Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
1984 - 27.1.2014

Co všechno se smí vidět?

 

U Bezručů hned ze začátku opravdu hodně. Žádná opona, dokonce ani tma, už při vstupu tak jeden bez obalu vidí, co na něj čeká: tělocvična. První z nesmírně působivých jevištních efektů - prostředí vzácně uniformní (všechny tělocvičny vypadají stejně), pokrytecky halasně optimistické (sportem ku zdraví, a všichni!), ale ve skutečnosti nesmírně tísnivé (na proslulá tělocviková nemehla, jako jsem byla já, efekt působí dvojnásob). Symbol popisované doby jak vyšitý.

Když jde člověk na hru podle knihy, kterou předtím četl, je zvědavý, jestli mu ono přečtení bude při koukání překážet. Mně nepřekáželo, naopak, velmi mi pomohlo - míň jsem se bála, když jsem věděla, jak to dopadne. Že se u Bezručů vyrovnali s knižní předlohou se ctí, je slabé slovo. Možná stačí říct, že s předlohou se... vyrovnali. To u knihy jako 1984 znamená ale opravdu hodně.

Jak přetavit pro jeviště něco tak složitého jako Orwellovo 1984? Zkusím zmínit pár prostředků, které na mě zapůsobily obzvlášť. Za prvé hudba. Když zazní Elvisovo Falling in love poprvé jako podkres milostné scény, publikum se musí zasmát až ohlušujícímu kýči. Když zazní malebný podkres podruhé, tentokrát ke scénám mučení, humor zmrzne na absolutní nulu. Operně budovatelský song, nevím co za krutě optimistickou píseň to sakra bylo, neznám ji a do smrti se o ní nechci dozvědět. Taky Poupata pochopitelně nemůžou chybět. A nakonec... Že si na odchodu ze zpracování 1984 budu broukat zrovna beatlesáckou All you need is love, to by mě teda nenapadlo. Jestli někdo potřebuje dokonale pochopit pojem kontrapunkt, vřele doporučuji vaší pozornosti.

Barvy: béžová na stěnách, hnědá na kulisách, bílá v obličejích, šedivá na šatech. Už nepatrná odchylka (modrá, fialová) působí jako výstřelek. Jediným ostře výrazným odstínem tak zůstává (chce se říct oficiálně povolená) rudá - krev.

Jednostnost, dril a disciplínu totalitních světů představuje cvičení - proces sám o sobě prospěšný, ale jako všechno nemilosrdně nařízené působí likvidačním efektem nesmyslné buzerace. Světy, kde slova znamenají, co neznamenají, respektive to, co mají přikázáno znamenat. A přikázáno může být cokoliv. Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla. Slova mizí, stejně jako lidé. Lidé nejsou zabíjeni. Jsou vymizeni - vaporizováni, jeden den žijí a druhý den nikdy neexistovali, lidský život nemá hodnotu. Obvyklý postup, kdy jeden herec hraje víc postav, tak působí nečekaně tísnivě - na člověku vůbec nezáleží, je jedno kdo tu je a za chvíli zas není, je tedy jedno, kdo koho hraje.

Postavy mají na obličeji bílou barvu, masku uniformity a zároveň překrytí opravdových pocitů. Jen dva hlavní představitelé si masku na smyjí na krátkou dobu lásky, a pak O´Brian. Ten masku nenosí - jeho přesvědčení se definitivně stalo jeho truchlivou bytostí. Násilí tady neuvidíte - přímo. Nepadne ani rána - přímo. Protože ve světech velkých bratrů pochopitelně žádné násilí neexistuje. Neexistuje mučení, popravy ani koncentrační tábory. Nikde.

Hlavní postava, Winston Smith, je dokonale nedokonalá figurka. Je nevhodný pro režim Velkého bratra, jednoduše proto, že je člověk. Živý, myslící, cítící. To se mu ovšem nemůže trpět dlouho. Nevyhnutelné setkání s životem, v jeho případě s láskou, vede k likvidaci, ne ovšem k zabití, ale ke ztrátě lidství. Takhle nějak by asi vypadali lidé, kteří upsali duši čertu, ďábel si jejich duše odnesl, ale těla nechal žít. Jeho láska, Julie, přes lepší krycí zkušenosti, končí stejně. Obě postavy působí na jevišti nenásilně, výstižně a opravdu přesvědčivě.

Představení provází uvaděč, variace na Felixe Holzmanna, dost věrná. Jenomže tenhle Holzmann je děsivý, děsivý právě svou vtipnou přesvědčivostí, která nepokrytě hraje s režimem. Pokud tedy máte Holzmanna rádi, budete mít možná chuť uvaděče tak trochu praštit (já teda určitě), protože vám předloží pocit, že oblibou tohohle komika vlastně spolupracujete.

O´Brian v ženském podání, jedna z nejdrtivějších postav celého představení, jestli ne současné divadelní scény vůbec. Podání Kateřina Krejčí přidalo celé té nelidské krutosti děsivý mateřský rozměr, její herectví je zdánlivě klidné, bez expresivních výstupů, přesto nesmírně viditelné a účinné. Klobouk dolů.

Poznámka na konec - málokdy málokde jsem byla tak vděčná za děkovačku. (Ne tedy rozhodně ve smyslu, kdy člověk tleská radostí, že už je konec.) Ale při potlesku se divadlem rozlila úleva, protože z děsivých figurek se najednou stali lidé. Díkybohu. Svět Velkého bratra skončil.


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.