Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
O různých podobách lásky
Lukáš Dubský, 12.4.2019

Kaleidoskop mikropříběhů nazvaný trochu tajnosnubně Znovusjednocení Korejí ukazuje, že je Joël Pommerat zručný dramatik. Krátké jevištní útvary nutí na ploše několika minut představit vystupující postavy, vztah mezi nimi a ještě dojít k nějaké pointě. Všechny příběhy propojuje téma lásky, která je tu představena v mnoha různých podobách - od partnerské přes mateřskou až k silnému přátelství. Jak to u podobných skládaček bývá jednotlivé příběhy mají různorodou nosnost a kvalitu. Řekl bych, že jedním z inspiračních zdrojů mohly být sondy do partnerských a rodinných vztahů od Ingmara Bergmana, ostatně hned úvodní scéna je převzata z jeho Scén z manželského života.

V Rokoku se daří nabídnout mnoho různých pohledů, které jsou i žánrově lehce rozkročeny. Příběhy se pohybují od vyloženě komediálních skečů (nepovedená svatba) přes lehce dojímavé (procházka s manželkou, která si nic nepamatuje) až po ty mrazivé (sebevražda manžela po rozvodu). Mnoha mikropříběhům je dodán prvek absurdity, jenž vesměs dobře funguje (manželský pár předstírající, že má děti, prostitutka zahánějící samotu bezplatným sexem s klientem). Na některé skeče si člověk nevzpomene už při cestě z šatny divadla, určitě ale v paměti zůstane příběh, ve kterém se zračí nepochopení lásky učitele k žákovi ze strany rodičů. To je dáno také velmi citlivým a přesným výkonem Jiřího Hány.

Herci musí na této inscenaci pracovat trochu jinak, než jsou zvyklí. Pět herců a pět hereček ztvární během večera zhruba 50 postav, na propracovanou charakterizaci tedy není čas. Zvládají to celkem slušně, vedle Hány asi nejvíce zaujme Lucie Žáčková.

Všechny mikropříběhy se odehrávají ve stejných kulisách - scénu, jejíž autorkou je Eva Kudláčová Rácová, tvoří staré oprýskané převlékací kabinky. Každý příběh začíná nástupem postav ze dveří podsvětlených kabinek a končí zatmívačkou a hudebním předělem. Inscenace trvá sice jen zhruba 100 minut bez přestávky, po čase už ovšem toto režijní pojetí Eduarda Kudláče začne být trochu mechanické. Chybí tu nějaký nápad, který by dokázal inscenaci gradovat. Takhle má člověk na konci představení dojem, že kolem něho jaksi prošumělo.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.