Blog redakce i-divadla

Trojí záře dvojhvězdy Kosová-Svozil
vydáno: 30.12.2018, Jiří Koula

Na českém divadelním nebi se jasně rozzářila nová dvojhvězda, dramaturgicky-režisérské duo Kristýna Kosová - Adam Svozil. Pro obhajobu tohoto vzletného tvrzení se pojďme podívat na jejich tři společné inscenace (odpremiérované během loňské sezóny ve dvouměsíčních intervalech na třech scénách ve třech městech) a způsob, jakým pracují.

Dánská občanská válka 2018-24

Předvánoční inscenace Divadla Na zábradlí (premiéra 15.12.2017). Lukáš Holubec si ve svém blogu všímá podobnosti mezi knižní předlohou a inscenací: "Stejně jako kniha je i její divadelní zpracování rozděleno do tří částí zobrazující časové etapy před válkou, během války a po válce." No, na první pohled se to tak může zdát, ovšem pojďme toto tvrzení zproblematizovat.

Ano, kniha opravdu tyto tři části obsahuje, ovšem od jejího autora Kaspara Collinga Nielsena je to takový úskok, optický klam. Ve skutečnosti totiž obsahuje části čtyři, přičemž tou chybějící je zastřešující rámec, současnost vypravěče nacházejícího se ve 450 let vzdálené budoucnosti, z kteréžto perspektivy vypráví onen pro něj dávný (a ve vzpomínkách lehce mlhavý) průběh války, jejích příčin i důsledků. A kde se ona chybějící část nachází? Všude, jsou to právě zbylé tři, jež se na pozadí této postupně vyjevují. A ještě je k tomu nutno připočíst část pátou, porůznu rozeseté (mini)povídky tvořící zdánlivě izolované fragmenty, avšak co do smyslu se se zbytkem všelijak propojující.

Už z výše uvedeného by mělo být zřejmé, že dramatizovat Nielsenovu knihu je obtížné. Aby toho nebylo málo, vezměme v úvahu ještě myšlenkovou strukturu. Vylíčená občanská válka v Dánsku počínající letoškem je sice fikcí, leč její příčiny nikoliv, román je možno číst mimo jiné jako ekonomicko-sociologickou studii, zprávu a aktuální kondici západní civilizace. To znamená, že obsahuje řadu dlouhých zcela nedramatických pasáží, jež jsou ale nutné pro plné pochopení a docenění "lidského příběhu".

Shrnuto, pokud byste si mohli vybrat knihu k dramatizaci, sotva byste sáhli právě po této. Nicméně Kosová se Svozilem se do toho pustili. Výsledek? Pozoruhodně funkční, v čem tedy tkví tajemství jejich úspěchu? Vezměme to po jednotlivých částech.

Stejně jako v knize i na jevišti vyobrazuje ta úvodní situaci před válkou až po první výstřely. Jenže právě ta je v předloze podána zcela nedramaticky, co s tím? Inu, co nenapsal Nielsen, to si dopsali Kosová se Svozilem. A tak sledujeme diskusi čtenářského kroužku za přítomnosti autora právě o jeho knize. Spektrum účastníků je pestré a podstatné jak tím, kdo je přítomen, tak též tím, kdo chybí. Typově zde najdeme liberálního intelektuála, bezohledného obchodníka stejně jako příslušníky střední třídy bez výrazného kulturního i ekonomického kapitálu, přesto relativně dobře situované.

V souhrnu jde o lidi co do původu i názorů sice rozmanité, všichni ale mají jedno společné, současný systém jim vlastně vyhovuje. Ano, najdeme zde i jeho kritiky a zastánce utlačovaných, ovšem už ne ty, kteří jsou skutečně biti. To vede ke kolektivnímu nepochopení Nielsena-postavy, když se snaží vysvětlit, že jeho kniha sice spadá do beletrie, ale i tak je varováním a vztahuje se ke skutečnosti. A bytostně divadelní interakce mezi jednotlivými postavami nahrazuje obsáhlá nedramatická vysvětlování Nielsena-autora.

