Blog uživatelů i-divadla

Skleněný pokoj – osud jedné slavné vily a jejích obyvatel pohltí a nepustí
vydáno: 10.2.2015, Kateřina Šebelová

Bestseller Simona Mawera z roku 2009 Skleněný pokoj, který je volně inspirován osudem slavné brněnské vily Tugendhat a jeho obyvateli, byl přeložen do patnácti jazyků a nominován na několik prestižních literárních cen (Magnesia Litera 2010, Man Booker Prize 2009, Walter Scott Prize 2010...). Román, který se odehrává v moravské metropoli, se pro divadelní adaptaci rozhodlo uchopit Městské divadlo Brno, které Skleněný pokoj uvedlo ve světové premiéře 7. a 8. února 2015 na Činoherní scéně.

Nic netrvá...

Hlavními postavami inscenace jsou manželé Liesel a Viktor Landauerovi, kteří se rozhodnou vystavit si na své lukrativní parcele s výhledem na Brno unikátní rodinné sídlo. Seznámí se s novátorským architektem Rainerem von Abstem, který se rozhodne zhmotnit jejich sen v realitu a vystaví nádhernou prosklenou vilu, která se vymyká všem dosavadním stavbám. Zdá se, že štěstí mladého páru nemůže stát nic v cestě. Viktor se však seznámí s půvabnou Katou – vídeňskou Židovkou a příležitostnou prostitutkou, do které se bláznivě zamiluje, a milostný trojúhelník je na světě. Rodinná přítelkyně Hana Hanáková, která žije velmi bohémským životem a netají se svou náklonností k Liesel ani k jiným mužům a ženám, postupně provází diváka osudem vily i jejích obyvatel.

Po nástupu fašismu k moci rodina pomáhá židovským uprchlíkům, mezi kterými se nachází i Kata se svojí dcerou. Nic netušící Liesel si ji velmi oblíbí a přijme Katu jako chůvu do jejich rodiny. Rodina Landauerových posléze prchá před fašismem do Švýcarska a poté do Jižní Ameriky. Vilu postupně konfiskuje vědecká biometrická nacistická laboratoř, po válce ji zdemolují ruští vojáci a po převratu v únoru 1948 se stává rehabilitačním zařízením pro nemocné děti. V období Pražského jara je Liesel, tentokrát již stará a slepá žena, pozvaná do Československa... Podaří se jí milovanou vilu znovu navštívit?

Na hranici s kýčem?

Scénograf Christoph Weyers, který s Mdb opakovaně spolupracuje, zvolil geometrické tvary a na jevišti se v rychlém sledu střídají bílá členitá okna s projekcemi, které charakterizují jednotlivá místa děje (katedrála, vila uvnitř i s výhledem ven, vídeňský Prater, švýcarský azyl...). Pozadí animací v až v kýčovitě pastelových barvách pracuje s lehkostí s náladou na jevišti. Kupodivu to však nijak nevadí a vcelku lehce tento barevný profil zapadá do kompozice děje a pomáhá divákům v orientaci, kde se právě příběh odehrává. Výborně se podařilo zachytit, jak architekt von Abst pracuje na nákresu vily a představuje svoje vize a představy manželům Landauerovým. Tady divák přímo před sebou vidí vznikat v ostrých náčrtech podobiznu vily. Výborně působí repliky nábytku a vybavení z vily Tugendhat, která je dějovou inspirací románové vile Landauer.

Kostýmová složka tvoří civilní šaty, ale i společenské róby dobře poplatné své době. Hudební doprovod Zdenka Merty diváka vcelku nerušeně provází dějem, na začátku překvapí snad jen na klavír instrumentálně zahraná internacionála.

Strhující a napínavá podívaná

Jeviště se při Skleněném pokoji na tři hodiny stane napínavou podívanou, kterou lemují skvělé herecké výkony. Exceluje zde samozřejmě Petr Štěpán v roli Viktora Landauera, ale umně s ním spolupracují ženské představitelky - osudová Ivana Vaňková v roli bisexuální Hany, zhrzená Pavla Vitázková ztvárňující Liesel nebo živočišná Svetlana Janotová v roli Katy. Z tohoto ženského trojboje vyjíždí nejlépe osudová žena a vypravěčka Hana, která se mění z protřelé svůdnice ve zlomenou ženu s mrštností chameleona. Její Hana je směsí divoké smyslnosti i osudem vláčenou ženou v přirozeném a sebevědomém výkonu. Jistě, i Pavla Vitázková se se svou rolí obstojně pere a Liesel ztvárňuje bravurně a bez zaváhání. Svetlana Janotová (zvláště v první půli) zase strhne diváka svou rafinovanou bezelstností.

Petr Štěpán září a jeho život řídí obě milované ženy. Tato Štěpánova rozpolcenost je pro diváka nezapomenutelná. Sázku na jistotu tvoří výkon Michala Isteníka ztvárňujícího malého českého člověka – sluhu a řidiče v jednom – Laníka. Laník v podání Michala Isteníka (který se zaslouženě utká o cenu Thálie s rolí Čičikova) servíruje karikaturu podlézavého člověka, který umí profitovat za všech režimů i okolností s noblesou jeho komediálnímu talentu vlastní. Zaujme i Radka Coufalová svým jemným tanečním číslem. Skleněný pokoj prostě stojí na zralých hereckých výkonech.


Příliš mnoho?

První polovina inscenace, co se dynamiky týče, plyne lehce a je mnohem stravitelnější než vypnutá druhá část inscenace. Druhá polovina je atmosférou dusivější, temnější a táhlejší. Možná nadbytečně působí velké množství vykouřených cigaret, vulgární obraty a výrazy nebo drastická sexuální scéna blížící se znásilnění.

Skleněný pokoj v režii Stanislava Moši nabízí neotřelou procházku do osudů jedné vily a psychologickou sondu do lidských osudů jejích obyvatel, kteří k vile neodmyslitelně patří. Rodinná sága, která se táhne přes tři hodiny, dovede diváka (téměř) bez znepokojivého vrtění v židlích zcela pohltit a zaujmout. Mawer a potažmo i Moša dovedou rozehrát skvělý a napínavý part, při kterém se zaručeně nebudete nudit. Vypjaté drama, skutečné reálie i precizní herecké výkony odehrávající se v Brně a k Brnu patřící, jsou lákadlem, které může oslovit (nejen) ty brněnské. Vyprávění se kromě napínavého popisu a psychologie osob stává i neotřelým průřezem dějinami tehdy ještě mladého Československa, které si hledalo svoje místo na pomyslném slunci historie. Pozoruhodný příběh slavné vily nabízí víc než jen chlad ledových stěn. Tepe srdcem, kterému nejen Brňané rozumějí.

Hodnocení: 80%


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.