Blog redakce i-divadla

Sonáta pro lžíci aneb Svědectví
vydáno: 12.5.2011, Jiří Koula
Říká se (a jistě na tom bude nemálo pravdy), že historii píšou vítězové. Každý větší válečný konflikt má však své temné stránky, jež jsou z oficiální historické pravdy vymazány bez ohledu na to, která strana třímá vítězný prapor. Sonáta pro lžíci je hrou poukazující právě na jeden takový případ.

Za druhé světové války byl Singapur klíčovou základnou britské armády v jihovýchodní Asii. Na přelomu let 1941 a 1942 nevydržel útok Japonců a byl jimi obsazen, přičemž Winston Churchill tuto prohru označil za největší katastrofu a kapitulaci v dějinách Británie. Britové do poslední chvíle nevěřili ve svou porážku, podcenili strategii Japonců a výsledkem bylo sto třicet tisíc mrtvých či zajatých spojeneckých vojáků, naproti tomu stojí ztráta devíti tisíc japonských vojáků.

Tak se k oné události vyjadřuje Wikipedie. Slovy jiného muže dějin, Josifa Stalina, jeden mrtvý je tragédie, milion mrtvých je statistika. Sto třicet tisíc mrtvých či zajatých je blíže druhému stavu, a tak nám snadno uniknou jednotlivé osudy. Toto číslo totiž není jen součtem "drsných bojem ošlehaných mužů ve zbrani", což je představa, která se pod vlivem událostí, o nichž se mluví, vnucuje. Ne, v této statistice figurují i složky armády, jež se obvykle nestávají aktivními prvky bitevní vřavy... Pokud tato nepřijde za nimi. A tak se stalo, že v zajateckých táborech končily i armádní zdravotní sestry, a právě tato skutečnost patří k oné zapomenuté historii.

Jednou z oněch zdravotnic byla i Australanka Betty Jeffrey, jež spolu s desítkami svých kolegyň strávila tři a půl roku v zajateckých táborech (tedy strávila by, kdyby se všechny dožily konce), svědectví o prožitých událostech podala v knize White Coolies. Tuto si ještě jako teenager přečetl John Misto, její krajan a budoucí dramatik, a zanechala v něm dojem tak silný, že o pár desítek let později vyzpovídal ženy s podobnými zkušenostmi a vystavěl jim pomník hrou Sonáta pro lžíci. Ačkoliv postavy v ní se vyskytující jsou fiktivní, všechny zmiňované události se skutečně staly.

Posledním spojovacím článkem na cestě mezi válečnými událostmi a jejich ozvěnou v Divadle Bez zábradlí je režisérka Kateřina Iváková, jež svou kariéru vybudovala právě v Austrálii a díky ní se Mistova hra dostala do naší zemičky na opačné straně světa.

Tolik exkurz do historie a dostávám se k samotné zhlédnuté inscenaci. Sonáta pro lžíci je hrou odhalující osudy dvou žen, jež spolu strávily tři a půl roku v japonských zajateckých táborech, aby se po válce rozešly a opět setkaly o padesát let později při příležitosti natáčení dokumentu o tehdejších událostech. Jednou z těchto žen je Bridie, rázovitá australská zdravotní sestra z nižších vrstev ztvárněná Jiřinou Jiráskovou, druhou pak aristokratická Britka Sheila, jež v době útoku na Singapur byla ještě mladičkou dívenkou, ztělesněná Danou Syslovou.

Dějištěm hry je pak střídavě jejich společný hotelový pokoj a televizní studio, v němž se odehrávají jejich rozhovory s mladým a dravým moderátorem Rickem, kterého představuje Aleš Cibulka. Scéna je značně minimalistická, přesto zcela funkční, dalším pozitivem je, že působí zcela nenuceně a neodvádí pozornost od děje.

Příběh staví na dvou motivech. Prvním je postupné odhalování osudů obou žen od války po současnost, kdy je vyjeveno, proč se tato dvojice, jež spolu prošla peklem, na tolik let odloučila a že za minulostí nelze vždy udělat tlustou čáru jen proto, že již uplynula.

Druhým pilířem je pak kontrast. A nejde jen o rozdílnost povah hlavních protagonistek, jež skýtá příležitosti k okamžikům veselým i vážným, další stránkou je rozpor mezi nelidskými podmínkami vězenkyň a všudypřítomnou lidskostí jejich činů, zajímavé je též sledovat rozdíl mezi hmatatelnou zainteresovaností žen, jež ony události prožily, a moderátorem, který je nezúčastněným pozorovatelem a místy až nemístnými otázkami posouvá vyprávění kupředu (a někdy ho i čistě pro efekt zpomalí).

Chvílemi jsem si říkal "Tak tohle už je snad příliš!?", aby mi vzápětí došlo, že tomu tak není, na Rickových nevybíravých způsobech je výborně ilustrována posedlost současné doby pikantními detaily a šťavnatými historkami, kdy nejde o lidi jako takové, ale o to z čehokoliv vyždímat co nejvíce, přinést senzaci za každou cenu. Jinak řečeno, ač jsem měl oprávněný pocit, že občas moderátor překračuje meze obecné slušnosti, nepochybuji o tom, že současný bulvár by zašel mnohem dále.

Co se týče hereckých výkonů, uchopení všech tří postav je znamenité, snadno nabudete dojmu, že jde o pohled do zákulisí přípravy skutečného dokumentu, téměř okamžitý potlesk vestoje při děkovačce byl vhodnou reflexí tohoto dojmu.

Sečteno a podtrženo, Sonáta pro lžíci je skvěle napsaným i zahraným svědectvím o v učebnicích dějepisu chybějící kapitole lidských dějin.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.