No a právě do této čistě akademické diskuse v závěru za okny zaznívají první výstřely předznamenávající následujících šest let. Kde utichla slova, promlouvají zbraně, diskuse se sice mohla zdát pestrou, avšak neúčastnili se jí právě ti, kterých se její obsah dotýká na té nejzákladnější úrovni. Budu-li hodnotit jednotlivé části inscenace (ano, budu), tak tady dávám 100 %, prostě nemám důvod jít níže, tohle je divadlo, o němž sním, když (nikoliv náhodou) spím.

Takže začala válka a bude trvat šest let. Délka není podstatná, důležitý je příběh hlavního hrdiny Henryho a jeho lásky Leonory. Z Nielsena zůstala zachována především klíčová rozpornost jejich vztahu k probíhajícímu konfliktu (což nebudu dále rozvádět, zbytečně bych vás připravil o p(r)ožitek) a líčení života za války (jak málo člověk vlastně potřebuje k životu, bez čeho všeho se dá obejít a jak si na to lze zvyknout, když není zbytí) včetně Leonořiny nenávisti k "hornímu jednomu procentu" ilustrované barvitým líčením konkrétních skutků.

Ovšem zatímco kniha mohla být jednostranně zaměřená (protože jde o Henryho vyprávění), u inscenace nabízející aspoň zdánlivě objektivní pohled je vhodné, aby nějak zobrazila i druhou stranu. Nebo jinak, základem konfliktu byla vzpoura nejchudších vůči nejbohatším, jenže co lidé nespadající ani do jedné z těchto kategorií? A tak zasáhli Kosová se Svozilem a připsali scény mezi Leonorou a vojákem druhé strany, jež jednak oslabují Leonořinu suverenitu a jednak vtahují do "hry" i zástupce těch, o něž až tak nejde.

Tato část je "nejpříběhovější", je tím, co byste čekali od "standardního divadla". To sice možná leckoho potěší, ale pro mě šlo ve srovnání s předchozí o sešup, takže 75 %.

Následuje přestávka a po ní závěrečná část vyjevující z knihy onen budoucí rámec i některé (mini)povídky. Na jedné straně to dává smysl, pro převedení na jeviště je tento rozměr klíčový, bez něj by to nebyl Nielsen, navíc to, co se událo bezprostředně po válce, není příliš zajímavé a uvařit z toho závěr by znamenalo výrazný propad tempa, výsledkem by nejspíš bylo něco ve stylu "je třeba to nějak ukončit, tak ještě chvíli vydržte". No jo, jenže jak k tomu přijde divák, který předlohu nezná? Dost možná netuší, která bije, a začíná sledovat zcela novou inscenaci, jež se mu s předchozím může a nemusí propojit.

Neumím posoudit, nakolik je tato obava reálná, vodítek je relativně dost. A i při jen matném tušení je stále možno si užívat druhou polovinu inscenace samu o sobě. Tedy pokud jste na takové to "děláme atmosféru, vypadá to působivě, ale je to prázdné". Což ale v tomto případě není kritika, nýbrž pointa, na jevišti přítomné postavy už všechno zažily (a to mnohokrát) a jejich primární emocí je znuděnost životem. A pak tu jsou psi, kteří vás můžou bavit sami o sobě, ovšem přece jen nabývají plného významu opět jen v kontextu celku.

Začínám zabrušovat, takže prostě přiznávám, že si s druhou polovinou inscenace nevím moc rady. Je potřebná, je dobře vystavěná, ukazuje, co ukázat má... Ale i tak mi přijde, že hlavně tomu, kdo už předem ví. Tím mi až moc připomíná divadlo, které moc nemusím, takové to zasvěcené pomrkávání mezi jevištěm a hledištěm "všichni víme, o co jde". Naproti tomu to třeba někoho může vyburcovat k tomu si knihu přečíst (jako v mém případě), stojí za to.

Abych dal i této části nějaké procentuální hodnocení, tak budiž 50 % jako výraz mé nerozhodnosti.

