Blog redakce i-divadla

Rok 2017 Divadla Puls
vydáno: 29.12.2017, Jiří Koula

Uplynul už téměř rok od chvíle, kdy jsem sepsal blog na Rozlučku 2 Divadla Puls, je tedy nejvyšší čas podívat se na další dvě inscenace tohoto souboru, jež od té doby vznikly, totiž na A v prachy se obrátíš a LIVE, když se dívá celé město. Nejdříve ale obecnější zamyšlení.

Divadlo Puls je svým způsobem fascinující projekt - Rozlučka, Hotel (Z)matek, Hrozinka v čaji, Rozlučka 2, A v prachy se obrátíš a LIVE, když se dívá celé město, to je šest inscenací v průběhu tří let (či čtyř sezón), jež mají částečně různé autory/dramaturgy/režiséry (byť tvrdé jádro je pevně dáno), leč všechny je pojí společné východisko, jež jsem kdysi zmínil v blogu k Hotelu (Z)matek: Vezměte partu rozmanitých lidí, strčte je na jedno místo, nechte je na sebe reagovat a ejhle, máte komedii.

Co mě na tom fascinuje? Jednak to, jak je tento princip sice jednoduchý, leč přesto plodný, rezervoár výchozích situací je rozmanitý jako život sám, tudíž nejspíše nehrozí opakování se. A pak též to, že mě v tomto případě výsledek (tedy výsledky) stále baví.

Tolik k přístupu textovému, stejně stabilní je i přístup inscenační. Divadlo Puls má své členy i více méně stálý okruh "externích spolupracovníků". Tím se neliší od běžných kamenných scén, jejich unikum spočívá v tom, že tak tvůrci mají k dispozici soubor charakterů, jenž je přímo využíván při přípravě inscenace (a pravděpodobně se s ním počítá už při psaní textu). Řečeno méně krkolomně, herci jsou obvykle obsazeni a hrají podle svého typu.

To už tak obvyklé není, naopak dnes převládá spíše snaha o univerzální herectví. Je to ale "správně"? Není škoda nevyužít možnosti, aby se herec ve své postavě cítil jistý tak nějak sám od sebe? Slovy novoklasika: "nechci se do toho zabrušovat", spokojím se s konstatováním, že Divadlo Puls právě touto cestou jde, což přináší i tu výhodu, že samotní herci mohou na textu spolupracovat, čímž se do výsledné hry dostává více pohledů a činí ji to uvěřitelnější. A teď už pojďme rovnou k jednotlivým inscenacím.

A v prachy se obrátíš

Tato inscenace je prezentována jako černočerná groteska. A shrnutím následujících odstavců by mohlo být, že dokud se tvůrci tohoto svého popisu drží, funguje to znamenitě, leč... A teď podrobněji.

Výchozí situace je prostá, zemřel pracháč a pozůstalí se scházejí, aby zjistili, co na ně po něm zbylo. Ženy, jež s ním sdílely část života, nezdárná dítka, psychická podpora v podobě homosexuálního přítele, nějaký ten partner... Plejáda stereotypních figurek doplněná vykutálenou rodinkou správců dědictví. A přesně v této úvodní fázi inscenace opravdu skvěle šlape, charaktery jsou přiznaně extrémně zploštělé a jejich interakce je stejně tak očekávatelná jako zajímavá, je to groteska a divák se baví.

Potíž je, že nejspíše není možné si vystačit jen s tímto, součástí úspěchu oné zábavnosti totiž je i schopnost odhadnout, kdy se tento počáteční náboj vyčerpá. To tvůrci dokázali a správně usoudili, že to je na celou inscenaci málo. Přichází tedy zvrat, starý pán si dal do poslední vůle podmínku, že dědici kápnou božskou, že se podělí o svá tajemství.

To je velmi podstatný prvek i z obecnějšího pohledu. Přístup "dejte různé lidi na jedno místo a sledujte je" totiž není celým receptem na dobrou komedii, potřebujete ještě katalyzátor, díky němuž postavy přesáhnou rámec běžné zdvořilé konverzace a dostanou se hlouběji ke kořenům své rozdílnosti, k tomu, kým opravdu jsou. Zatímco takový Oskar Bábek to řeší tak, že své postavy prostě doslovně uzamkne v malém prostoru a čeká, až se z nudy a zoufalství rozpovídají, autoři Divadla Puls pro každou hru hledají nový způsob, jak postavám rozvázat jazyk.

Zpět ke konkrétnímu, (některé) postavy jsou tedy postaveny před nutnost prozradit, co dosud držely pod pokličkou, přičemž motivace ve formě balíku peněz je rozhodně silná, tudíž na to sice neochotně, leč přece přistupují. Avšak ukazuje se, že si Matouš Danzer s Natálií Preslovou v tomto případě ukousli příliš velké sousto, povšechná dynamika postav totiž začne pokulhávat.

Abych to vysvětlil, odkážu se k Hrozince v čaji, již sepsali Jana Fléglová právě s Danzerem (za přispění všech zúčastněných). V té se též vyskytuje mnoho postav, leč jde o obyvatele bytů pavlačového domu. To umožnilo veškerou akci strukturovat, primárně spolu interagují obyvatelé jednotlivých bytů a řeší své domácí problémy, v nichž jsou plně zainteresováni. Sekundárně pak reagují mezi sebou, ať už se potkávají na chodbě, poskytují vnější komentáře k onomu vnitřnímu dění či na diváka působí kontrast daný tím, jak to jednotlivé domácnosti mají navzájem jinak hozené.

