Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Peer Gynt podle Studia Marta otevírá téma lidské rozmařilosti

Peer Gynt podle Studia Marta otevírá téma lidské rozmařilosti


Kateřina Šebelová | 23. 12. 2013

Autor: Henrik Ibsen

Překlad: Josef Brukner a Josef Vohryzek

Režie: Juraj Augustín

Dramaturgie: Kateřina Menclerová

Scéna a kostýmy: Barbora Konečná

Hudba: Tereza Koláčková

Hrají: studenti absolventského ročníku činoherního herectví - Jan Řezníček, Alžbeta Vaculčiaková, Libor Stach, Ida Sovová, Vojtěch Říha, Jakub Rek, Táňa Malíková, Lucie Ingrová, Zbyšek Humpolec, Sarah Haváčová.

Knoflíkář
„Mít něco jinšího, něco jinšího mít...Teprve potom mohu snad šťastný být." To bylo, Peere, tvoje životní heslo. Jak se zdá – nic dobrého nepřineslo.

Skutečnou klasiku si pro poslední premiéru roku 2013 vybrali studenti absolventského ročníku Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Veršované drama Peer Gynt z pera slavného norského dramatika Henrika Ibsena uvedlo brněnské Divadelní studio Marta 15. prosince 2013. Autorské duo režiséra Juraje Augustína a dramaturgyně Kateřiny Menclerové zvolilo téměř sto padesát let „starý" ibsenovský text, který zajímavě propojilo s aktuálním tématem hledání lidského štěstí v současném světě nekonečných možností.

Příběh Peera Gynta pracuje s Ibsenovým námětem, který i po mnoha desítkách let neztrácí na síle také díky výbornému překladu Josefa Bruknera a Josefa Vohryzka. Ibsen se při psaní hry inspiroval romantismem, v inscenaci nechybí přírodní motivy, nahlédnutí do říše bájných postav (trollové), a samozřejmě také humor a nadsázka. Příběh byl mnohokrát divadelně, hudebně i filmově zpracovaný. U nás v Česku byl Peer Gynt naposledy uveden v roce 2008 v podání Východočeského divadla Pardubice.

Baron Prášil zvaný Gynt

Peer Gynt je mladý sedlácký synek, který jen tak proplouvá životem. Skýtají se mu neuvěřitelné možnosti, které hojně využívá, ale také zneužívá. Peer Gynt je snílek, notorický lhář, rozmařilec a samolibý floutek, který zažívá při své zběsilé cestě životem spoustu dobrodružství, úspěchů i proher, ale ani přes všechny tyto dosažené úspěchy a postavení nenachází naplnění. Naopak, neustále hledá další a další možnosti, které ještě nestihl využít. Za sebou nechává Gynt neštěstí a zkázu. Zažívá lásku, ale přesto není schopen se usadit a vést normální rodinný život. Proto utíká od problémů a posléze hledá štěstí mezi trolly, v náručí žen, alkoholu, úspěchu a bohatství, ale přesto se necítí být šťasten.

Dveře, kliky, lana v řeči symbolů

Scénu tvoří neustále se otevírající dveře, kterými se herci proplétají. Tyto dveře s měnícím se počtem klik zobrazují zřejmě možnosti, které se Gyntovi naskýtají. Ze stropu visí lana, která svazují, ale zároveň slouží jako houpačka. Přesně tak Peer Gynt žije – bez ukotvení a kořenů jako na houpačce. Práce se symbolikou textu se scénografka a autorka kostýmů Barbora Konečná na jevišti popasovala dobře, i když na začátku přemíra rekvizit působí rušivě. Postupně si divák na tento neustálý pohyb zvykne. Dramatičnost děje podtrhuje i práce s rekvizitami – kmitající pletací jehlice, červené klubíčko, které se táhne jak červená nit za lidmi z Peerova okolí nebo údery kladiva na plech signalizující bouřku.

Každý z nás je švagrem Gynta...

Jan Řezníček v roli Peera Gynta je zcela jistě dobrou volbou. Na jeho výkonu hra stojí, všechno ostatní jsou potřebné živé kulisy, bez kterých by příběh rozhodně nefungoval. Řezníčkův Gynt vcelku věrně vykresluje nerozvážného naivního a sobeckého floutka, který se jen tak, bez jakékoliv zodpovědnosti plácá životem. Statná Řezníčkova postava působí dokonale kontrastně v Gyntových slabostech a dokáže strhnout pozornost přesně tak, jak v tu danou chvíli potřebuje. Rozmáchlá gesta, legrační triko a kraťasy v kombinaci s žoviálním tónem v hlase při vyprávění neuvěřitelných příběhů vzbuzuje pestrou nabídku diváckých emocí od smíchu, pohrdání až po soucit s Gyntem.

Emotivní náboj životní vykořeněnosti ději dodává i zpívající samozvaná „průvodkyně" a hráčka na harmoniku Erika Stárková, která s image Edith Piaf proplouvá příběhem spolu s Gyntem. Zaujme i mnohovrstevná Alžbeta Vaculčiaková.

Přetavit v něco lepšího? Proboha ne!

Mezi nejsilnější momenty inscenace patří scéna s umírající matkou a hlavně obraz s Knoflíkářem, který chce Gynta přetavit v něco lepšího. I zde je patrné, že Gynt se neumí postavit k problémům čelem. Raději chce utéct, než skončit na tavící lžíci Knoflíkáře.

Samozřejmě příběh zprvu může nepřipravené lehce zmást. V rychlém startu divák sotva stíhá registrovat, kdo je kdo, do toho práskají dveře, mění se jednotlivé postavy a příběh se zamotává. Tento počátek není zrovna nejšťastněji vyřešený. Kdo však vydrží a zorientuje se, má vyhráno. Teprve potom se rozjíždí pravá zábava a divák si Gynta podle Marty začíná užívat. Stísňující závěr odlehčí závěrečná melodie, která (nejen mě) dlouho pronásledovala při cestě domů.

Tvůrci inscenace se nechali inspirovat proslulým textem, aby poukázali na aktuální téma věčné lidské nespokojenosti a rozežranosti. Máme vše, nač si vzpomeneme, a chceme víc. Jsme o to víc šťastní? Toto se, myslím, podařilo na výbornou. Vykreslením postavy Peera Gynta může přemýšlivý divák otevřít to, co máme s Gyntem mnozí společného. A zároveň vidět, jak to může dopadnout, když člověk ve své „rozežranosti" ztrácí morální zásady, autority, vzory a bezhlavě se řítí životem jen a jen za svými cíli. Pak všechny ty provazy, dveře a kliky najednou najdou své uplatnění. Potom už nezbývá než jen souhlasit se slovy tvůrců – všichni jsme totiž švagry Peera Gynta...

 

http://www.epochtimes.cz/2013122321795/Peer-Gynt-podle-Studia-Marta-otevira-tema-lidske-rozmarilosti.html


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.