (snad jen) v duchu se mu klaněl kdykoliv, kdy šel v následujících dnech kolem.

Shrnuto, děkuji OLDstars za představení nového Bartletta a poutavé zahájení festivalu předznamenávající věci příští. A Ondřej Kulhavý válí.

stránka inscenace   fotogalerie na Facebooku

Benátky pod sněhem

Benátky pod sněhem jsou předně opravdu dobře napsanou hrou. Jde o "protozáměnovou komedii" v duchu bohaté francouzské tradice, ovšem zatímco v klasických záměnových komediích se vrší série omylů jeden na druhý a postavy se do určité míry chovají s přihlédnutím k tomu, aby to celé vůbec mohlo fungovat, pročež je buďto obětována jejich psychologická věrohodnost, nebo jde typově o výrazné zmatkáře (č)i podivíny, Gilles Dyrek si vystačil s jedním základním nedorozuměním a soustředil se na vývoj situace vycházející právě z charakterů postav.

Režisér Martin Satoranský toto očividně pochopil a ve své inscenaci s tím dále pracuje, přičemž značný podíl na jejím úspěchu mají i herci. Na jedné straně stál "nechutně sluníčkový" pár Kristýny Klimešové a Satoranského v režijním záskoku, kterým byste na konci s chutí nafackovali, i když vám třeba jejich přístup k životu je v zásadě sympatický. Vývoj jejich postav spočívá v prohlubování bezbřehého naivního optimismu a oba to zvládli na výbornou.

V opačném rohu ringu pak stanula Eliška Vocelová jako ze začátku zpruzelá přítelkyně poslední postavy, která se ale po onom úvodním nedorozumění rozhodne, že si večer užije, byť po svém. Její postava netvořila protipól k předchozím jen počátečním rozpoložením, nýbrž i vývojem, kdy se z outsiderky stala vládkyní nad dějem. A nutno říci, že tuto proměnu Vocelová zvládla bravurně.

Zbývá Václav Matějovský, jehož postava je spojujícím článkem mezi předchozími a též mezi jevištěm a hledištěm. Jde totiž o "normálního týpka", který je z nastalé situace nešťastný a nejradši by z ní utekl, sám je tak trochu divákem toho, co se odehrává, ale zároveň je chtě nechtě aktérem, protože pokud se hra jeho přítelkyně provalí, bude to on, kdo to odskáče. Matějovského výkon byl sice oproti jeho kolegyním a kolegovi méně výrazný, to však vychází z logiky hry, snaha prosadit se v této roli za každou cenu by byla celku na škodu.

Když předchozí shrnu, Benátky pod sněhem od OLDstars považuji za mimořádně zdařilou inscenaci, v níž všichni klíčoví hráči (autor, režisér, herci) předvedli, že svému řemeslu rozumějí, a výsledkem je celek přesahující souhrn svých částí, komedie, u níž se pobavíte, aniž by vás rušilo něčí nad míru vystavované ego, pohříchu vzácný to jev.

stránka inscenace   fotogalerie na Facebooku

Striptýz na širém moři

Pod tímto názvem v OLDstars uvádějí pásmo tří (mini)aktovek Sławomira Mrożka - Striptýz, Kouzelná noc a Na širém moři. Absurdní (mini)aktovka je velmi specifický žánr, vezmete pár postav, umístíte je do co nejnezvyklejší situace a sledujete, jak se v ní zachovají. Neřešíte, jak se postavy do situace dostaly, ani nutně nespějete k nějakému závěru, soustředíte se výhradně na jejich prožívání tady a teď. Tím sice odpadá mnoho běžné autorské práce, ovšem vůbec z toho neplyne, že jde o žánr snadný. Naopak, tím, že sázíte všechno na jednu kartu, si musíte dát pořádného majzla na to, aby to, co rozehráváte, bylo zajímavé a vnitřně uvěřitelné, potřebujete postavy výrazné a konzistentní. A to Mrożek umí.

Tento formát je pak vděčný i z pedagogických důvodů, absolutní soustředěnost na chápání postavy a hereckou akci umožňuje se věnovat právě tomuto aspektu divadla, aniž by to působilo jako okleštění, nepatřičné upřednostnění jedné složky oproti jiným, tady je to naopak žádoucí. Jak se to ale má ve chvíli, kdy s výsledkem předstoupíte před publikum? I to je sázka "all in", buďto divák herci uvěří a poplují na stejné vlně, nebo je vše ztraceno a lze se utěšovat jen tím, že jde-li skutečně o miniaktovku, vzájemné trápení nebude trvat dlouho.