A právě struktura v tomto smyslu v A v prachy se obrátíš chybí. Existuje zde od počátku jiná, některé postavy mají přímý vztah k zesnulému, další pak k postavám z první "vlny". Ale když začne ono odhalování se, právě proto se týká některých více než jiných, navíc vzhledem k tomu, že se všechny postavy nacházejí v jednom čase na jednom místě, se všechny navzájem slyší a mohly (či měly) by na to které sdělení reagovat.

Faktem ale je, že ne každou ne všechno zajímá, postavy i divák jsou tak vrženi do vztahového zmatku, který by snad ještě dokázal ukočírovat schopný režisér, ale to bychom od hostujícího a s režií spíše koketujícího Jiřího Knihy chtěli přece jen příliš. Tím nechci říct, že je náhle všechno špatně, pravdou je, že jednotlivé zpovědi na osobní rovině vyzní, stejně jako reakce těch, jichž se zrovna nějak týkají, jenže to je parciální řád na pozadí všeobecného chaosu, kterýžto pocit je umocněn právě tím, jak je v předchozí groteskní fázi všechno tak přehledné.

LIVE, když se dívá celé město

Dost jinak je na tom další inscenace, totiž LIVE, když se dívá celé město. Autorkou textu je sama principálka Pulsu Lucie Radimerská a je vidět, že zná své meze, jde o komorní hru pro čtyři herce (dobře, tři herečky a jednoho herce), což dává dohromady pouhých šest vztahových dvojic, uhlídat něco takového je jistě výrazně snazší (ať už pro dramatičku či pro diváka). Navíc se režie ujal Martin Vokoun, který už přece jen má něco za sebou, i díky tomu Radimerské text na scéně vyznívá zdařile.

Jaké jsou v tomto případě ony pulsácké stavební kameny, tedy důvod, proč se postavy setkají, a katalyzátor, díky němuž se sobě navzájem (a tím i publiku) otevřou? Dovolte mi trochu mlžit, je obtížné o této inscenaci psát konkrétně a zároveň vám nezkazit případný divácký zážitek.

Co tedy můžu vyjevit? Kdesi na jakési střeše se setkává několik zoufalců, kteří náhodou dospěli k rozhodnutí ve stejný čas na stejném místě skokem dolů ukončit své životy. Přítomnost ostatních je však pochopitelně zarazila, takže co teď? Tolik k výchozí situaci, jejíž neobvyklost a nečekanost by vlastně sama o sobě mohla být i oním katalyzátorem. Ale přece jen poněkud slabým, tím pravým se stává až poslední přání jedné z adeptek na smrt. A to by stačilo, chcete-li něco konkrétnějšího, zajděte si do DriveHouse, na jehož půdě se tato inscenace hraje (a pro kterýžto prostor vznikla).

Pokračovat mohu svými dojmy, odpíchnu se od toho, co o inscenaci říká právě režisér Vokoun: "LIVE, když se dívá celé město je hrou na hraně. Nejen proto, že se postavy celou dobu pohybují na hraně střechy, ale také proto, že se ocitají na hraně mezi dnem a nocí, na hraně mezi životem a smrtí. A to všechno na hraně dvou žánrů - grotesky a existenciálního dramatu."

Ano, toto je podstatné, tím, že jde o hru na hraně, vzniká vlastně jakýsi meziprostor, v němž je možné vše, postavy jsou i nejsou připoutány samy k sobě, je možné plnit (poslední) přání, je možné se otevřít, protože na tom stejně nebude za chvíli záležet. A stejně tak důležitý je i onen žánrový kontrast, postavy mají své důvody, jež je přivedly na střechu, něco se o nich napřemýšlely, což je závažné, ale zároveň se hodlají vzdát svých životů, nechat své osudy na Zemi a vydat se jinam (i kdyby jen do nicoty a zapomnění), tak proč se jim nezasmát? Vokounovo oscilování mezi žánry tedy není samoúčelným vnějškovým efektem pro zaujetí publika, ona možnost zamyslet se i zasmát se vychází přímo ze situace samotné.

K dobru musím přičíst i onen pulsácký zvyk, že role byly očividně psány hercům na tělo (v uvozovkách i bez nich), což v tomto případě funguje opravdu znamenitě (a opět mám důvod to nerozvádět). Naopak mám ale i drobnou výtku, závěr byl pro mě příliš doslovný, ukázat takto naplno něco, k čemuž předchozí dění poskytuje dostatek indicií, mi přijde zbytečné. Výtka je to však drobná proto, že to prý někteří diváci na generálce tak jasně neviděli, i proto, že je onen závěrečný obraz vizuálně vskutku působivý, navíc se v něm objevuje zajímavá změna atmosféry.

Závěr

Sečteno a podtrženo, rok 2017 byl dle mého pro Divadlo Puls úspěšný. Ač se komorní LIVE, když se dívá celé město dle mého vydařila o něco lépe než velkoformátová A v prachy se obrátíš, obě inscenace stojí za návštěvu, neboť ukazují, že držet se svého se vyplácí. A hlavně, u obou se pobavíte.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.