Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Prodám Šejkspíra, zn.: levně.
Jiří Koula, 5.6.2011
Kdyby dnes někdo napsal Kupce benátského, pravděpodobně by se se zlou potázal. Kromě virtuálního pranýřování a vláčení bahnem by mohl počítat i s fyzickým napadením či nějakou tou žalobou. Hra ovšem byla napsána před více než pěti stoletími a reflektuje realitu Shakespearovy doby. Pokud se naše civilizace pyšní svobodou slova, bylo by poněkud pokrytecké na tuto komedii zapomenout jen proto, že je silně antisemitská. S povděkem proto kvituji, že se ji Národní divadlo rozhodlo uvést.

To je ale bohužel vcelku vše pozitivní, co do tohoto blogu můžu napsat. Kontrast mezi vnímání dneška a dob dávno minulých skýtá příležitost k reflexi tohoto rozdílu, jde o motiv, s nímž by se jistě dalo pracovat. Inscenace uváděná ve Stavovském divadle však tuto možnost docela úspěšně ignoruje. To bych jí byl ještě ochoten odpustit, kdyby nabídla jiné sdělení, jiný pohled. Marně jsem však na cokoliv takového téměř tři hodiny čekal.

Musím přiznat, že absolutně nemám představu, co se Martin Čičvák pokusil sdělit, popravdě mám pocit, že režijní záměr je v tomto případě zcela prázdným pojmem. Nejde však o otrocké převyprávění předlohy, chtělo by se ale napsat bohužel. Je možno vysledovat určitý pokus o modernizaci či snad kontrast starého a nového, herci jsou oděni dle současné módy a dojde dokonce na použití fotoaparátů v mobilních telefonech. Na druhou stranu však příběh setrvává v minulosti a Antoniův osud určují lodě plavící se po vzdálených mořích ztroskotávající na útesech. Chybí tudíž ukotvení v čase, pokud však má jít o vyjádření nadčasovosti příběhu, je tak učiněno značně nešťastně.

Opravdovou tragédií je však vykreslení (některých) postav. Snahu o posun jejich charakterů bych mohl shledat chvályhodnou, pokud by byla provedena čitelně a konzistentně. Oba přívlastky jsou však zhusta pošlapány.

Antonio Igora Bareše je vylíčen na jednu stranu jako sebelítostivý chudáček, na druhou stranu však zůstává přítelem ochotným obětovat vše pro Bassaniovo štěstí. Z tohoto vnitřního konfliktu pak plynou poněkud zvláštní situace budící místy dojem, že Antonio neví, co se svým životem, a smrt rukou Shylocka by pro něj vlastně byla vysvobozením... Což ale tak docela nekoresponduje s motivem jeho nesobecké křesťanské lásky, výsledek je tak poněkud rozpačitý.

To ovšem ještě není nic v porovnání se všemi ženskými postavami, jež se na jevišti objeví více než jednou. Porcie Lucie Žáčkové se potácí od polohy rozmazleného děcka přes pózu chytré horákyně k roli rozmarné paničky. Způsob, jakým Nerrisa sděluje svůj souhlas s pojetím Graziana za muže, jsem nepobral, ledaže by měla představovat pošahanou služebnou trpící rozštěpením osobnosti v pokročilém stádiu. No a Jessika Pavly Beretové je po většinu doby až nepříjemně prostoduchou bytostí bez vlastní vůle i názoru, jež však v sobě z blíže neurčených příčin nějak najde sílu utéct od svého otce i s nemalou částí jeho majetku. Pokud bylo úmyslem vylíčit ženy jako zcela iracionální bez zvnějšku sledovatelné motivace jednající stvoření plně ovládaná vnitřními vrtochy nutícími je chovat se zcela náhodným způsobem, pak byl tento naplněn na výbornou.

A zbytek účinkujících? Jan Hájek coby Bassanio prostě odehrál svou roli, jeho postava tak nějak mimoděk dělala to, co v danou chvíli měla. Do děje sem tam vstupující mladíci (Graziano Jana Dolanského, Salerio Vojtěcha Kotka, Solanio Jana Meduny, Lorenzo Lukáše Krále a Lancelot Petra Motlocha) mi dvacet čtyři hodin po skončení představení zcela splývají, jejich postavy tvoří šedý dav zlaté mládeže.

Nedosažitelně vysoko nad všemi pak ční Shylock Jiřího Štěpničky, konzistentně uchopená a výborně zahraná postava, kus poctivého herectví, jež jako by se do inscenace dostalo omylem.

Zbývá poslední poznámka, Kupec benátský má být komedie, a protože to, co do něj vložil Shakespeare, zřejmě nestačilo, dočká se divák i několika naprosto prvoplánových vtípků, které sice nijak nesouvisejí s dějem, ale hlavně že pobaví.

Sečteno a podtrženo, kombinací snahy o posun charakterů a zachování textu držícího se autorova záměru vznikla podivná inscenace, jež vyvolává otázky, na něž se nesnaží dát byť náznak odpovědi. Navzdory prostoru Stavovského divadla jsem se většinu času nemohl ubránit dojmu, že sleduji představení ochotníků, jejichž nejvyšší ambicí je, aby postavy odříkaly své repliky pokud možno ve správném pořadí. Deset procent dávám za uvedení této hry, dvacet procent pak Jiřímu Štěpničkovi. A na zbytek se pokusím co nejrychleji zapomenout.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.