Dost už ale obecných řečí, jak to probíhalo v Roudnici? Ve Striptýzu se o můj zájem utkaly dvě herečky, Jana Stupavská a Kateřina Šteklová, přičemž vítězku si netroufnu určit, obě se s tím popraly statečně. V Kouzelné noci už to bylo přesvědčivější, kromě jasné ženské vítězky Nicol Hrabovské musím ocenit i Lukáše Rumla, jehož záhadný elegán ve stylu Oldřicha Nového byl sám o sobě drobným skvostem. Finální Na širém moři pak bylo skutečným zakončením, jak se patří, zde už rád vedle Rumla vyjmenuju i zbylé hlavní hrdiny Václava Podlešáka a Martina Letáka, tohle fungovalo celkově i po částech.

stránka inscenace   fotogalerie na Facebooku

Torpédo pro tebe

Dostáváme se k exkluzivnímu pánskému klubu Oskara Bábka, Jana Búrika a Richarda Juana Rozkovce. Tento trojlístek mě počátkem roku zaujal promyšleným a neotřelým zpracováním Havlovy Audience, tentokrát Bábek Búrikovi s Rozkovcem rovnou napsal vlastní hru. Ta je sice prezentována jako nihilistické absurdní drama, osobně bych však drama nahradil komedií (byť chápu užití tohoto pojmu jako nadřazené kategorie a sám tak za chvíli učiním) a nihilismus úplně vynechal, Torpédo pro tebe je prostě poctivá absurdní komedie.

Poctivá v tom smyslu, že Bábek do minimálního možného prostoru přesvědčivě vměstnal vše, co žánru absurdní komedie jako syntézy absurdního dramatu a situační komedie náleží - setkání dvou typově odlišných postav a vytěžení komického potenciálu jejich rozdílnosti, mezní situaci a její vývoj skrze dva možné způsoby vztahování se k ní, z toho plynoucí obecnější přesah, to vše tam je.

Jak být konkrétnější, abyste si pod tím mohli něco představit, a zároveň neprozradit zbytečně mnoho? Snad přes herce. Búrikova postava představuje "obyčejného muže v neobyčejné situaci", s nímž se divák může identifikovat, stojí na "straně reality" a jeho jednání je motivováno snahou dostat se z výjimečného stavu zpět do bezpečí známého. Búrikova postava tu vlastně plní podobnou funkci jako ta Matějovského v Benátkách pod sněhem, což se nutně projevuje i tím, že jeho herecký projev není tak výrazný, protože relativně vzato z principu není tak nečekaný.

Naproti tomu Rozkovcova postava praktikuje to, co by gestalt psycholog nazval bytím v přítomném okamžiku. Aktuální situaci neposuzuje z hlediska "jak by to mělo být", naopak plně přijímá to, co se zrovna odehrává, a v rámci tohoto kontextu jedná, až vyvstává otázka, zda není aktivním původcem neobvyklého. Navíc pro mě osobně je Rozkovec ideálním představitelem takové role, protože má dar čistě svou přítomností obdařit významem sebeobyčejnější jednání. Ač to může znít jako rouhání, přirovnal bych ho k Ivanu Trojanovi či Miroslavu Krobotovi, může jen sedět a popíjet pivo, říct sem tam pár slov či jen mlčet a zírat a má to smysl (přičemž tento je svébytně divadelní, když totéž činí mimo jeviště, je to jen tichý zírající piják).

A pokud jde o onen přesah, absurdní drama je zvětšovacím sklem umožňujícím nám uvědomit si fenomén subjektivity a vztahování se ke světu. Každý z nás má nějakou představu toho, jaký svět je, nežijeme v objektivní realitě, nýbrž v naší představě o ní, každý z nás je středem vlastního vesmíru. A každý z nás zažívá rozčarování při setkání s jevy, které "jsou špatně", tedy jinak, než bychom viděno z našeho centra očekávali. V běžném životě je však tento nesoulad obvykle (alespoň zdánlivě) natolik nepatrný, že se nad tím nepozastavíme, nejsme nuceni se ptát, zda není třeba zpochybnit základy našeho modelu reality, naopak usoudíme, že problém leží "tam venku" a je třeba ho vyřešit.

Absurdní drama pak skrze nastínění extrémní situace nabízí takovou míru nesouladu, že ač postava v ní se ocitnuvší jedná přirozeně a snaží se vyřešit vnější problém, divák jako externí pozorovatel jasně vidí, že významnou součástí problému je právě model reality oné postavy, který je příliš vzdálen tomu, co se děje. Bábek toto uvědomění navíc katalyzuje onou druhou postavou, jejíž jednání je v daném kontextu plně racionální.

Celkově tak inscenace nabízí vše, co od divadla osobně očekávám, v prvním plánu se při jejím sledování náramně pobavíte, zároveň však získáte dostatek zajímavého materiálu na následné přemýšlení o viděném (pokud o to stojíte, jde o volitelný doplněk).

stránka inscenace   fotogalerie na Facebooku   a ještě jedna

Arkádie

Páteční program uzavřela půlnoční premiéra Arkádie, inscenace kombinující činohru a taneční divadlo. Tři výjevy, v nichž se setkává náš svět s říší nadpřirozena, textem oslovený rozum a následně pohybem unášené emoce. Takovýto tvar byl v rámci festivalových inscenací (a nejspíše i OLDstars obecně) výrazným experimentem a výsledek tomu odpovídá.

