Blog redakce i-divadla
Vyrazit do divadla na Cyrana je jako navštívit starého známého, jenž se nově oženil a přestěhoval se do manželčina domu. Vždy je to tak nějak ten přítel z "doby her a malin nezralých", ovšem nikdy nevíte, nakolik a jak ho změnil nový vztah a prostředí. Po Národním divadle, Divadle na Vinohradech a Divadle pod Palmovkou jsem za Cyranem zašel do Divadla v Celetné, abych jej spatřil na poslední mi chybějící profesionální pražské scéně, kde je to dnes možné. A dojmy z tohoto setkání? Upřímně, poněkud rozpačité.
Cyranův příběh je v základu komorních dramatem čtyř osob - tří mužů toužících po jedné ženě. Opravdu oceňuji přístup Kašparů, kteří se rozhodli tento fakt akcentovat pokusem o inscenování Rostandovy hry v osmi hercích. Tím více, že to vlastně docela dobře funguje, čímž ukázali, že je to v principu možné téměř "bez ztráty kytičky" - jediná scéna, v níž jsem tuto redukci zpozoroval, byl Roxanin příjezd na bojiště, kam dorazila bez paštikáře Ragueneaua, jehož představitel Jakub Špalek v tu chvíli hrál řadového kadeta. Naproti tomu jako velmi zdařilou musím ohodnotit myšlenku řešení samotného začátku, v níž jsou obecenstvem pozorujícím Montfleuryho výstup samotní diváci, což má dvojí pozitivní efekt - je tak přirozeně docílen efekt davu přihlížejících, navíc si divák může "vychutnat" obludnost tohoto aktu "z první ruky", Montfleury opravdu "hraje" pro něj.
Bohužel tím výčet pozitiv končí. Totiž, na mém představení se plně podepsal jeden velký problém Divadla v Celetné - mají na repertoáru značné množství inscenací, a tak konkrétní inscenaci hrají vcelku zřídka. Konkrétně Cyrana pak jednou do měsíce, navíc březnové představení bylo zrušeno, takže můj termín byl po dvouměsíční pauze.
To se projevilo na celém souboru v tom, že v inscenaci byly na můj vkus příliš časté a příliš dlouhé prostoje, kdy jako by herci přemýšleli, jak má vlastně příběh pokročit dál. A největší kritika pak jde bohužel za Martinem Hofmannem coby Cyranem. Konkrétně jde o scénu, kdy se Roxana vdává za Kristiána a Cyrano zdržuje hraběte de Guiche předstíráním, že spadl z Měsíce, načež mu vyjmenovává šest způsobů, jak jej dosáhnout, aby v závěru prozradil, že on sám použil sedmý. V čem byl problém? Je to opravdu trapné, ale v tom, že Hofmannův Cyrano na mém představení z těch celkem sedmi způsobů zvládl vyjmenovat čtyři. To by možná nevadilo v případě, že by onen počet nebyl explicitně uveden, text samotný je v tomto ohledu ovšem nemilosrdný a onen rozpor tak nemohl uniknout ani divákovi, jenž Cyrana dosud neznal.
Druhý, pro mě dosti rušivý prvek, byl pak dílem extrémní náhody. Vybavte si první dějství - Cyrano vyžene Montfleuryho z divadla, načež se pustí do souboje s Valvertem, jenž se jej pokusil urazit nepovedenou narážkou na jeho nos, což mu Cyrano oplatil vyjmenováním různých způsobů, jak tak učinit lépe. Tento výstup mám opravdu rád, ať už Cyranovo vtipné sebeurážení či následný souboj spojený se Cyranem průběžně skládanou villonskou baladou.
