Román Jáchyma Topola Noční práce jsem nečetl, takže jsem k jeho adaptaci pod názvem Kouzelná země přistupoval bez jakýchkoliv očekávání. Dle samotného spisovatele jde o halucinační výron, takže celkem chápu, že dramatizace musela být dost obtížná. Režisér Jan Mikulášek a dramaturgyně Marta Ljubková se snaží zachovat lehce fantaskní atmosféru, chronologickou neukotvitelnost a poetické obrazy vzdálené od běžného jevištního realismu.

Pro diváka je takový tvar celkem náročné usledovat, párkrát zabloudí, ne všechny výjevy je možné jednoduše interpretovat. Na druhou stranu základní myšlenky a dějový rámec není těžké zachytit a jistá míra tajemství, kterou si inscenace zachovává, může být spíš dráždivá než frustrující.

Děj se odehrává v roce 1968, ale v české vesnici (předobrazem bylo Poříčí nad Sázavou) jsou téměř hmatatelně přítomné i staré křivdy. Válečné dědictví, spory rodin, které se táhnou hluboko do minulosti, to vše vytváří obraz světa, kde je cesta ke štěstí lemovaná násilím (tedy alespoň v myslích postav).

Jednotlivé charaktery jsou rozehrány spíše ve zkratce, divák se může místy jen domýšlet, jaké osudy ty vesnické figurky skrývají. Strýc Polka v podání Davida Prachaře je vesnický klaun, od začátku žoviální, ale v jádru nebezpečný člověk se skrytými motivacemi. Velmi dobře se s rolí Zuzy popasovala Jindřiška Dudziaková, která svou postavu vybavila kombinací dětské naivity i rafinované koketnosti. Dvě podoby komunistického zla představují nebezpečný a chladně působící Fízl Pavla Batěka a upocený, ke zdi tlačený esenbák Frída Roberta Mikluše.

Povedená je výtvarná stránka inscenace, Marek Cpin vytvořil chladně nasvícenou scénu, místy působící až hororovým dojmem (obrysy postav za zadním plátnem). Snad jen forbína pokrytá starými matracemi není během představení příliš využita a zbytečně oddaluje většinu scén od hlediště. Režisér Mikulášek využívá mikrofony a projekce naživo snímané jevištní akce, obojího je však užito s mírou a nepůsobí to nijak rušivě.

Zdálo se mi, že inscenační tým měl trochu nejasno v tom, jak moc v Kouzelné zemi zcizovat. Většinou se tak neděje, proto pak některé takové prvky působí zvláštně, spíše jako režijní schválnost než akce s nějakým hlubším smyslem (postava Matky stylizovaná do Věry Čáslavské, světelný meč místo dýky).

Mikuláškova inscenace přináší některé silné obrazy a opírá se o stylizovaný Topolův jazyk. Fragmentárnost je patrně zakomponována už v románu, ale přesto se nelze během sledování Kouzelné země zbavit dojmu, že skutečně působivý převod literárního díla do divadelní podoby tu stále unikal mezi prsty. Ale je dobře, že k takovému pokusu došlo, sázka na jistotu to vskutku nebyla. A výsledek není špatný, jen trochu odtažitý.