Pochválit musím zpracování první situace, dvě dívky vydávající se hledat pomoc víl, přičemž když se tyto objeví, jedna se jim okamžitě plně odevzdává, zatímco druhá váhá a vzdoruje, kontrast mezi absolutním odhodláním a strachem z neznámého. To byla ukázka průzračně jasného fyzického divadla a umím si představit, že by tuto část šlo dopracovat do stavu, kdy by se obešla zcela beze slov a vše by bylo vyjádřeno tancem a zároveň zůstalo čitelné.

Naproti tomu další dva mikropříběhy už na mě působily opačně, slovo se stálo záchytným bodem a i tak jsem se následně ztrácel, navíc bráno jako celek zůstává nezodpovězena otázka, proč právě tři příběhy a proč zrovna tyto, možná je odpověď prostá, holt se to tak zrovna sešlo, jenže to není zrovna uspokojující.

Nevím, zda tato premiéra nebyla zároveň derniérou, ovšem jedno musím všem zúčastněným přiznat. Sledovat za teplé červencové noci v hodině duchů pět žen (a pojďme si je vyjmenovat, protože jsou pohybově nadané: Lucie Gabrovská, Tereza Kaucká, Kristýna Klimešová, Karolína Vaňková a Eliška Vocelová) tančících v nasvícené zahradě (či spíše na louce) před mohutnou klášterní zdí byl rozhodně působivý zážitek, který v danou chvíli na daném místě měl smysl.

stránka inscenace   fotogalerie na Facebooku   a ještě jedna

Majitelé klíčů

Po noci plné piva, zpěvu a k ránu třech hodin spánku pro mě uvedli sobotní program Kunderovi Majitelé klíčů. Jde o text sice zajímavý, ale zároveň nesmírně náročný, zvlášť pro studentské divadlo. Jeho inscenace totiž vyžaduje psychologickou přesnost, neboť jeho podstatou je rozdílnost postojů jednotlivých postav k dané situaci, čemuž by mohlo dosti pomoci věkově adekvátní obsazení, což zde nebylo možné.

Když jsem si posléze probíral své výtky k jednotlivým výkonům, dospěl jsem k názoru, že narážím stále na tentýž problém, viděl jsem mladé herce, kteří se snažili uchopit své postavy, a uznávám, že se jim to pod režijně pedagogickým vedení Jana Horáka i více méně dařilo, pokud jde o vnější projev, jenže absence vnitřní pravdivosti nechala obnažený pocit "hry na jako", který je sice nedílnou součástí divadla, ale cílem tvůrců by mělo být ho právě co nejlépe skrýt.

Tomu odpovídá i mé hrubé hodnocení, že se se svou rolí lépe popasovali ti, jejichž postava byla méně významná (řekněme ve smyslu počtu replik/situací), stejně jako absolutní závěr, že zdaleka nejpřesvědčivější byla Lucie Gabrovská, jež sice dorazila jako divačka, ale celou dobu s obdivuhodným odhodláním držela telefon a perfektně tak sehrála roli stolku.

Znamená to však, že nedoporučuji na inscenaci vyrazit? Vlastně ne, jednak je to příležitost se seznámit s Kunderovým textem, jednak ji osobně chápu jako možnost zhlédnout výsledek určitého cvičení, jedné části práce na postavě.

stránka inscenace   fotogalerie na Facebooku

Noční

O této inscenaci jsem se už rozepsal jinde a možnost zhlédnout ji dvakrát po sobě v obou alternacích vlastně byla hlavním důvodem, proč jsem do Roudnice vyrazil. Ovšem člověk míní, život mění, tudíž všechno bylo jinak.

První uvedení mělo být v poledne, přičemž hodinu předem se na nástěnce objevilo, že se toto ruší. Důvod? Přihodilo se, že se obě představitelky hlavní role roznemohly. Těžko bych v takové situaci mohl mít hercům za zlé, kdyby to komplet odpískali, vlastně by bylo bláhové čekat něco jiného. Jenže to se nestalo, místo toho se zavřeli do zkušebny a během několika hodin inscenaci přezkoušeli.

Píšu o hercích, ale přesněji bych měl psát o herečkách, protože to byly právě zbylé tři (Anna Datiashvili, Ruth Schmidtová a Ema Zelená), které si musely mezi sebe rozhodit role určené pro čtyři (s tím, že ta, která vypadla, je na jevišti celou dobu přítomna, což vedlo i ke změnám v některých dalších, aby bylo možno zachovat co největší míru kontinuity). Zvláštní kapitolou je totiž Cyril Janeček, který už před festivalem nazkoušel všechny role Jakuba Brunclíka, jenž se nemohl zúčastnit.