Tak, duo Kosová - Svozil máme za sebou, ovšem inscenační tým je širší. Scéna Petra Vítka postupně graduje, od téměř prázdného prostoru v úvodu přes ztvárnění bytu během války až po snově futuristický závěr, jehož atmosféru dotvářejí kostýmy Jána Tereby. Herecký soubor Divadla Na zábradlí pak dokazuje, že je sehraný a vycepovaný, když s přehledem zvládá civilní začátek, ryze činoherní střed i závěr v duchu, na nějž je zvyklý z inscenací kmenového tria Viceníková - Mikulášek - Cpin.

Sečteno a podtrženo, inscenace Dánská občanská válka 2018-24 rozhodně stojí na zhlédnutí, stejně jako stojí za přečtení Nielsenova předloha.

451 stupňů Fahrenheita

Skorovalentýnská inscenace Činoherního studia Ústí nad Labem (premiéra 17.2.2018). Tady začnu z opačné strany. Všechny složky této inscenace ústeckého Činoheráku podle mě na tuto scénu nadprůměrně zdařile slouží zvolené interpretaci tohoto klasického sci-fi románu Raye Bradburyho, výsledek je přesvědčivý a působivý v tom, co chce sdělit. Zásadní otázka pro mě ale zní: Jak k tomu přijde Bradbury?

Na úvod nástin děje, hrdinou románu je požárník Guy Montag, náplní tohoto povolání však není hasit požáry, nýbrž je zakládat, pálit knihy, čtení je totiž zločin. Proč? Inu, protože zasévá semínka nejistoty předkládáním alternativních pohledů na svět, což člověka jen znervózňuje. Montag však vlivem několika událostí začíná pochybovat, vynořuje se mu možnost jiného světa, v závěru utíká do přírody a nakonec se stává možnou jiskrou plamene nového světa poté, co ten starý zničila válka. Neprozradil jsem mnoho? Ani ne, protože tento Bradburyho konec v inscenaci nenajdete.

Ovšem než se k ní dostanu, udělejme krok zpět. Inscenace totiž vychází z dva roky staré rozhlasové dramatizace Renaty Venclovské a Hany Roguljič, která sice závěr také takto explicitně nedotahuje, budoucí naděje je spíše jen tušená, nicméně jinak se předlohy celkem drží, dalo by se říci, že je to pořád ještě Bradbury, pokud si rozhlasovou inscenaci poslechnete, budete moci učinit zápis do čtenářského deníku a předstírat, že jste knihu opravdu přečetli.

O inscenaci Kosové a Svozila se to už však až tak říct nedá. Začíná obrazem společnosti propadlé zábavě, v níž se vše do zblbnutí opakuje a zároveň na ničem nezáleží, obsahem i formou jako by vypadl z reklamy na život šťastný ve své vyprázdněnosti. To, co Bradbury vyjevuje na desítkách stran, je zde ukázáno hned a mnohem intenzivněji, tento výjev zároveň následné dění rámuje a do jisté míry i předznamenává.

Jednou z podstatných událostí v Montagově životě je jeho setkání s Clarissou, sedmnáctiletou dívkou, která do onoho světa nezapadá. A nejen ona, ale celá její rodina. Přitom není důležitá jen pro Montaga, ale též pro čtenáře, skrze ni totiž vidí, že stále ještě existují ohniska odporu jdoucí navíc napříč generacemi. Kosová se Svozilem však Clarissu nechávají výrazně zestárnout a společně s profesorem Faberem (a paní umírající se svými knihami) představují izolované ostrůvky ze starých časů přežívajícího a nyní dožívajícího vzdoru. Jedinou čerstvou posilou by tak mohl být Montag, avšak v rámci inscenace mu není dovoleno uniknout, past světa bezduché zábavy se neprodyšně uzavírá.

Stejně tak motiv války má u Bradburyho dvojí funkci, na jedné straně jde o příklad vážných věcí, o nichž již lidé nepřemýšlejí, protože to vzbuzuje negativní emoce... A není to zábavné. Zároveň jde ale o prvek ve výsledku očistný, společnost ignorující utrpení reality je jím nakonec pohlcena. Tento druhý aspekt však Kosová se Svozilem zamlčují, z jejich světa zkrátka není úniku.

