Muzikál Láska nebeská dává jasnou odpověď na to, proč byl Waldemar Matuška takový fenomén. Jeho písně v podání jiných interpretů (byť ne úplně špatném) jsou poněkud sterilní. Nejvíce se to ukazuje, když je během svatební scény ze záznamu puštěn Matuškův nezaměnitelný hlas.

Dějově muzikál kombinuje komediální scény s těmi jímavými, sentimentu je tu skutečně hodně, na mě osobně přespříliš. Asi nejzřetelněji to vystupuje do popředí při Grossmannově písni Závidím, kdy tvůrci v projekcích nabízí ty nejkýčovitější přírodní obrazy. Obecně mají projekce kvalitu dost proměnlivou. Chybí také dramaturgické nůžky, libreto tři hodiny utáhne jen s problémy a občasnými ztrátami tempa. Netuším, proč mají tvůrci v Čechách často pocit, že čím delší představení, tím větší zážitek. Z muzikálů, které jsem viděl v Londýně, se hranice tří hodin dotkli snad jen Bídníci.

Většina písní zazní v redukovaném podání, aby se jich do inscenace vešlo co nejvíc, některé jsou ovšem do děje zakomponovány celkem umně a působí dojmem, jako kdyby pro Lásku nebeskou Zdeňka Zelenky vznikly.

Celkem dobře vychází komediální bratrské pošťuchování mezi Petrem Ryšavým a Peterem Pechou. Josef Vojtek má na Matuškovy songy dobře posazený hlas, hůře dopadly činoherní scény, ve kterých jako depresemi zmítaný otec není moc uvěřitelný. Příjemně civilní výkon podává Karolina Gudasová Neuvirthová jako Kristýna, Sandra Pogodová v roli Zuzany sice dost přehrává, ale komediální talent nezapře. Po herecké stránce asi nejvíc zaujme Dana Syslová v malé roli správcové Fortelné.