Počet komentářů: 1
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Přiznávám, nerozumím
Jiří Koula, 4.3.2013

Na úvod bych se rád (aspoň) touto cestou omluvil uvaděčce Divadla Komedie, jež se snažila se mnou zapříst rozhovor, když jsem si o přestávce kupoval program k inscenaci. Při zpětném pohledu cítím, že jsem byl značně nespolečenský a prakticky ji "totálně zazdil". Nebyl to úmysl, nýbrž neblahý důsledek ponoření se do sebe ve snaze analyzovat, co jsem v uplynulé hodině viděl, zároveň jsem si už vizualizoval, jak sedím v sále a listuju programem ve snaze najít nějaké záchytné body, "vztažnou soustavu", do níž bych své dojmy zasadil. Za takových okolností na mě jakékoliv (byť příjemné a potěšující) vybočení z rutiny působilo primárně rušivě, aniž bych byl s to je posoudit samo o sobě. Omlouvám se a slibuju všem uvaděčkám, že se při případných budoucích setkáních budu snažit "přepnout do společenského módu".


No a teď už k tomu, co tuto nemilou příhodu vyvolalo. Přiznejme si to, fandíme outsiderům. Dojímají nás příběhy "hrdinů", rozum i cit říkají, že nemají šanci a přesto uspějí. Začíná to pohádkami, utlačovaná Popelka dochází štěstí s princem, povaleč Honza vstává z pece a vydává se do světa, aby mu ukázal své kvality a dostal odměnu v podobě princezny a půl království. Pokračuje to ale i v dospělosti, obdobou Popelky jsou telenovely a romantické filmy obecně, pro muže tu jsou akční filmy, v nichž ten "největší lůzr" nakonec zvítězí nad libovolným počtem libovolně silných protivníků.


Když bylo loni ohlášeno, že výběrové řízení na Divadlo Komedie vyhrál soubor Company.cz Evy Bergerové, nepopírám, že jsem se dočasně přidal k davu skeptiků a posměváčků. Přesto chci věřit, že mé odsouzení nebylo definitivní, souběžně s negativním veřejným míněním jsem zašel do Strašnic seznámit se s tím, "co se tam vlastně dělá za divadlo", ve skrytu duše jsem "jim" přál úspěch.


Když pak už v novém působišti připravili inscenaci Naše třída, byl jsem proto velmi potěšen, jde o počin, který dle mého sliboval, že do Komedie budu nadále chodit s radostným očekáváním. A škodolibě jsem si říkal, že všem pochybovačům můžou ve svém úspěchu "pořádně vymáchat čumák".


Nyní se však můj pohled bohužel poněkud změnil, mám dojem, že jsem sehrál roli tenisového míčku. Naše třída byl okamžik nadhozu, kdy jsem dosáhl nejvyššího bodu a na okamžik pocítil úlevný stav beztíže. Jenže Pornografie je raketa, která mě nemilosrdně závratnou rychlostí srazila k zemi a já se řítím na hřiště soupeře.


Po odchodu z této inscenace se mi vybavila sci-fi povídka Chrudošiví jsou borolové. Stručný obsah - na Zemi jsou nalezeny mimozemské předměty, jež se chovají zcela nepředvídatelně, dospělí nejsou schopni je pochopit, a tak skončí jako hračky malých dětí. Tyto, dosud nespoutané konvenčním myšlením, je pochopí, na základě hry s nimi si osvojí mimozemskou logiku a z předmětů kolem sebe sestaví bránu do jiné dimenze (využívající cizí logiku způsobem "tenhle kamínek musí být na tomhle dřívku, protože kamínek je oblý a dřívko hnědé"). Když jí projdou, tato se zřítí a dospělým zbudou jen ony nepochopitelné předměty.


Jakou souvislost má tato povídka s Pornografií? Inu, připadal jsem si úplně stejně jako dospělí při setkání s cizími předměty. Na jevišti se odehrávalo cosi, co očividně mělo vnitřní řád, viděl jsem výsledek soustředěné práce mající jistě nějaká jasně daná východiska, snad v tom všem bylo zakódováno i určité poselství... Já však nic z toho neprohlédl, vše mi připadalo nepřekonatelně cizí.


A nejde dle mého jen o střet s cizí kulturou, s nekompatibilním systém hodnot. Když například v Divadle v Dlouhé uvedli Vějíř s broskvovými květy či Lékaře své cti, vycházeli též z odlišných "vztažných soustav", ovšem tyto byly rozpoznatelné a na základě toho poznání měly ony příběhy vnitřní logiku. Mohl jsem si říct "Tady a teď by to probíhalo jinak, ale chápu, že tam a tehdy to mohlo být takto."


