Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Smolíkovi neSmolíkovi
Jiří Koula, 29.12.2016

Když si pročítám hodnocení svých kolegů, přijde mi zajímavé, nakolik se mohou lišit naše vzpomínky na seriál Smolíkovi. Mé nízké hodnocení je dáno především tím, že jsem na tomto seriálu vyrůstal a měl jsem ho opravdu rád. Inscenace Studia Dva je příjemnou rodinnou podívanou, jež by i stála za doporučení určité cílové skupině, má však jeden "drobný háček" - Smolíkovi nejsou tak docela "ti Smolíkovi". S tímto pocitem jsem z divadla odcházel a pro jistotu se následně na všechny tři série znovu podíval, abych zjistil, zda se mé vzpomínky neliší od reality. Bohužel nelišily, pojďme si rozebrat, čeho se Miroslav Hanuš dopustil.

Posun postav

Začněme otcem, tedy Pepou Smolíkem. Ten je v originále obyčejný tatík, který sice hýří nápady, má snahu něco dokázat, ale věčně se mu nedaří, jeho plány značně převyšují jeho schopnosti. Když se však podíváme na jeho neúspěchy v první sérii, opakující se vzorec selhání pramení z nezvládnutí pokročilé technologie budoucnosti. Jeho počínání tak ilustruje (oprávněné) obavy ze setkání "obyčejného člověka" s výdobytky moderní civilizace. Ano, původní Pepa je sice tak trochu nešika a moc nezvládá ani roli hlavy rodiny, do níž se však snaží sám sebe pasovat, ale ani v jednom není až tak extrémní. Hanušův Pepa je naproti tomu kombinací Felixe Holzmanna a Homera Simpsona, který by v každém druhém díle Simpsonových zemřel, kdyby nebyl kreslený.

A co jeho manželka Gábi? Původně typická oplácaná mamina, která však mnohokrát dokázala, že když je potřeba, umí celkem svižně běhat, nebýt seriál maďarský, řekl bych, že je Gábi klasická slovanská žena "krev a mlíko". Naproti tomu Hanušova Gábi by musela notně zhubnout, abychom ji mohli nazvat plnoštíhlou, její objemnost by mohla posloužit jako námět v anglofonním prostředí zavedeným vtipům typu "Tvoje máma je tak tlustá...". Tedy nejen, že by mohla, pár takových vtipů ve Studiu Dva opravdu zhlédnete.

A posunem do extrému prošla i třetí dospělá postava, totiž doktor Halíř. Ten je původně pro Smolíkovy tím, čím je Ned Flanders pro Simpsonovy, soused, který je sice moc nemusí, ale z nějakého důvodu se s nimi opakovaně dělí o svůj majetek, který u ústřední rodiny převážně zůstává a on jen občas připomene, že patříval jemu. U Flanderse je jeho motivace zřejmá, je zbožným křesťanem a láska k bližnímu a nesobeckost jsou pro něj jasnými imperativy. Halířova motivace však pro mě byla před lety velkou záhadou, až později jsem si ho zasadil do kontextu doby, Halířovo dělení se se Smolíkovými je infiltrací myšlenky budování socialismu do seriálu, ač by to Halíř chtěl jinak, kolektiv stojí nad jednotlivcem. Naproti tomu Hanušův Halíř je ukázkový skrblík, který je ochoten pro vidinu vrácení pár půjčených korun Smolíkovy následovat přes půl galaxie.

Lépe ze srovnání vycházejí dětské postavy, u Ládínka je sice ještě vidět určitý posun od génia k rozumbradovi, ale lze jej aspoň snést, základ zůstává, pořád je to on, kdo postavil raketu a kdo vyřeší závěrečnou šlamastyku. Zcela bez úhony pak (kromě zvířecí dvojice) z Hanušova přepisu vychází Týna, ta byla a stále je puberťačkou, která v seriálu byla více méně do počtu, aby dotvořila obraz kompletní typické rodiny, a taková je i v inscenaci.

Proč?

Jsou tyto změny samoúčelné? Nejsou, všechny mají čitelné odůvodnění, jde o přesazení Smolíkových z Maďarska sedmdesátých let minulého století do dnešního Česka, Hanušovi Smolíkovi jsou taková normální rodinka. Nebo spíše Homolkovi. Tomu odpovídá i zápletka, Smolíkovi cestují na jinou planetu, aby tam našli akorát své dvojníky. To lze sice na jedné straně chápat jako divadelní z nouze ctnost (nepotřebujete další herce), ale také to lze brát jako metaforu (či ostenzi?) omezených čecháčků, kteří sice vyrazí do neznámých dálav, ale vidí stále jen sebe uzavřeni ve své kulturní bublině.

Kdyby ukázat tuto malost bylo Hanušovým záměrem (tak jako tomu je ve třetí sérii Smolíkových, kde je však pojímána s nadhledem), možná bych i zatleskal. Potíž je v tom, že samotná inscenace se vlastně stává součástí této bubliny, Studio Dva láká na fenomén Smolíkových, na nostalgii po tomto seriálu, jenže pod jeho vizuálem se neskrývá nic jiného než ten náš český popík, výtah ze všech těch hřejivých českých rodinných komedií, nostalgie jiného druhu, pivo, řízky, klídeček.

Takže všechno špatně?

Ne, všechno špatně určitě není, právě onen vizuál stojí jednoznačně za vyzdvihnutí, scéna Hynka Dřízhala a kostýmy Samihy Maleh jsou vskutku působivou reprodukcí seriálu. Struktura inscenace nabízí (pravda nenáročnou) zábavu pro celou rodinu, ani hercům nemám co vytknout (v rámci toho, co mají hrát), všechny vnější ingredience fungují. Jen to jádro je pro mě prostě shnilé.

Sečteno a podtrženo, pokud jsou pro vás Smolíkovi jen soubor jmen a vzpomínka na svébytnou animaci a máte zároveň rádi české rodinné komedie z minulého století (či režimu), pak si tuto inscenaci pravděpodobně užijete. Pokud byste ale chtěli "ty Smolíkovy", pusťte si radši seriál.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.