Už ten název.

Všechny role hrajou chlapi.

A jmenuju Kateřina.

Osobní záležitost.

Ve Zkrocení zlé ženy Divadla Petra Bezruče patří dámské části osazenstva hned několik nej. Kateřina je rozhodně z různých představitelek nejsvalnatější. Bianka nejvousatější. A Hortenziova vdovička, nechť mi odpustí, rozhodně teda nejvošklivější. Bože, tak škaredá baba se hned tak nevidí.

Je tady Shakespeare?

Podle mě rozhodně.

Našli byste ale klasika?

No tak to těžko...

Ale přece - v obsazení rolí pouze mužským osazenstvem je něco z prastarého pojetí, dřív přece hráli divadlo jen muži. Proč tedy ne (i když, nemůžu si pomoct, nejsem si jistá, jestli by tehdejší režiséři při obsazení Kateřiny sáhli po fyzickém typu Tomáše Dastlíka, ale co já můžu vědět...).

Asi se původně nepoužívalo tolik flitrů.

I účesy zřejmě bývaly menší.

A tehdy se lidé smáli, když je to přece komedie...

No moment.

Pojetí Zkrocení zlé ženy se u Bezručů dá charakterizovat různě, ale jedno se mu absolutně odpárat nedá. Je to strašná sranda. Jestli tedy hledáte klasického klasika, nudně papírového patrona z učebnic pro sběratele jedniček, nevím, jestli naleznete. Ale Shakespeare tam byl určitě.

Kde?

V kapkách potu stíraných do kapesníku. Na okvětních lístcích svatební kytice (a na podlaze, bože, to byla ale fantastická robinzonáda). Schovaný pod některou pleší. Falešnou. Ježiš, teď to ale fakt neměla být narážka... Přivřený v některé z latinských nebo řeckých knih. Zašitý v kostymérně. Zamotaný v přebreptech, zapomenutích a technických výpadcích. Skrčený v kufrech Lucenziova otce - toho opravdového. Odvážně přivedený do technického zázemí. Pichlavě škodolibý v podpatcích lodiček. Slisovaný v baletní tyči.

A docela určitě seděl v publiku.

A na hlavě měl paruku.

Zaručeně.

P.S.: Na začátku předstoupil Norbert Lichý, aby obecenstvo lehce připravil na to, co ho čeká. Že se třeba opravdu nejedná o feministickou hru. Prostě babám se to líbit nebude!

P.P.S.: Mistr kecá. Mně se to teda líbilo.