A výsledek? Inscenace, v níž sice hlavní role, kterou si rozdělily Datiashvili a Zelená, byla částečně čtená, ale jednak to vlastně ani moc nevadilo, protože to s onou postavou částečně souznělo (lze uvěřit psycholožce na lince důvěry nahlížející do manuálu typizovaných situací), jednak ta míra rušivosti byla pozoruhodně nízká a celkově to dopadlo lépe, než bych očekával.

V tomto momentě bych na jedné straně velice rád skončil s tím, že úspěch této speciální reprízy byl kolektivním dílem všech angažovaných, ale nemohu, bylo by ode mě nepoctivé se nevyjádřit ke všem jednotlivě. Ovšem aspoň mohu všechny chválit.

Předně tu máme Janečka, k jehož prvnímu výstupu v roli profesora mám sice stejné výhrady jako v předchozím blogu, ale klobouk dolů před tím, jak zvládl Brunclíkovy role, nyní můžu říct, že mě jako herec přesvědčil a baví.

Schmidtová roli opilé matky, která ve mnou v Praze viděné repríze byla vlastně jen úvodem do situace, tentokrát rozehrála jako svébytnou působivou etudu, čímž se sama blýskla a zároveň obohatila celek.

Zelená částečně přebrala roli psycholožky, z níž pro mě vyšla obdobně jako Elisa Speváková v dříve viděné repríze, tedy jako konkrétní osobnost snažící se vyrovnat se "sociální rolí psycholožky na lince důvěry", což je sám o sobě vlastně metadivadelní akt. Ovšem za hvězdu pro mě byla v roli malé dcery opilé matky, když s jen velmi mírným zaváháním napravila přeřek Datiashvili coby psycholožky a zachovala tak logiku textu. Ač onen přeřek publiku neunikl a způsobil "odbourání" (což bylo dáno řekněme širší logikou vycházející z reality), i tak pohotovost Zelené obdivuji, podržela svou kolegyni nejlepším možným způsobem.

No a konečně tu máme "Věc Datiashvili". Akceptuji riziko, že budu působit směšně (č)i zaujatě, ale opět přiznávám svou maximální fascinaci jejím herectvím. Po minulém blogu jsem si mohl říci "Dobře, tak prostě výborně zvládá vážné role, je takový typ, ona působivost jde částečně za režisérkou Zuzanou Horákovou, která to rozpoznala a obsadila ji právě do rolí Marie Novákové a paní Velichové." Takový úsudek je však již neudržitelný. K zopakovanému dojmu a dojetí z oněch zásadních rolí totiž musím přičíst způsob, jakým vplula do role psycholožky a jak se vypořádala s opožděným nástupem protistrany, stejně jako fakt, že byť roli částečně četla, nijak jí to nebránilo v tom ji prožít v kontextu dané chvíle, být citlivá, netrpělivá či shovívavá podle toho, co která situace vyžadovala.

Když si to pro sebe shrnu, přijde mi, že Datiashvili má (vskutku výjimečný) talent "bytí v přítomném okamžiku v rámci role", schopnost autenticky působícího tělesně emocionálního prožitku, k němuž je text sice východiskem (sděluje, co má být vyjádřeno), avšak jinak se bez něj obejde, místo aby její postavy byly určené textem a jí obohaceny o dimenzi věrohodnosti, prostě jsou na jevišti jako součást časoprostoru odehrávající se inscenace a až z této pozice pronášejí (v případě uvěřitelného textu) přirozeně znějící repliky.

Ale zpět na obecnou rovinu, roudnická Noční byla zcela unikátním zážitkem, který se již pravděpodobně nebude opakovat, a mě nesmírně těší, že jsem byl u toho, tleskám všem čtyřem statečným, protože už jen jít do toho a zkusit to odehrát byl obdivuhodný počin a úsilí všech se zúročilo v představení, které sice nebylo dokonalé, ale i tak si zachovalo velmi dobrou (či školním jazykem minimálně chvalitebnou) úroveň.

stránka inscenace   fotogalerie na Facebooku   a ještě jedna

Pelikán

Dostáváme se k pro mě největší záhadě festivalu. Tato inscenace byla v sobotu odehrána dvakrát a následně byla na nedělní ráno přidána ještě jedna repríza. Přiznávám, že naprosto netuším proč. Strindbergův text pro mě skýtá totéž úskalí jako Kunderovi Majitelé klíčů s tím, že v tomto případě je důraz na psychologii a z toho plynoucí potřeba uvěřitelnosti a vnitřní propracovanosti ještě naléhavější a popravdě řečeno mi přijde od Zuzany Horákové skoro sadistické, že v takovém textu mladé herce vymáchala (tedy pokud si jej nevybrali sami, pak je to jen nerozum, že jim to nerozmluvila).

