Divadla se opět otevřela, kultura dostala příležitost se nadechnout a já jsem se mohl po dlouhých 237 dnech opět vydat do hlediště...

Autorské trio Slovák - Šotkovský - Štěpán pravidelně zásobuje Biskupský dvůr svými svéráznými kousky, jež nečekaně interpretují (nejen) brněnskou historii. Letošní premiérou je hra s názvem Napoleon aneb Alchymie štěstí. Název hry trošku klame, jelikož Napoleon je tu spíš vedlejší postavou, do centra pozornosti autorů se dostává Winston Churchill a jeho návštěva Brna.

Jak už je u těchto autorů zvykem, jejich text je crazy komedií s krkolomným dějem, ve kterém jsou kombinována prokazatelná historická fakta s invencí tvůrců. Neopomenutelnou součástí je rovněž hudba Karla Cóna.

Libreto ovšem tentokrát patří k nejslabším článkům inscenace. Předně by bylo záhodné výrazně krátit, pokud má mít podobný typ komedie tah na branku, jen těžko se může stopáž blížit třem hodinám.

Vysloveně humorných scén je v Napoleonovi trochu méně, než by člověk očekával. Autoři se však naštěstí většinou vyhýbají prvoplánovým gagům a narážkám. Inscenace tak funguje spíš v jednotlivostech. Jmenujme třeba zábavně obrazoborecké ztvárnění Leoše Janáčka Lukášem Janotou (byť pointa skladatelova hledání nového námětu je známá dlouho předem). Potlesku na otevřené scéně se dočká i Milan Němec, když se v roli hochštaplera Bonaparta snaží vysvětlit svým zločinným společníkům, kde jsou jejich peníze. Zamotávání se do vlastních lží nápadně připomíná některé tiskové konference premiéra Andreje Babiše, kde vysvětloval, proč Česko nezvládá pandemii. Němec si ovšem naštěstí nemusí pomáhat nějakým imitováním či čechoslovakismy, diváci dobře chápou, kam tenhle vtip míří.

Postava Winstona Churchilla, kterého známe jako hrbatého a obtloustého politika s doutníkem v puse, byla zcela proti očekáváním obsazena atleticky stavěným Kristianem Pekarem. A nebyla to špatná volba, Pekar působí sympaticky a akčně. Šťasným nápadem ovšem nebyl jeho závěrečný monolog, ve kterém je citován slavný Churchillův projev k britskému parlamentu v červnu 1940. Toto zvážnění a "poselství" působí v inscenaci nekompaktním dojmem, využívá zcela jiné výrazové prostředky než zbytek hry.

Celkově se ale Napoleon na letní scénu hodí, je to trochu překombinovaná a ulítlá zábava v duchu předchozích her zmíněných autorů. Nepatří sice k jejich nejsilnějším, ale herci a unikátní prostředí (včetně skvěle padnoucích dostaveb Jaroslava Milfajta) některé nedostatky zahladí.