Vincentovi je 11 let. Ve škole ho šikanují. On hledá způsoby, jak přežít. Dokáže mu jediné přátelství změnit život k lepšímu? Divadlo Polárka předkládá při premiéře 6. června silný příběh o odvaze, přijetí a síle být sám sebou.

Inscenace vychází z knihy Jsem Vincent a nebojím se nizozemské autorky Enne Koens, která zaujala čtenáře i odbornou porotu natolik, že byla nominována na prestižní zahraniční literární ceny. Citlivý příběh o šikaně, osamělosti a síle přátelství sleduje Vincenta, který je terčem školní šikany, a proto se každý den snaží hlavně přežít. Největší obavy v něm však vyvolává blížící se škola v přírodě, kde nebude mít před svými trýzniteli kam uniknout. Zbývá mu posledních několik dní na přípravu, během nichž se opírá o vlastní pravidla přežití, krizové plány i krabičku poslední záchrany. Když do třídy přijde nová spolužačka Jas, začne zjišťovat, že někdy vyžaduje větší odvahu otevřít se jinému člověku než plánovat přežití nebo útěk.

Režijní pojetí Jána Mikuše inscenace pracuje s názvem Jsem Vincent a můj plán je přežít! Dramaturgie Jany Mikuš Hanzelové staví Vincentovu jinakost do středu dění a převádí školní šikanu do fyzické zkušenosti – jako svět překážek, které musí neustále zdolávat, přičemž lezecká stěna funguje jako jasná metafora jeho každodenního „přežívání“.  Humor prostupuje inscenací od začátku do konce a není jen odlehčením, ale přirozeným způsobem, jak nahlížet na Vincentův svět. Objevuje se v drobných situacích i detailech – od Vincentova pití Vincentky, u čehož nepřekvapivě nadává, že ta voda je slaná, až po přehnaně nervózní přípravy šikanátorů na taneční večer, kde se pod tlustými vrstvami laků na vlasy, tužidel a voňavek skrývá nejistota i snaha působit dospěle. Komická rovina se nevyhýbá ani postavám autorit, výrazně například učitelce, která do situací vstupuje s nečekanou lehkostí a absurditou. Vedle toho ale zůstává přítomná i mrazivá rovina šikany, časované bomby, kterou chce Vincent za každou cenu utajit.

Vít Malecha jako Vincent míří přesně. Nepřehrává „dítě“, on jím fyzicky je. Pracuje s tělem, drobnými tiky a pohybem tak přesně, že nepůsobí jen jako jedenáctiletý kluk, ale zároveň z něj čitelně vystupuje i jeho strach a obranné reakce. V jednu chvíli vás rozesměje, o pár minut později to otočí tak, že brečíte jako želvy. Štěpánka Romová jako Jas jde přesně opačným směrem: klid, jistota a lehká nadřazenost „holky, co už to má v hlavě srovnané“. Svačí sushi, jezdí na skateboardu a je těžce v klidu. Zároveň má upřímnou snahu Vincenta poznat a pochopit takového, jaký skutečně je. Táňa Hlostová jako učitelka přehlíží náznaky problémů a šikanu redukuje na „kluci se jen škádlí“. Tím nevědomky drží celý mikrosvět v chodu a zároveň se její zmatenost a naivita stává zdrojem komiky. Trojice šikanátorů (Kamil Bačovský, Alfred Texel Schmidtke a Matěj Záhořík) funguje spíš jako jednolitá skupina než jako tři odlišné charaktery. Jejich síla stojí na kolektivní dynamice – střídají nátlak, posměch i okamžiky trapné nejistoty, čímž vytvářejí věrohodný obraz školního „tlaku skupiny“.

Jestli chcete na něco vzít děti do divadla, tak rozhodně na tohle. Není to žádná moralizující školní přednáška o šikaně, ale dost bodavý pohled do třídy, kde se věci dějí potichu i nahlas zároveň. Budete brečet, ale náramně si to užijete. A proto přimhouříte oko nad delší stopáží bez přestávky i nad až příliš „sluníčkovým“ vyústěním, protože veřejné přiznání šikany ji jen málokdy dokáže efektivně vyřešit.

Celou dobu se navíc všechno točí i kolem otázky, kdo je vlastně normální. Vincent je ten, komu to ostatní dávají sežrat, že je jiný. „Není normální.“ Jenže čím víc se nad tím zamyslíte, tím víc je vám jasné, že nikdo přesně neví, co to vlastně znamená být normální.