Blog redakce i-divadla

Takový schody do nebe aneb Eskalátor
vydáno: 25.9.2012, Jiří Koula

Když ve Švandově divadle před zkoušením Frankensteina vzniklo několik týdnů volného času, rozhodl se jeho umělecký šéf a režisér Dodo Gombár tento prostor vyplnit vytvořením a nazkoušením "poloinscenace", jež by byla výsledkem kolektivní improvizace, dané bylo téma - "outsiderství", co znamená být v dnešním světě "na okraji", "mimo"? Zveřejněný tvar pak měl být dle informací tvůrců polotovarem, který se měl měnit na základě připomínek diváků, k jejichž vznášení slouží diskuse, jež se odehrává po každém představení a účastní se jí (za tvůrčí tým) především herci, občas se na jevišti objeví i pan režisér (a tuším, že v hledišti bylo lze někdy zahlédnout (a zaslechnout) i dramaturgyni Martinu Kinskou). Z těchto důvodů není Eskalátor vnímán jako inscenace, prvnímu uvedení se neříkalo premiéra a stále se na ni čeká (přičemž je otázkou, zda k ní vůbec dojde).


Drobný "problém" je, že se tento záměr nepodařilo tak docela naplnit, stručně řečeno "se připomínek sešlo a schází málo". Je to fiasko? To záleží na úhlu pohledu, za mě jde naopak o triumf, Eskalátor totiž považuju prakticky od začátku za "plnotučnou" inscenaci, jež se navíc značně vymyká pražskému průměru. Zkuste si vybavit jakoukoliv inscenaci, kterou hodnotíte opravdu vysoko, a představte si, že byste měli možnost tvůrcům sdělit zásadní připomínku, na jejímž základě by ji výrazněji přepracovali. Přiznám se, že mně osobně něco takového přijde absurdní, povedená inscenace se pro mě vyznačuje právě tím, že jednotlivé složky spolu "ladí" a její struktura je právě taková, jaká má být.


Než přejdu k samotnému Eskalátoru, vraťme se na začátek, do bodu jeho vzniku. Proč zrovna "outsiderství"? Dodo Gombár si uvědomuje, že Švandovo divadlo se dlouhodobě nachází na periferii diváckého zájmu, zároveň se domnívá, že k tomu nejsou "férové objektivní důvody". Snaží se proto budovat povědomí o této scéně i přilehlém okolí skrze vlastní tvorbu, ať už šlo o film Smíchov pláče, Brooklyn spí, kabaret Smíchoff/on poodkrývající historii budovy Švandova divadla a ukazující, že tato je skutečně svým způsobem "prokletá", aktuálně pak inscenaci Nebe nad Berlínem převedenou z titulního města na nedaleký Anděl... A konečně samotný Eskalátor.


Stejně jako u ostatních projektů nejde o ublíženecké fňukání, jádrem je přístup "Víme o současném stavu, reflektujeme ho a přidáváme něco navíc." Ač jde o výsledek kolektivní práce, sami herci přiznávají, že je to právě Dodo Gombár, kdo přinesl většinu v něm použitého materiálu, Eskalátor je tak vlastně svědectvím o tom, jak do hloubky a zároveň široce o tématu přemýšlí.


Co tedy diváka čeká? Mnohovrstevnatý tvar, který se těžko popíše pár slovy (či vůbec libovolně dlouhým textem, který je z podstaty sekvenční, zatímco popisované těží z bohatosti asociací). Omezím se proto na výčet jednotlivých rovin "outsiderství" s vědomím, že se tím něco podstatného ztrácí.


Tou nejobecnější je pohled na společnost jako takovou a lidi, kteří dle běžně uznávaných měřítek nepatří mezi elitu v jakémkoliv smyslu. Na první pohled obyčejní lidé, které denně potkáváte v prostředcích hromadné dopravy, kteří mají své příběhy, ale míjíte je bez toho, abyste se nad nimi vůbec pozastavili, jedinci, kteří se dostanou do novin jedině tehdy, stane-li se jim něco obzvláště nepříjemného. A přitom někteří z nich možná právě prožívají dramata, jež se vyrovnají zápletkám akčních trháků komerčních televizí, někteří možná v příštích chvílích nenávratně změní vaše životy, pro některé byste zase mohli být anděly... Jenže jak v davu rozeznat, kdo je kdo? Anonymita velkoměsta ilustrovaná na rušné stanici metra věrně odráží naši každodenní zkušenost.


