Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
MEIN(?) KAMPF

Některé bitvy je dobré si vybojovat.

Třeba ty o lístky.

NDM má odvahu divadlo a jeho tvary ohmatávat a převracet ze všech stran. Na představení Mein Kampf se setkáte s prostorem (takřka doslova) obráceným naruby. Zapomeňte na plyšová sedadla a prostor jeviště vzdálený bezpečně vepředu. Po příchodu vás laskavé dámy sice uvedou do známého divadla, jenže... Scéna s vyvrhnutými kulisami odpočívá v lehkém pološeru a vás čeká cesta do zákulisního prostoru. Ano, nádech, pěkně přes jeviště, výdech, jde se do zákulisí. Kabely přilepené k podlaze, prostor natřený načerno, odložené neodložené rekvizity, kovové palandy (ty jsou pro herce) a plastové židle (ty jsou pro diváky). Tohle je místo, kam v NDM umístili otázku boje, respektive otázku, komu ten věčný boj vlastně patří. Dostáváme se do historických kulis.

George Tabori ve svých hrách vytrvale bojuje téma palčivého židovství. Téma nespočetných generací. Jak uchopit tak apokalyptickou otázku, jakou je vyvraždění větší části jednoho celého národa? Taboriho prostor není v realitě, i když hlavně zpočátku se snaží vzbuzovat její dojem. Syrovým projevem, humorem, historickými odkazy. Nějakou dobu trvá, než divák plně pochopí, že se naopak nachází v několika různých patrech navzájem propojených nerealit, kde ovšem jedna je zajímavější než druhá.

Šlomo Herzl, podomní obchodník s knihami, bydlí ve vymrzlé vídeňské ubytovně spolu s Bohem a Adolfem Hitlerem. Společnost vskutku historická. Místní Bůh je ovšem božstvem jen jaksi na půl úvazku, představuje ho Lobkowitz, kuchař, který se lehce duševně pomýlil a prohlásil za Boha. Porucha zřejmě nakažlivá. Posléze se přistěhuje nějaký Adolf. Adolf Hitler, ambiciózní začínající malíř. Zatím. Je směšný, vcelku nesnesitený a pitoreskně zbabělý, v běžném životě prakticky nepoužitený. Ovšem život nebývá vždycky běžný. Herzl ho adoptuje s dojemně mateřskou péčí, která se mu ostře nevyplatí, jak už se mateřské péči někdy stává. Postupě přicházejí i další klasičtí hosté, například Láska. Nebo Smrt.

Šlomo, jak tvrdí, píše knihu. V červených deskách. Příběh všeho, co mu probíhá hlavou. Není hotová, ani název zatím nemá. Ale bude žádaná. Čí je vlastně boj, o kterém chce Tabori mluvit a herci hrát? Komu patří věčné bojiště dějin? Těm, kteří hodnoty přinášejí, nebo těm, kteří je boří? Na kom leží větší historická tíha? Na těch, které symbolizuje Šlomo Herzl, nebo na těch, které symbolizuje Adolf Hitler? Kdo píše historické pravdy? A kdo je vykrádá a překrucuje? Čí zákon je ten pravý? Co se víc nevyplatí - lidstvu brát nebo mu sloužit? A nevyjde to někdy vlastně nastejno?

 Šlomo Jana Hájka je ve jménu lásky křehce a zranitelně obětavým Židem, pokorně existujícím až k postupnému (sebe?)zničení. Jiří Sedláček přesvědčí jako Bůh i jako člověk, projevem evropský, vzhledem zas poněkud východní - takové univerzální náboženství. Vladimír Polák je... Hitler. A není. Je výborně vystavěným obrazem Taboriho Hitlera, jedním z těch mnoha, kterými se lidé snaží pochopit onu podivně nepochopitelnou historickou zkušenost. Markétka Petry Lorencové přináší do hry srdcové karty s polodětskou bezbranností, aby si nakonec odnesla trumfy Smrt s věčně vítězícím úsměvem Veroniky Forejtové.

Představení jako Mein Kampf hledají odpovědi, aby nacházely další a další otázky. Otázky příliš velkých darů. Co dělat, když někteří lidé umí jenom dávat? A co když jiní zase chtějí od druhých pouze brát, ale neumí příliš přijímat? A tak nepřijmou od druhých lásku, ale nechají si jen jejich prokletí. "Někteří lidé lásku prostě nesnesou."


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.