V jeden okamžik Cyrano po Valvertovi hodil šerpu (či opasek?) s pouzdrem pro svůj kord a ten ji odrazil. Opravdu nešťastnou náhodou však šerpa sklouzla po jevišti a zapadla do výklenku v postranní zdi jeviště, jenž by čímsi zaplněn (tuším rozkládacímu židlemi). To Martin Hofmann okomentoval mimo předepsaný text ve smyslu "tak to ti teda děkuju", načež pokračoval souboj. Po jeho konci padla opona, měla začít další scéna, zvedla se opona... A divák zastihl Cyrana, jak šmátrá v onom výklenku po své šerpě. Snažil se přitom odříkávat svůj text, nicméně i tak si neodpustil další komentář na způsob "je to fakt hluboko", přičemž pointa celé situace byla v tom, že onu šerpu prostě nevylovil a neměl tak celou první polovinu kam zasunout svůj kord. Jak si s něčím takovým poradit? Inu, Cyrano holt svoji zbraň tak porůznu nechával ležet na jevišti.
sice jsem si vědom, že po bitvě je každý generál, ale i tak musím napsat, že, soudě dle výsledku, by bývalo bylo lepší, kdyby v této situaci Martin Hofmann (či kdokoliv jiný) řekl "Vážení diváci, jistě jste si všimli, že jsem přišel o svou šerpu, prosím vás proto o chvíli strpení, než ji vylovím.", načež by vyskládal vše z výklenku na jeviště, šerpu vytáhl, věci naskládal zpět a až poté pokračoval v hraní.
Ale dost už o tom, je ještě pár věcí, které mám na srdci. Hra je postavena na jednoduché zápletce - Roxana je žena, po níž muži touží, Cyrano je duchaplný, ale ošklivý, Kristián je krásný, ale hloupý.
V této souvislosti mám osobně určitý problém s obsazením (a uznávám, že se dostávám do značně subjektivní roviny, ale protože se tímto blogem vlastně primárně snažím vysvětlit, proč uděluji nejnižší ze zde přítomných procentuálních hodnocení, je to podle mě relevantní) - jednak jsem měl problém si Evu Elsnerovou ztotožnit s Roxanou - novodobou Helenou Trójskou, jednak ani Jan Jankovský v roli Kristiána mi tak úplně neevokoval "hezounka".
Na druhou stranu, po herecké stránce jsem byl spokojen, tragédie Cyranova i Kristiánova pro mě přese všechno vyzněly přesvědčivě, Roxana Evy Elsnerové byla skutečná poněkud lehkovážná preciózka až do závěrečného prozření... Snad jen de Guiche Marko Igondy mě nezasáhl plnou silou, ovšem dost možná "jen" kvůli výkonům ostatních.
Sečteno a podtrženo, ač hodnotím šedesáti procenty, berte toto číslo jako výsledek konkrétního představení, jež se (alespoň zčásti) těžko bude opakovat, sám v této inscenaci vidím potenciál o deset, ne-li o dvacet procent vyšší.
Cyranův příběh je v základu komorních dramatem čtyř osob - tří mužů toužících po jedné ženě. Opravdu oceňuji přístup Kašparů, kteří se rozhodli tento fakt akcentovat pokusem o inscenování Rostandovy hry v osmi hercích. Tím více, že to vlastně docela dobře funguje, čímž ukázali, že je to v principu možné téměř "bez ztráty kytičky" - jediná scéna, v níž jsem tuto redukci zpozoroval, byl Roxanin příjezd na bojiště, kam dorazila bez paštikáře Ragueneaua, jehož představitel Jakub Špalek v tu chvíli hrál řadového kadeta. Naproti tomu jako velmi zdařilou musím ohodnotit myšlenku řešení samotného začátku, v níž jsou obecenstvem pozorujícím Montfleuryho výstup samotní diváci, což má dvojí pozitivní efekt - je tak přirozeně docílen efekt davu přihlížejících, navíc si divák může "vychutnat" obludnost tohoto aktu "z první ruky", Montfleury opravdu "hraje" pro něj.
Bohužel tím výčet pozitiv končí. Totiž, na mém představení se plně podepsal jeden velký problém Divadla v Celetné - mají na repertoáru značné množství inscenací, a tak konkrétní inscenaci hrají vcelku zřídka. Konkrétně Cyrana pak jednou do měsíce, navíc březnové představení bylo zrušeno, takže můj termín byl po dvouměsíční pauze.
