U Bezručů hrají Richarda III. celkem klasicky - s důrazem na dialogy a citem pro Shakespearův básnický jazyk v povedeném překladu Jiřího Joska. Jenže bohužel také bez nějakého výraznějšího režijního výkladu.

Lukáš Melník je v úloze titulního "hrdiny" výborný. Přirozený, místy až sympatický, s velkým darem přemlouvat ostatní. Vždyť to je přiznačné i pro dnešní dobu - nezvítězí ten, kdo nabízí nejlepší produkt, ale ten, co má nejlepší PR. Melník ovšem nedělá z Richarda kreaturu, ostravská verze se Shakespearem zveličeným Richardovým fyzickým handicapem vůbec nepracuje, takže pro něj tato indispozice nemůže být omluvou. Své intriky si Richard užívá, ale je vidět, že nikdo z vysoké anglické společnosti není bez viny. Richard je prostě jen chytřejší a šikovnější při šplhání po žebříku moci.

To, že jsou všichni ze stejného těsta, mají nejspíš symbolizovat i černobíle stylizované kostýmy (Katarína Kováčiková) s červenými prvky. Právě vizuální stránka patří k největším slabinám inscenace. Upřímně lituji diváka, který se na Richarda vydá prvně. Viděl jsem už asi tři verze této Shakespearovy historické tragédie, ale zorientovat se ve výrazně nalíčených postavách mi občas dalo zabrat. Zvlášť když někteří herci ztvárňují více postav. Navíc u celkem klasického pojetí nejsem schopen vysvětlit, co měly znamenat třeba růžové paruky.

Scénu (Lucie Labajová) tvoří jakási nedokončená konstrukce z lešení, která vypadá sice zajímavě, ale ustavičné prolézání a poskakování postav po trubkách začne být za chvíli otravné. Nelze se zbavit dojmu, že někteří herci mají víc práce se soustředěním se na to, kam mají zrovna vylézt, než s interpretací textu. Nebylo by od věci, kdyby se režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová soustředila více na možnosti výkladu jejich postav než na aranžování jejich poskakování po scéně.

I přes výše zmíněné nedostatky je bezručovská verze ukázkou slušné práce se Shakespearovým textem, aktuální podtóny této hry se v podivné výpravě naštěstí neztrácí.