Nyní už můžeme zodpovědět otázku, jak k tomu přijde Bradbury. Pravdou je, že vše, co se v inscenaci objeví, pochází od něj. A nelze než uznale pokývat hlavou nad tím, jak přesně některé skutečnosti dnešního světa odhadl už krátce po druhé světové válce (povídka, z níž román vychází, vyšla roku 1951, román samotný byl vydán o dva roky později).

A pravdou také je, že Kosová se Svozilem "jen" něco zdůraznili a něco zamlčeli. Výsledkem je však dosti jiný obraz světa, jemuž zcela schází naděje. Ale ano, je to tvůrčí licence, je to relevantní názor, tušení možné budoucnosti a uznávám, že má výtka je čistě ideologická, nejsem až takový pesimista, společně s Bradburym věřím v očistu skrze dopad reality na ty, kteří se ze všech sil snaží ji nevidět.

Sečteno a podtrženo, to, že budoucnost vidím jinak, je dost slabý důvod k odmítnutí této jinak zdařilé inscenace, takže se na ni vydejte a konfrontujte se s ní sami.

Téměř dokonalá láska

Povelikonoční inscenace Jihočeského divadla České Budějovice (premiéra 7.4.2018). Pokud byly předchozí dvě zmíněné inscenace dramatizacemi románů, pak Téměř dokonalá láska se od nich naprosto liší, text Nicole Moeller je plnohodnotnou divadelní hrou, navíc opravdu zdařilou, číst ji pro mě znamenalo vidět ji rovnou v duchu před sebou. No dobrá, mohlo tomu dost pomoci, že jsem ji četl až po zhlédnuté premiéře.

Mezi tou a přečtením hry uběhlo několik měsíců a přiznávám, že vlastně nejsem s to rozhodnout, jakých úprav se text dočkal, stejně tak nevidím rozdíl v poselství, budu tudíž nadále psát o hře i inscenaci zároveň.

Začněme dějem. Před šesti lety se ztratila tehdy dvanáctiletá Chloe a nyní se náhle objevila. Kde byla? Kdo ji věznil? To chce zjistit Greg, novinář, který tehdy o jejím zmizení psal a udělal si na něm jméno. Pak už se mu nedařilo a nyní cítí příležitost se opět vyšvihnout. Chloe však váhá, nechce, aby se pozornost veřejnosti obrátila k jejímu vězniteli, chce, aby to byl její příběh. A co se těch šest let dělo? A jak současné dění vnímá její únosce Mathew?

Lukáš Holubec ve svém blogu píše, že je Téměř dokonalá láska o nedokonalosti lásky, samotě v každém z nás a manipulaci. No, lásku nechme v titulu, manipulace je jistě podstatným rysem, avšak je jen prostředkem... A samota v každém z nás? Ano, tady už se blížíme, ač bych radši místo samoty zvolil spíše osamělost, ne-li rovnou existenciální úzkost, vědomí konečnosti, omezenosti a nesmyslnosti vlastní existence. A nejde přitom jen o konfrontaci s faktem, že jsme dlouho nebyli, teď chvíli jsme a pak zase dlouho nebudeme, nýbrž i o vyrovnání se s tím, že ač nyní jsme, má to pramalý dopad, jaký by byl svět, kdybychom nebyli? Upřímně, téměř nerozeznatelný od toho, v němž jsme.

Jedním ze způsobů, jak tento neustále přítomný a krajně znepokojivý pocit přehlušit, je otisknout v druhých svůj příběh, zanechat svou stopu v jejich myslích. Nejsilnější je to v případě Chloe, to jí se to všechno přece stalo a má potřebu své zkušenosti dát význam. Problém je, že lidi vždy zajímá více pachatel než oběť právě proto, že oběť je ta, které se to "prostě stalo", je nahodilá a zaměnitelná. Být obětí je něco, co vás sice osobně hluboce poznamená, avšak v očích druhých vás to zároveň příliš nevyzdvihne, neučiní zapamatovatelnými, jste subjektem, nikoliv objektem. Boj Chloe o to, aby šlo o její příběh, je tak nejtěžší a nejtragičtější zároveň.