Hra stojící na rozplétání pavučiny lží v rámci jedné rodiny totiž potřebuje herce, kteří zvládnou jednak ztvárnit výchozí situaci, jednak projít oním následným naléváním čistého vína. Nic z toho jsem bohužel neviděl, místo toho jsem sledoval herce snažící se sisyfovsky tlačit vzhůru balvan textu, kterým jim navíc ani ne tak padal dolů jako se spíše nehnul z místa, přičemž nepomohla ani přítomnost Nicol Hrabovské a Lukáše Rumla, pro něž mám jinak (silně subjektivní a ne zcela divadelní) slabost.

Z celého představení tak nakonec vyzdvihnu sám sebe za to, že jsem neusnul, věřte mi, že to nebylo snadné. A zároveň to budiž pokus o smířlivý krok, třeba jsem k Pelikánovi nespravedlivý, něco na něm je a můj prožitek byl dán primárně nedostatkem spánku, hladinou alkoholu v krvi a příliš vysokou teplotou a nízkou hladinou kyslíku v místnosti. Nebo jinak, v průběhu festivalu na mě musela padnout krize a odnesl to Pelikán.

stránka inscenace   fotogalerie na Facebooku

Norway.Today

Inscenaci této hry jsem předtím viděl jen ve Studiu Řetízek na DAMU, přičemž jsem si po ní řekl, že ten text má něco do sebe, ale celkově není tak úplně povedený (byť to tak z mého komentáře nemusí působit). Nyní už můžu říct, že jde o dobrou hru a ne tak úplně povedená byla ona inscenace. Je potěšující pro OLDstars (a smutné pro DAMU), že mi jejich inscenace takto upravila názor na text.

Ale přejděme k jeho zpracování. Předně festivalové uvedení bylo opět (snad) neopakovatelné v tom smyslu, že součástí inscenace měly být projekce, pro něž však nebyla k dispozici technika. Mně osobně to ale vůbec nevadilo, prázdná scéna bez jakýchkoliv "vychytávek" pro mě věrohodně ztvárnila pustou severskou krajinu a nutnost soustředit se čistě na hereckou akci v tomto případě též považuji za plus.

Za mimořádně šťastný považuji nápad ztrojení Julie při zachování jedinečnosti Augusta, vnějškově totiž odráží jejich vnitřní charakterizaci. August je jasný, je to depresivní zastydlý puberťák ukotvený v nihilistické póze, pro nějž je myšlenka sebevraždy cool, jde o možnost zbavit se břemene života, v němž nevidí smysl. Naproti tomu Julie je tajemná, nejde o outsidera a v jejím případě sebevražda působí jako skutečné rozhodnutí, vědomá volba. August a skrze něj i divák tápe a odhaduje, kým vlastně je, jaké jsou její motivy, tato neuchopitelnost se pak zračí v nejistotě, která Julie v jakém okamžiku promluví či něco vykoná.

Celkově mě tato inscenace bavila, i přes znalost textu jsem byl zvědavý, co přijde dál, přičemž nebudu nikoho jmenovat, protože zde úspěch vnímám skutečně jako výsledek kolektivního úsilí. A určitě ji ještě navštívím, abych ji viděl včetně projekcí.

stránka inscenace   fotogalerie na Facebooku

Jméno

A následovala další inscenace současného textu odehrávajícího se v Norsku, tentokrát přímo od norského autora Jona Fosseho. Jde o echt severskou hru v tom smyslu, že sice tematizuje rodinné vazby, avšak mimořádné chladným způsobem, veškeré postavy si žijí tak nějak každá pro sebe bez skutečného vztahu k ostatním. Smekám proto před režisérem Tomášem Staňkem i všemi herci, protože inscenace je naopak velice vřelá, živoucí a vnitřně plná. Jak toho bylo dosaženo?

Svou roli jistě sehrálo prostorové řešení, diváci i herci seděli pospolu v kruhu, v jehož vnitřku se odehrávaly samostatné herecké akce, ale jinak byl jevištěm celý prostor a kterýkoliv divák mohl být vtažen do hry. Dalším faktorem alespoň pro mě byla relativní neznámost herců stejně jako přítomnost herců z jiných souborů, nezjišťoval jsem si předem, kdo do této inscenace patří, takže "útok" mohl přijít odkudkoliv.

Ale tohle jsou řekněme triky, podstata leží jinde. Ač hra z většiny zobrazuje žití pospolu bez skutečné interakce, pořád je plná tím způsobem, že každá postava má svůj život, své zájmy. A divák tohle všechno vidí. V jistém smyslu je to vlastně divadelně výhodné, při společném prožívání (tedy v "běžném divadle") sice vnímáte několik postav, ale v jednotném kontextu, tudíž vidíte ucelený proud a tvůrci s ním musejí pracovat tak, aby udrželi vaši pozornost.

Pokud však postavy žijí pro sebe, divák je zahlcen jednotlivostmi. Zde sice hrozí riziko, že se v nich ztratí a vzdá snahu si poskládat celek, ovšem jednak je orientace usnadněna tím, že jednotlivé střípky patří do "balíčku" té které postavy (a nejde tudíž o haldu nesouvisejících drobností, ale o několik paralelních proudů), jednak ze začátku není co skládat, protože jde o proudy skutečně paralelní, a ve chvíli, kdy dojde k jejich "slévání", už si je divák každým z nich jistý.