To se projevilo na celém souboru v tom, že v inscenaci byly na můj vkus příliš časté a příliš dlouhé prostoje, kdy jako by herci přemýšleli, jak má vlastně příběh pokročit dál. A největší kritika pak jde bohužel za Martinem Hofmannem coby Cyranem. Konkrétně jde o scénu, kdy se Roxana vdává za Kristiána a Cyrano zdržuje hraběte de Guiche předstíráním, že spadl z Měsíce, načež mu vyjmenovává šest způsobů, jak jej dosáhnout, aby v závěru prozradil, že on sám použil sedmý. V čem byl problém? Je to opravdu trapné, ale v tom, že Hofmannův Cyrano na mém představení z těch celkem sedmi způsobů zvládl vyjmenovat čtyři. To by možná nevadilo v případě, že by onen počet nebyl explicitně uveden, text samotný je v tomto ohledu ovšem nemilosrdný a onen rozpor tak nemohl uniknout ani divákovi, jenž Cyrana dosud neznal.
Druhý, pro mě dosti rušivý prvek, byl pak dílem extrémní náhody. Vybavte si první dějství - Cyrano vyžene Montfleuryho z divadla, načež se pustí do souboje s Valvertem, jenž se jej pokusil urazit nepovedenou narážkou na jeho nos, což mu Cyrano oplatil vyjmenováním různých způsobů, jak tak učinit lépe. Tento výstup mám opravdu rád, ať už Cyranovo vtipné sebeurážení či následný souboj spojený se Cyranem průběžně skládanou villonskou baladou.
V jeden okamžik Cyrano po Valvertovi hodil šerpu (či opasek?) s pouzdrem pro svůj kord a ten ji odrazil. Opravdu nešťastnou náhodou však šerpa sklouzla po jevišti a zapadla do výklenku v postranní zdi jeviště, jenž by čímsi zaplněn (tuším rozkládacímu židlemi). To Martin Hofmann okomentoval mimo předepsaný text ve smyslu "tak to ti teda děkuju", načež pokračoval souboj. Po jeho konci padla opona, měla začít další scéna, zvedla se opona... A divák zastihl Cyrana, jak šmátrá v onom výklenku po své šerpě. Snažil se přitom odříkávat svůj text, nicméně i tak si neodpustil další komentář na způsob "je to fakt hluboko", přičemž pointa celé situace byla v tom, že onu šerpu prostě nevylovil a neměl tak celou první polovinu kam zasunout svůj kord. Jak si s něčím takovým poradit? Inu, Cyrano holt svoji zbraň tak porůznu nechával ležet na jevišti.
sice jsem si vědom, že po bitvě je každý generál, ale i tak musím napsat, že, soudě dle výsledku, by bývalo bylo lepší, kdyby v této situaci Martin Hofmann (či kdokoliv jiný) řekl "Vážení diváci, jistě jste si všimli, že jsem přišel o svou šerpu, prosím vás proto o chvíli strpení, než ji vylovím.", načež by vyskládal vše z výklenku na jeviště, šerpu vytáhl, věci naskládal zpět a až poté pokračoval v hraní.
Ale dost už o tom, je ještě pár věcí, které mám na srdci. Hra je postavena na jednoduché zápletce - Roxana je žena, po níž muži touží, Cyrano je duchaplný, ale ošklivý, Kristián je krásný, ale hloupý.
V této souvislosti mám osobně určitý problém s obsazením (a uznávám, že se dostávám do značně subjektivní roviny, ale protože se tímto blogem vlastně primárně snažím vysvětlit, proč uděluji nejnižší ze zde přítomných procentuálních hodnocení, je to podle mě relevantní) - jednak jsem měl problém si Evu Elsnerovou ztotožnit s Roxanou - novodobou Helenou Trójskou, jednak ani Jan Jankovský v roli Kristiána mi tak úplně neevokoval "hezounka".
Na druhou stranu, po herecké stránce jsem byl spokojen, tragédie Cyranova i Kristiánova pro mě přese všechno vyzněly přesvědčivě, Roxana Evy Elsnerové byla skutečná poněkud lehkovážná preciózka až do závěrečného prozření... Snad jen de Guiche Marko Igondy mě nezasáhl plnou silou, ovšem dost možná "jen" kvůli výkonům ostatních.
Sečteno a podtrženo, ač hodnotím šedesáti procenty, berte toto číslo jako výsledek konkrétního představení, jež se (alespoň zčásti) těžko bude opakovat, sám v této inscenaci vidím potenciál o deset, ne-li o dvacet procent vyšší.
Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.
Další články tohoto redaktora na blogu