Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Ženy ženám
Jiří Koula, 24.9.2013

O Červené královně se tvůrkyně vyjadřují jako o "představení na hraně divadla a rituálu". Být uváděna kdekoliv jinde, považoval bych toto tvrzení za alibismus - pokud se něco nepovede, tak je to "protože rituál". Jenže právě Divadlo Kampa je prostorem, kde mají divadlo i rituál své neoddiskutovatelné místo a takové spojení tam vyznívá přirozeně. Přesto musím říct, že z divadelního hlediska "by se na tom dalo ještě dost zapracovat".

Inscenací se prolínají tři linie. První je ritualizovaný akt stvoření, veskrze praktický a dávný, příslušející ženě (zde bych poznamenal, že ač je Červená královna od žen, o ženách a pro ženy, vítáni jsou i muži, přičemž nemyslím, že by šlo o zážitek, který by na nich zanechal výraznějších "jizev"), jehož výsledek sdílený jevištěm a hledištěm vytváří jednotu, souznění (ovšem nebojte se, že by šlo o pro někoho dost možná nepříjemnou interakci, jde naopak o událost veskrze příjemnou). Bližší popis tohoto východiska nechť zůstane tajemstvím, jeho vyzrazení by bylo leda ke škodě.

Druhým motivem jsou "rozjuchané" taneční výjevy, při nichž účinkující drží v rukou artefakty charakterizující možné pohledy na ženy - peníze, mobil, kniha, vařečka... Přiznám se, že zařazení těchto napříč představením jsem tak docela nepochopil, přišly mi nadbytečné, nevím, zda mělo jít o sdělení "takto nás vidí muži", či "takové jsme", nevidím ani "vyšší smysl", mělo snad jít o náhled na "rituály (nejen?) moderní ženy" a poukázání na jejich banalitu v kontrastu k hlubším a "původnějším" skutečnostem?

Nejzajímavější mi pak přišla linie třetí sestávající z víceméně sólových výstupů jednotlivých účinkujících. Prvním byla variace na téma Pandořiny skříňky, v níž si Eva Elxa pohrávala se zvědavostí divaček (a přiznávám, že mou též), když kroužila kolem skříňky, v níž by se mohlo skrývat cokoliv. Jak dráždivé bylo toto napětí (a že vskutku bylo), takovým zklamáním pak bylo, když se obsah vyjevil. Opět neprozradím více, zajímá-li vás, co skrývá skříňka, vyražte na Kampu. A pokud by vás snad odradilo mé zklamání, pak vězte, že jde o zklamání divadelníka, chápu, proč obsah skříňky byl právě takový, jaký byl, v rámci celku měl rozhodně své místo, přesto jde o látku řekněme omšelou (byť bohužel aktuální), předkládanou ne coby z ní ušité šaty, nýbrž jako materiál samotný, jak leží na pultě krejčovství. Nepochybuji však, že tato bezprostřednost je záměrná a na cílové publikum dost možná zapůsobí.

Překvapením večera pak pro mě byl výstup druhý v podání Marleny Kopecké, která představovala ženu-matku a její největší možné hoře. A co mě tak překvapilo? Seberte Radoky a Thálie všem herečkám za posledních několik let a s němou bázní je složte k nohám Marleniným, její výkon mi vzal dech a marně hledám ve vzpomínkách srovnání. Pravda, neumím říct, zda šlo o hraní či znovuprožití vlastní zkušenosti (a bojím se ptát), ovšem takto přirozeně ztvárněný žal, tak syrové emoce, tak přesvědčivý nářek, přičemž po ničem z toho nebylo vidu ani slechu ve scéně předcházející ani následující... Ne, dodnes nejsem schopen říct, kde se ten okamžik stírající hranici mezi hraním a bytím vzal a kam zmizel, jen vím, že jsem ho spatřil, smekám a tleskám.

Triptych uzavřela Vendula Herodesová coby břišní tanečnice. Přiznávám, že má první myšlenka, když vešla na jeviště, byla "teda ta má odvahu". Jenže právě o to jde, dnešní svět je zajatcem kultu krásy a mládí, přičemž si běžně neuvědomujeme, jak hluboce v nás jsou ukryty z toho plynoucí důsledky, bezmyšlenkovitě přejímáme normy toho, co se sluší zobrazovat a co už ne, co je "vhodné" vidět a co má být skryto, považujeme to za "jasné", "správné" a snad dokonce i "přirozené", přičemž opak je pravdou, přirozené je, že se svět mění a my s ním, fyzická krása není věčná (a vlastně ani její představa, jde o záležitost silně kulturně podmíněnou) a tím, že se snažíme tento fakt skrývat, na něm nic nezměníme. Ve výsledku tak oné scéně opět tleskám (ač přiznávám vlastní slabost, smýšlení, jež zde pranýřuju, je natolik mou součástí, že "dát si repete" opravdu netoužím).

Kromě výše uvedeného výčtu zbývá scéna odkazující se vtipně a decentně k tématu bytostně ženskému, jež evokuje samotný plakát k inscenaci, tedy menstruaci, při níž mezi jevištěm a hledištěm proběhla vlna porozumění, jíž jsem sice z pochopitelných důvodů mohl opravdu jen přihlížet, přesto i na mě její "téměř hmatatelnost" udělala dojem a vlastně mě utvrdila v pocitu, že tento projekt má smysl. Večer pak uzavřel rituál následující po děkovačce, přičemž doznávám, že jsem před ním kvapně opustil sál, neboť v jeho atmosféře už bych byl vskutku "zcela cizí prvek", zařadit tuto část jako dobrovolnou po "oficiálním zakončení" bylo od tvůrkyň nanejvýš prozíravé.

Sečteno a podtrženo, Červenou královnu doporučuju bez váhání k návštěvě všem ženám a s jen mírnou dávkou opatrnosti též zvídavým mužům, jež zajímá, jak ženy vidí samy sebe, přičemž se jim dostane opravdu komplexního pohledu. Bráno z čistě divadelního hlediska pak oceňují přesnost charakteristiky "představení na hraně divadla a rituálu", nejde sice o vrchol dramatického umění (ač já si v něm svůj výjimečný okamžik našel), ale tato inscenace opravdu nevznikla z důvodu "sklizně divadelních cen".


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.