Zní to příliš technicky? Tak tedy stručněji, Jméno je inscenace, která dobře využívá potenciálu textu k tomu, aby vytvořila divácky atraktivní zážitek. A koho vyzdvihnout? Radši nikoho, vesměs mě všichni bavili tím, jak vyplnili osobní prostor svých postav.

stránka inscenace   fotogalerie na Facebooku

Nevyslovené

Tak, tohle je pro mě nejrozporuplnější viděná inscenace. Jde o adaptaci hry Christine Brücknerové Neproslovené promluvy rozhořčených žen, což je sbírka deseti monologů reálných i fiktivních žen, více či méně slavných, avšak ne tak slavných jako muži, s nimiž si je spojujeme. V OLDstars si text notně upravili, zůstalo osm postav a inscenace rozhodně není sérií monologů, podstatnou složkou je interakce mezi nimi.

Po formální stránce jsem touto inscenací vyloženě nadšený, režisér Martin Satoranský citlivě vyvažoval prostor věnovaný promluvám jednotlivých postav (pozůstatky oněch monologů) a jejich vzájemným reakcím, herečky postavy vesměs přesvědčivě ztvárnily, fungoval i jejich (od nuly vybudovaný) pohyb v prostoru, příjemným bonusem byla též atmosféra kapitulní síně, v níž se představení odehrávalo, jež krásně souzněla s pomyslným prostorem hry.

Opravdu mám jen jednu jedinou výtku, avšak celkem podstatnou, totiž obsah či vyznění. Brücknerové text je kompilací všeho, co hrdinky za svého života nestačily říct a pokud to řekly, tak nikdo nenaslouchal, kdybych kandidoval na cenu sexistického prasátka, nazval bych to trucfeministickým výlevem. To by ale bylo jednak nefér, jednak to není ten hlavní problém. Tím je kontext hry. Postavy se nacházejí dejme tomu v očistci, v posmrtném prostoru, jenž sám o sobě není rájem ani peklem a v němž je jim dáno trávit věčnost pospolu (ano, vyloženě se nabízí přirovnání k Sartrovu S vyloučením veřejnosti či spíše interpretaci v duchu jeho výroku "Peklo jsou ti druzí, ale právě tak jsem mohl napsat, že ráj jsou ti druzí, zkrátka, všechno přichází k člověku jenom od druhých, od lidí.").

Děj začíná ve chvíli, kdy do této společnosti přichází právě zemřelá Gudrun Ensslin, což je impuls k tomu, aby bylo ono nevyslovené vyřčeno. Přesněji aby bylo opět vyřčeno. A to je ten kámen úrazu, původní monology dávají zvučný hlas dosud neslyšeným, avšak nahlíženo čistě v Satoranským vybudovaném vesmíru jde o vyslovení něčeho, co všechny přítomné kromě Ensslin slyšely už nesčetněkrát (což je dokonce i přiznáno), je v tom sice hořkost obrácená ke světu, který dávno opustily, ale též naprostá bezútěšnost daná tím, že ti, kterým jsou slova primárně určena, je stejně neuslyší, jedinou útěchou je tak sdílenost oné nespravedlnosti.

A právě toto je to, co mě na inscenaci irituje, Brücknerové pokus o nápravu křivdy, kdy svým textem propůjčuje hlas těm, které už se samy ozvat nemohou, kdy by v klasické interpretaci jako série monologů slova bez dalších překážek plynula z jeviště do hlediště k sluchu živého publika, Satoranský nahradil kontextem, v němž jsou ony promluvy uvězněny v prostoru, který se stává peklem právě tím, že to, co je v něm vyřčeno, nikdo "tam venku" neuslyší, čímž vlastně Sartrův výrok opravuje na "Peklo jsou ti druzí, kteří tu nejsou." A jde o peklo absolutní, nezměnitelné, protože je potenciálně možné se vypořádat s tím, co je, ale už ne s tím, co není.

Přesto bych rád inscenaci ještě někdy zhlédl, protože jak jsem napsal, čistě formálně mi učarovala.

stránka inscenace   fotogalerie na Facebooku

Osiřelý západ

Když si projdete seznam her, ke kterým jsem se již vyjádřil, jde vesměs o tituly spíše neznámé. To má jednu nespornou výhodu, když jejich inscenaci zhlédnete, nemáte ji s čím porovnat. Totéž se však nedá říct o McDonaghově Osiřelém západu, na svém repertoáru ho stále má Činoherní klub i Divadelní spolek Kašpar (v Divadle v Celetné), nedávno ho zderniérovalo Divadlo Petra Bezruče, které s ním několikrát do Celetné přijelo.