Pornografie je však jiná. Je to snad tím, že by "Polsko počátkem čtyřicátých let minulého století" bylo pro "nás" neuchopitelné? Ne, nemyslím si, spíše je na vině jistá nekompromisnost. Tvůrci si nelámou hlavu s uvedením diváka do situace a ihned rozehrávají cosi, čemu oni zřejmě dobře rozumějí... Jenže co publikum? Říká se, že dítě naučíte nejlépe plavat tak, že je hodíte do vody. Nejspíše tomu tak skutečně je (aspoň u těch, které se okamžitě neutopí), tato technika ovšem selže v případě, že dítěti předtím spoutáte ruce a na nohy mu uvážete traverzu.


Tak, mám za sebou deset odstavců a hádám, že čtenář, který Pornografii neviděl (a vlastně dost možná i ten, jenž ano), netuší, co chci říct, k čemu směřuju. Pak si můžu zatleskat za splnění záměru, protože se mi právě podařilo předat můj dojem z první půlky inscenace. Ta byla mořem úvah, k nimž jsem marně hledal cestu, jen obtížně skrze ně pronikala charakteristika postav a jakási "základní hladina". Totiž, nahlížíme-li příběh jako akt změny, vývoj, mělo by být zřejmé, "kde" se začíná. A identifikace tohoto prvopočátku byla zcela zahalena kouřovou clonou filosofování.


Proto jsem spěchal si o přestávce zakoupit program, s nadějí, že snad v něm naleznu cokoliv, o co bych se mohl opřít. Bohužel marně, přidržím se tedy viděného. Zápletka je relativně jednoduchá, dva intelektuálové z města přijedou na venkov, aby se z rozmaru a dlouhé chvíle pokusili dát dohromady dva místní mladé lidi. To se však odehrává za druhé světové války, jež si najde cestu i do těchto vzdálených končin a inscenovaná romance se mění v jakousi válečnou detektivku.


O co jednodušší obsah, o to komplikovanější je forma, u složitých větných konstrukcí filosofů nechť je dáno k posouzení každému divákovi zvlášť, zda jde o důmyslné lešení či náhodně poskládané "trubky" (tedy chytře se tvářící blábol), motivace a charaktery postav nesměle vykukují z přítmí scény a nad vším se vznáší neonový nápis "Proč?". Přesto však lze vysledovat jistá vodítka a právě v nich podle mě tkví základní problém inscenace. Jsou jimi náboženství a člověk tváří v tvář válečnému konfliktu jej vysoce převyšujícímu.


Gombrowicz byl Polák, občan státu se silnou katolickou tradicí. Odkazy a úvahy, jež používá, jsou možná relativně snadno srozumitelné "jeho lidem", převod pro publikum z jedné z nejateističtějších zemí světa (našel jsem dva výzkumy z loňského roku, podle jednoho jsme první, podle druhého třetí) však nutně musí narazit na potíže, kterých si buďto inscenátoři nebyli vědomi, nebo se s nimi nechtěli utkat. I dějiny Poláků a Čechoslováků za druhé světové války jsou rozdílné (podrobnosti nechám historikům) a tudíž nemusí být samozřejmé, že se divák "ztotožní" s prezentovaným jednáním postav "zavlečených" do bitevní vřavy.


A tím se dostávám zpět kamsi na začátek tohoto blogu, kde jsem psal, že "cizí vztažná soustava" dramatu nemusí být problém. Možná to platí jen v případě, kdy jde o "dostatečně cizí látku", Pornografie je ale z "našeho" pohledu rozpolcená, na jedné straně se zabývá druhou světovou válkou ve střední Evropě, tedy čímsi, co se nás silně týká, naproti tomu toto téma nahlíží z nám "velmi nezvyklého" úhlu. Vzhledem k výsledné inscenaci se nabízí otázka, zda je vůbec možné, aby divák takovýto rozpor sám od sebe vstřebal.


Sečteno a podtrženo, snahu Divadla Komedie zprostředkovat českému publiku polské drama považuji za chvályhodnou, Pornografie ale ukazuje, že "někdy dobrá vůle zkrátka nestačí".



Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Andiesek (7.10.2013, 10:06:42)  reagovat
Jj, ten neonovej nápis, ten jsem tam taky viděla. Jsem ráda, že někdo tak věrně popsal moje dojmy. Mě napadalo pořád dokola míjení, nervozita a pak zase míjení.