Mathew to má naopak zdánlivě snadné, on je ten, kdo jednal, vzal věci do vlastních rukou a aspoň Chloe nenávratně změnil realitu. A druzí jsou (i kdyby jen na chvíli) zvědaví, kdo je. Jenže Chloe odmítá mu to přiznat a sám s tím nic dělat nemůže, potácí se tak mezi ztrátou kontroly nad Chloe, ztrátou kontroly nad situací, strachem z dopadení i touhou nechat se dopadnout a být tak zároveň uznán.

A pak je tu Greg, před šesti lety něco znamenal, on byl tím, kdo psal o Chloeině zmizení, poskytoval informace po nich lačnícímu davu. Byl mluvčím Chloeina příběhu a v odlesku zájmu o ni sám nabyl důležitosti. Když se však pátrání zaseklo na mrtvém bodě, bez nových informací ztratila veřejnost zájem a on upadl v zapomnění. Nyní má možnost zašlou slávu obnovit, jenže k tomu potřebuje přesně to, co Chloe odmítá poskytnout - senzaci, informace o Mathewovi.

A tak se každý po svém snaží strhnout pozornost na sebe, Chloe se udržuje v centru informací, jež poskytuje, Greg se snaží z ní vymámit něco zajímavějšího, Mathew propadá zoufalství a jeho nadvláda má těžiště v retrospektivě, kdy byl pánem situace.

Onomu společnému a přesto vzájemně se vylučujícímu cíli odpovídá zejména začátek hry i inscenace, kdy postavy promlouvají jedna přes druhou, ovšem překotnost a prudké střídání místa i času jsou přítomny po celou dobu, byť už je snadné identifikovat, kdy a kde právě jsme. Napomáhá tomu scéna, vlevo Mathewův byt, vpravo Gregův, uprostřed Chloe věčně rozpřažená mezi nimi.

Naopak současnost i rozpornost cíle jednotlivých postav podtrhává to, že repliky z různých časoprostorů na sebe často navazují, reagují. Původně jsem to považoval za vklad inscenátorů, avšak je to přítomno už v textu, Moeller prostě napsala fakt dobrou hru, útržkovitou i konzistentní zároveň, z níž společná touha všech postav po vyslyšení přímo tryská.

A pár slov k inscenaci samotné. Scéna Pavly Kamanové mě nejprve zarazila svou infantilností (malované kulisy jako by vypadly z třicet let staré televizní pohádky), o to příjemněji jsem pak byl překvapen její nečekanou funkčností. A jaký za tím byl záměr? Snad zdůraznit, že vše, co slyšíme, je povídačka, báchorka, všechno mohlo být (a jak se postupem času ukazuje, tak i bylo) trochu jinak.

No a pak tu máme herce. Při vší úctě, Mathew Pavla Oubrama a Greg Tomáše Drápely přece jen tvoří (byť věrohodné) křoví Chloe Beáty Kaňokové. Ta musí celou dobu přepínat mezi oběma muži, být připravena během zlomku sekundy přeskočit do zcela odlišné situace a atmosféry... A zvládá to s obdivuhodnou jistotou, tohle je výkon na cenu!

Sečteno a podtrženo, Téměř dokonalá láska je inscenací, za níž se vyplatí si do Českých Budějovic udělat výlet. A doufám, že sama bude naopak objíždět zájezdy a festivaly.

Závěr

Co říci závěrem? Duo Kristýna Kosová - Adam Svozil mě prostě baví pro jejich schopnost vytáhnout a jasně komunikovat jimi identifikovaná témata rezonující s jimi vnímanou realitou a navíc je obléknout do slušivého inscenačního kabátku. Už se těším na bezručovský Kouř - do současnosti převedený kultovní film Tomáše Vorla - i další jejich práci.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.