Co tím chci říct? Pokud žijete v Praze a do divadla zavítáte častěji než jednou za "manželka řekla, že by chtěla za kulturou", pravděpodobně jste nějakou inscenaci tohoto textu už viděli. A to inscenaci podařenou. A když ji pak srovnáte s tím, co je k vidění v OLDstars, jak to dopadne? No, řekněme si to na rovinu, dost bledě. Pokud se na tuto inscenaci vydáte, berte v potaz, že jde o herce začínající, kteří se teprve učí, co to vlastně znamená dělat divadlo, a byť se Zuzana Horáková snaží z nich dostat maximum, je zde vůči jejich ostříleným kolegům objektivně nepřekonatelná propast.

Tedy s jednou výjimkou, kterou je Josef Žárský. Jeho "zhulený Coleman" je totiž novou neotřelou interpretací této postavy, přitom vnitřně uvěřitelnou a přesvědčivě zahranou. A to dokonce do té míry, že se mi vnucuje otázka, zda by nebylo možné obdobně pojmout i zbylé postavy, tedy vzít McDonaghovu hru a přizpůsobit ji obvyklému věku herců v OLDstars. Nejspíše by si to vyžádalo výrazné zásahy do textu, ale přijde mi, že výsledek by mohl být mimořádně zajímavý.

stránka inscenace

Macbeth

Dospěli jsme k půlnoci ze soboty na neděli a k vrcholu celého festivalu. Nebo k tomu, co jím mělo být. OLDstars si u příležitosti čtyřstého výročí úmrtí Williama Shakespeara připravili vpravdě monumentální inscenaci Macbetha, v níž účinkovaly snad tři desítky herců, hrálo se před diváky i za nimi, došlo na pyrotechnické efekty i (secvičený) souboj na nože, při němž aktérům mohlo v případě nepozornosti hrozit skutečně vážné zranění (náhodou jsem během dne vyslechl rozhovor, co by se mohlo stát, kdyby ten který v danou chvíli správně neuhnul, byl to mrazivý výčet). Jenže místo toho, abych nyní podal nadšenou zprávu z jedinečného velkolepého zážitku, budu spíše analyzovat, z čeho všeho sestává divadlo a co se může zvrtnout tak, že se nakonec onen velezážitek nedostaví.

Organizujete-li divadelní festival, musíte jistě přemýšlet o mnoha věcech, které je třeba vyladit tak, aby to "klaplo". Jak to vidím já, vše se v rámci možností povedlo, až na jednu výjimku. U Macbetha zněl rozkaz jasně, začíná se o půlnoci a přes to nejede vlak. A hádám, že se též předpokládalo, že na této inscenaci budou všichni. Opravdu všichni. Trochu zarážející proto bylo, že repríza Osiřelého západu, jíž jsem se zúčastnil, byla v programu označena tak, že právě o půlnoci končila, čímž bych se Macbeth dal stihnout leda teleportací.

Ale budiž, má-li inscenace trvat hodinu a půl, může to znamenat o pár minut méně, s tím jistě organizátoři počítali. O něco více zarážející už ale bylo, že se se začátkem Osiřelého západu čekalo na příchozí z jiného předchozího představení, které začalo asi o čtvrt hodiny později kvůli technickým potížím (a před jehož začátkem jsem utekl, abych stihl Osiřelý západ, u něhož jsem hádal, že se čekat nebude, protože Macbeth). Výsledkem bylo, že nemůžu říct, jak bylo půlnoční vyzvánění do začátku Macbetha zakomponováno, protože tou dobou jsem ještě seděl na Osiřelém západu.

Ale dobře, uteklo mi nějakých prvních deset minut, svět se nezboří. Byl tu však další "drobný" háček. Pokud se mají vrcholu festivalu zúčastnit úplně všichni, je to opravdu dost lidí (bráno relativně vůči jiným inscenacím), přibližně všichni v areálu přítomní (mínus účinkující). To by nemusel být problém, hrálo se v klášterní zahradě, kde se za oficiálním hledištěm dřevěných lavic nachází stráň, na niž by se všichni pohodlně vešli. Jsou tu však dvě ale.

Prvním je to, co jsem již zmínil, totiž že inscenace počítala s tím, že se bude hrát i za diváky. To však (celkem logicky) neznamenalo "za všemi přítomnými diváky bez ohledu na to, jak vysoko sedí", ale "za diváky sedícími v oficiálním hledišti". To mělo ten důsledek, že když jsme se připlížili z Osiřelého západu, nemohli jsme si vybrat "nejlepší volná místa za oficiálním hledištěm", protože tento prostor byl součástí jeviště. Skončil jsem tedy někde stranou "skoro za stromem". To by však pořád nebyl ten největší problém.