Specifičtější oblastí je divadlo. Ještě ne přímo Švandovo divadlo, ale postavení divadelnictví jako takového v moderní době nabízející tolik možností trávení (což je často synonymem pro krácení či ubíjení) volného času. Jaké je poslání divadla? A jaké má možnosti? Není-li prioritou pro nejširší potenciální publikum, je důležité aspoň pro ty, kteří se mu věnují? A jaké místo v celkovém obraze má divadelní kritika? Co ovlivňuje "profesionální chodiče", jaká je jejich motivace, na čem závisí jejich dojem z představení?


No a pak je tu samotné Švandovo divadlo, vzdálené "pár kroků" od metra Anděl, se souborem potýkajícím se s vlastními problémy. Přestože je k němu adresně odkazováno, není nutné veškeré zmínky brát doslovně, síla inscenace spočívá v tom, že každou jednotlivost je možno chápat jak konkrétně, tak jako podobenství o čemsi "o úroveň výš". Toto je umocněno přístupem, kdy se jednotlivé roviny prolínají, scéna z ulice se může ukázat býti výjevem z konkursu, realita přechází v surreálno, skutečnost v živý sen či hru, postavy přecházejí plynule v jiné, vše souvisí se vším. Odhaluje se tak mimo jiné duální podstata divadla, dobře napsaná hra poskytuje působivý příběh jako takový, který ale zároveň přesahuje sám sebe a dotýká se podstaty lidství.


Z výše uvedeného (doufám) plyne, že Eskalátor nabízí mnoho podnětů k zamyšlení, jde tedy o filosofické drama? Ale kdepak, kdybych už měl zvolit nějakou kategorii, řekl bych, že jde o (zvláštní) situační komedii (s temnými podtóny), humoru v něm je požehnaně (což potvrzují i reakce diváků, kteří často zůstanou na diskusi jen proto, aby hercům sdělili, jak dobře se bavili). Přijde mi zajímavé, že i ten je strukturován, některé vtípky oceníte tím více, čím hlouběji jste "zabředlí v pražské divadelní scéně", většina je ale určena všem.


Takže máme formu - "hloubavou komedii" (ač Švandovo divadlo tvrdí, že jde o "brutální grotesku", hádat se nebudu, ale trvám na svém), co obsah? Co se dá říct k hereckým výkonům? U takto kolektivního díla je nefér vyzdvihovat jednotlivce, ale budiž, aspoň namátkou: Klára Cibulková na sebe strhne pozornost jako "blábolivá tetka" v terapeutické skupině outsiderů, Kristýna Frejová přesvědčivě ztvární "tu, na niž On ukázal prstem", Marek Pospíchal je nezapomenutelným kritikem, Martina Krátká skvěle vystihne "militantní matku" i "vymaštěnou puberťačku", ze skutečného outsidera Patrika Děrgela zamrazí, Petra Hřebíčková pobaví jako "ta, která nerozumí cizí řeči" i coby "ta, která se chce stát slavnou skrze své lůno", Robert Jašków trefně předvádí hvězdné manýry "toho, kdo je za vodou a s každým se zná", režiséra Tomáše Pavelky budete nenávidět i s ním soucítit, Jaroslav Šmíd hraje "sebe samého" s takovou lehkostí, že oddělit skutečnost od fikce je nemožné, Réka Derzsi dojme v roli "té, která hledá Prahu"... A tváří v tvář zlu bezmocný (nebo snad ne?) anděl Václava Mušky vše nádherně zaobalí.


Když k tomu přidáte scénu Evy Jiřikovské umožňující volně přecházet mezi vestibulem metra a dalšími lokalitami a vše výborně dokreslující hudbu Ondřeje Brzobohatého, je o mimořádný zážitek postaráno, nezbývá než se usadit v hledišti Švandova divadla a prosmát se i prohloubat k závěrečné scéně, již považuju za krystalicky čistou ukázku divadelnosti.


Sečteno a podtrženo, Eskalátor je inscenací, kterou jinde prostě neuvidíte a těžko hledat druhou, jež by se jí svou komplexností přiblížila. To je důvod, proč jsem ji zhlédl čtyřikrát a nenechám si ujít ani poslední reprízu v této sezóně. S kýmpak se potkám 15. května v hledišti Švandova divadla?


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.