Toto je Koulův blogísek.

Eugène Ionesco napsal několik desítek divadelních her, z nichž jen čtyři se na naše jeviště relativně pravidelně vracejí. Nebo pět, započítáme-li právě i Třeštění ve dvou, jež bylo možno zhlédnout naposledy v roce 2000 a na repertoáru Divadla Nablízko vydrželo půl roku. Proč se příliš neinscenuje? A proč k tomu došlo právě teď?

Na první otázku odpověď nemám, podle mě by tato hra slušela lecjaké komorní scéně. Odpověď na druhou by pak mohla znít "A kdy jindy, než právě teď?". Vskutku, hořká komedie o páru vnějšími okolnostmi nuceném spolu dlouhodobě dřepět doma... Síla divadla spočívá mimo jiné v tom, že má schopnost reflektovat zkušenost publika, kdy divák na jevišti vidí, co je mu známé. A právě tato hra se s ohledem na uplynulých pár let týká "prakticky každého".

Ovšem reflexe sama o sobě nestačí, musí i něčím zaujmout. To Ionescův text rozhodně splňuje, je vtipný a obstál by i jako pouhý pohled do konkrétního dlouhodobého nenaplněného vztahu, zároveň ale divákovi, který o to stojí, předkládá "případovou studii" odhalující obecné mechanismy, jak to mezi lidmi funguje.

Na jedné straně sledujeme rozhádaný pár, který si navzájem vyčítá kdeco, zároveň ale tyto výjevy můžeme promítnout vcelku kamkoliv, snad kromě klášterů a podobných mimořádných míst, kde se nacházejí lidé, kteří vše vidí stejně. V podobném duchu lze interpretovat i nutnost protagonistů setrvávat spolu v jednom bytě, v životě jsme často nuceni sdílet prostor s lidmi, s nimiž bychom tak nečinili, měli-li bychom skutečnou možnost volby. Ať jde o rodinu, školu, zaměstnání... nebo třeba tuto zemi (či dokonce Zemi), kolikrát si říkáme "Bylo by to tu lepší, jen kdyby tu nebyl ten a ten..."?

To je pro mě jedno ze zásadních sdělení této hry, říká se, že příbuzné si nevybíráme, ovšem pravdou je, že totéž lze říct o téměř libovolné sociální struktuře. A je celoživotním i transgeneračním úkolem naučit se nějak žít s těmi, jež jsme si nevybrali.

Druhé se pak skrývá v dramatickém oblouku textu, po soukromé válce přichází příměří, které je však jen předehrou k novému konfliktu. Tedy staronovému, neboť končíme, kde jsme začali. Tady se vyjevuje zásadní rozpolcenost lidské existence. Na jedné straně tvrdíme, že toužíme po klidu, jenže ten je sám o sobě nudný, je lákavý jen jako cíl, k němuž je třeba se dobrat (probojovat), přičemž právě ona cesta je život. A jakmile dosáhneme klidu, začneme se nudit.

Toužíme po harmonickém vztahu, ovšem motiv "znuděný partner opustí druhého kvůli nové komplikované známosti" byl zpracován tolikrát, že jde o klišé, což však potvrzuje jeho pravdivost. Během výchovy dětí toužíme po chvíli, kdy "vypadnou z domu", aby nám poté chyběly. Toužíme po finanční nezávislosti, ale kolik opravdu bohatých lidí se po zbytek života válí na exotické pláží a popíjí koktejly? Toužíme sejmout okovy práce, ale s důchodem jsou vedle odpočinku spojeny také deprese, ztráta smyslu života, předčasná úmrtí.

A je tu ještě třetí poselství. Kde je "my", tam je nutně nějaké "oni". Kdykoliv se dva a více lidí vydělí ze společnosti a vytvoří "my", staví se do opozice vůči těm, kdo do "my" nepatří. To je postřeh banální i hluboký, záleží na úhlu pohledu. Ale ono to může platit i opačně, objeví-li se zvenčí nějaké "oni", jde o tlak, který zpevňuje "my" (aktuálním příkladem může být ironický postřeh, že je opravdu těžké najít někoho, kdo pro "my" Ukrajinců udělal více než Putin, který na Ukrajinu poslal ruskou armádu, z pohledu Ukrajinců tragicky neopominutelné "oni").

Tento druhý směr působení "my" versus "oni" ukazuje Ionesco ve chvílích, kdy za okny probíhající válka vtrhne (či to aspoň hrozí) do bytu-dějiště, v těchto chvílích je rozhádaný pár nucen spolupracovat a na chvíli se zklidní, i rozhádaný pár je stále pár a vnější hrozba je katalyzátorem tohoto uvědomění.

Ale dost už o textu, přejděme k tomu, jak ho uchopil inscenační tým. Představení rozehrává Anna Olejníková popisem scény i protagonistů, čímž je hned na začátku jasně řečeno "Ano, toto je divadlo, víme to my i vy.", s čímž operuje i nadále, ať už jako na jevišti přítomná tvůrkyně hudebního doprovodu či zcela přiznaná realizátorka "divadelních efektů".

Pak už ke slovu přicházejí Lumíra Přichystalová a Jan Večeřa, kteří se do svých postav obouvají s razancí nejemotivnějších výjevů z normalizačních komedií Petra Schullhofa, což kupodivu nemyslím ve zlém. Tedy přiznávám, že mě to v prvním okamžiku překvapilo či zarazilo, nicméně toto ztvárnění má vedle negativa počátečního šoku několik výhod.

Zaprvé, je ho možno chápat jako "divadelní lupu", vnějškové zpodobnění vnitřních stavů postav. Zadruhé, z logiky textu si postavy skutečně vzájemně dost lezou na nervy a tento způsob projevu je mezi nimi za zavřenými dveřmi vlastně věrohodný.

Zatřetí, dost možná začnou lézt na nervy i vám, jenže zároveň sedíte v divadle, chcete zhlédnout představení až do konce... Takže sami se sebou uzavřete vnitřní závazek, že to vydržíte. A v tu chvíli jste "vtaženi do hry", jste součástí replikace jednoho z Ionescových sdělení, že holt někdy (často) musíme snášet nepohodlí, které nám způsobují druzí.

No a pak je také třeba podoktnout, že jsou v této přeexponovanosti oba herci na stejné vlně a napříč časem konzistentní, čímž pro diváka (aspoň pro mě) "rušivost" velmi rychle odezněla, přijal jsem daný koncept a pak už si jejich herectví užíval.

A to by mohlo být tak vše, na závěr snad jen zmíním, jaký vztah jsem si k postavám během představení vytvořil. Na jedné straně mě dost štvaly. I když nechám stranou onen projev, jsou to dva loseři, co své neúspěchy vyčítají jeden druhému, nakonec je vlastně dobře, že skončili spolu a neotravují život někomu sympatičtějšímu. Jenže zároveň jsem s nimi soucítil, což podtrhl závěr nabízející rozhřešení, že jde o hru, kterou udržují svůj vztah naživu... Ano, protože život je boj.

Shrnuto, Třeštění ve dvou je text, který jsem dosud neznal a je podle mě škoda, že se uvádí tak málo. Spolek R312 ho oprášil v době, kdy v nás jeho sdělení mohou obzvláště rezonovat, a vytvořil inscenaci, která mu sluší, zasmějete se, abyste si zároveň, pokud o to stojíte, odnesli slušnou porci námětů k přemýšlení.