Tím je druhé ale, totiž že skutečné hlediště bylo odhadem dvakrát delší než to oficiální, což pro mě jako diváka znamenalo dvakrát delší vzdálenost od (většiny) herců, než se předpokládalo. No a nyní vezměme v úvahu, že OLDstars obvykle hrají ve velice komorních prostorách, kde sledovat představení z více než pár metrů by znamenalo nutnost probourat se do místnosti za hledištěm. Jinak řečeno, herci vesměs nemají zkušenost s rozsáhlejším prostorem a nejsou zvyklí mu přizpůsobit sílu svého hlasového projevu.

Patrně je jasné, kam tím mířím, stručně řečeno jsem ze svého místa leckoho prostě neslyšel. A netýkalo se to jen menších rolí, byť nebudu jmenovat, protože to primárně nezazlívám jim. Navíc věřím, že na to při zkoušení mysleli a kdybych seděl v oficiálním hledišti, tak bych slyšel. Jenže já tam neseděl. A neseděl bych tam pravděpodobně já či někdo jiný ani nebýt toho pozdního příchodu, protože tak jako tak diváků bylo více, než by se na lavice či těsně za ně vešlo.

Co z toho všeho plyne? Uznávám, že pokud jde o ty velké věci, šlo o skutečně působivé představení. Jenže to mělo být jen pro dotvoření atmosféry, základem byl pořád Shakespearův Macbeth, kterého jsem však měl napůl jako pantomimu, takže se k němu nemůžu relevantně vyjádřit, lovení osamocených replik a domýšlení zbytku jistě není tím, co bych měl hodnotit.

Takže jaký byl roudnický Macbeth? Prostě nevím. A proč jsem se o tom tak sáhodlouze rozepsal? Rád bych věřil, že tento můj pohled přispěje k tomu, aby se taková situace už nikdy neopakovala, protože si to nezaslouží nejen diváci, ale ani herci.

stránka inscenace   fotogalerie na Facebooku

Menora

Ale zpět k něčemu zajímavějšímu, ještě než jsem v neděli sbalil stan a vrátil se zpět do světa sestávajícího i z něčeho jiného než OLDstars a piva, zhlédl jsem poslední (tedy jednu ze tří paralelně se odehrávajících) inscenaci festivalu, Menoru, jež zcela smazala mé rozladění z nočního Macbetha.

Tuto inscenaci speciálně pro festival vytvořil Petr Smyczek a jde o kombinaci Škvoreckého Sedmiramenného svícnu a Čapkových Apokryfů. Toto spojení je dost zvláštní a vlastně stále nevím, jak se k němu postavit. Na jedné straně tu máme vážný Škvoreckého text a z něj hlavní postavu Rebekky, dívku, která přežila koncentrační tábor, avšak není schopna se pro tuto zkušenost zapojit zpět do běžného života. A naproti tomu stojí Čapek, konkrétně ty jeho apokryfy, v nichž se prakticky uvažující Židé vyjadřují k tomu, jak Ježíšovy skutky narušily jejich zaběhané pořádky (a reálnou ekonomiku).

Jak si to přebrat? Jsou tu několikanásobně přítomny protipóly. Začátek i konec dějin židovského národa ve vztahu ke křesťanské Evropě (uvažujeme-li Evropu po druhé světové válce jako postmoderní a tudíž i reálně postnáboženskou), specifičnost oblíbeného židovského humoru i nezměrnou hrůzu šoa. Smyczek tak vlastně vytvořil rámec, v němž se odehrává veškerá zkušenost nejen vyvoleného národa, ale celého kontinentu, do inscenace vtělil rozporuplnost lidské existence potenciálně v jejím plném rozsahu. Už to je důvod se na inscenaci vypravit, byť nemůžu říct, co si z ní kdo odnese.

Pokud však váhám ohledně textu, mám naopak zcela jasno po herecké stránce. Jan Battěk, Eliška Vocelová a Anežka Šťastná předvádějí v oné lehčí rovině vskutku nádhernou souhru, kdy každému věříte tu kterou postavu a zároveň to funguje jako celek, na vážnější úrovni si mě pak Šťastná zcela omotala kolem prstu Rebečiným prázdným pohledem s podtextem tragické minulosti, prostě to má v očích a víc už netřeba dodávat.

stránka inscenace   fotogalerie na Facebooku

Závěr

Víc už opravdu netřeba dodávat, ale i tak bych to asi měl celé nějak uzavřít. Musím přiznat, že mě mrzí všechny ty roky (a neviděné inscenace), kdy jsem OLDstars ignoroval jako "nějaké (polo)amatéry". Minulost však nezměním, a tak se místo litování budu naopak radovat z toho, že jsem objevil soubor, který stojí za to sledovat, navíc soubor velice aktivní a rozmanitý.

Kromě toho, že u nich teď nějaký čas budu pečený vařený (a samozřejmě se těším na příští Roudnici), mám silné tušení, že až budu za pár měsíců vybírat pět nejlepších divadel do výroční ankety, OLDstars se tam probojují na divokou kartu, protože zde zkrátka není nad čím přemýšlet, je to opravdu tak prosté: OLDstars? To chceš!


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.