Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Oni? Ne. My!
Jiří Koula, 11.2.2011
Na cestě vedoucí mé kroky na hru Hrdinové jako my stojí dva významné směrníky. Prvním je výkon Jiřího Štrébla v Antiklimaxu. Lehkost, s jakou dokázal vtisknout zdání přirozenosti veskrze zvrácené postavě Otce, mi doslova učarovala. Druhým je potom má záliba v československých filmech z čtyřicetiletého "období temna". Nemám na mysli hřebejkovská porevoluční díla snažící se onu dobu reflektovat, ale poctivé budovatelské a normalizační kousky nasáklé všudypřítomnou propagandou, vydávající pro "dnešního člověka" téměř nepochopitelné vzorce chování za cosi přirozeného.

Proto, když jsem zahlédl popis a obsazení této hry, mé srdéčko zaplesalo a já se jal hledat nejbližší termín, díky zmíněným ukazatelům směru jsem šel na hru s poměrně jasně definovaným očekáváním. A musím říct, že toto bylo zcela naplněno, či spíše ještě překročeno, hru jsem (doufám) neviděl naposled.

Klaus Uhltzscht v podání Jiřího Štrébla je spíše shodou okolností než čím jiným ne zcela obyčejným zástupcem obyčejného člověka, má svoji minulost, má své vzpomínky, svoji verzi historické pravdy... A nebojí se mluvit. Během jediné hodiny je vystavěn obraz člověka, kterého by jistě mnozí nazvali lidskou zrůdou. Já s tímto hodnocením souhlasím, musím ovšem akcentovat adjektivum lidský, ať už se Klaus Ultzscht dopustil čehokoliv, je především člověkem, takovým, jakých potkáte devadesát devět ze sta, prototypem charakterů, které byly skutečným tmelem doby, režimu, systému.

Román, z něhož hra vychází, je erotickou groteskou. Německé inscenace tohoto dle slov autora zdůrazňují právě tyto prvky, sex a komično. Zbylé rozměry díla nejspíše nastavují přece jen dosud příliš znepokojivě zřetelné a nemilosrdné zrcadlo tehdejšímu myšlení většiny.

Divadlo Komedie jde (dle mého naštěstí) odlišnou cestou, hlavním motivem je právě obžaloba obyčejného člověka, zde se nehraje na tupá ostří a přivírání očí, zde se jde tvrdě k jádru věci, divák je konfrontován se syrovou nepřikrášlenou realitou. Mimochodem, ve hře přítomný prvek konfrontace a jejího vyústění považuji za značně působivý až geniální tah.

Prvek oné erotické grotesky však nebylo možno opominout a objevuje se i zde. Musím se přiznat, že ve chvíli, kdy se hra začala stáčet tímto směrem, byl jsem poněkud nervózní a rozladěný, připadalo mi, jako by dosud pečlivě stavěná velkolepá konstrukce měla sloužit jen k tomu, aby na ni byl navěšen obří plakát na nový hamburger od McDonald's.

Mraky chmur však byly vzápětí rozehnány vichrem poznání, že jde o nesmírně trefnou a výstižnou metaforu, využití onoho do načrtnuté koncepce nepříliš zapadajícího prvku v právě zvolené míře a k právě tomuto účelu považuji za další záblesk génia.

Hru bych doporučil ke zhlédnutí každému, zejména pak všem těm hospodským i kavárenským mudrlantům, kteří, těžíce z relativní svobody současnosti, spřádají jalové úvahy o tom, jak oni by v totalitním režimu pracovali na jeho rychlém rozvratu, případně se domnívají, že je něco takového v dnešní společnosti nemyslitelné. Prakticky každý z nich by totiž mohl být při byť jen trochu jiné historické konstelaci Klausem Uhltzschtem, havlovské "nejsme jako oni" získává ne běžně přijímaný výklad, že není žádné oni... Jen hrdinové jako my.

Sečteno a podtrženo, jediné, co mi brání v absolutním hodnocení, je pomalost, s jakou jsem prohlédl smysl onoho pro mě rušivého prvku, a nevelký rozsah hry (jenž sice na jednu stranu umožnil vyhnout se jakémukoliv balastu, na druhou stranu jsem z divadla odcházel (myšlenkově) trochu hladový).

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.