Román Zbabělci Josefa Škvoreckého zachycuje události několika květnových dní roku 1945. Válka končí a, jak je pro Čechy poměrně typické, začínají revoluci dělat až v okamžiku, kdy už zdánlivě nehrozí žádné nebezpečí. Jenže tenhle odhad je špatný, přes městečko Kostelec (jeho předobrazem je Náchod) se ještě přeženou divoké boje, které vstoupí do života partě mladých seskupených kolem místního dixielandu.

Turbulentní události revolučních dní jsou však v románu jen druhým plánem, což je v inscenaci znázorněno tím, že právě akční scény válečných bojů se odehrávají v zadní části jeviště za průsvitnou clonou. To hlavní, čím postavy žijí, je jazz a holky. Hlavní hrdina Danny Smiřický je právě nešťastně zamilován do Ireny, která ho odmítá. Dobrovolník se z něj stává, protože mu připadá, že se zbraní v ruce bude své vytoužené dívce více imponovat.

Režisér Filip Nuckolls se musel vyrovnat s tím, že Škvoreckého román se odehrává v několika časových rovinách. V dramatizaci Vladimíra Fanty je Danny rozdvojený – mladického, nerozvážného floutka hraje Vojtěch Říha, jeho staré alter ego pak reprezentuje Norbert Lichý, jehož komentáře děj uvozují. Nemohl jsem si pomoci, ale právě Lichého monology pro mě byly nejsilnějšími momenty inscenace. Lichý se vyžívá v roli komentátora, který události nazírá s viditelným odstupem a lehkou ironií, ale rovněž s nostalgickým ostnem, který se divákovi zaryje pod kůži. Promluvy zestárlého Dannyho podle mého názoru nejlépe zachycují atmosféru Škvoreckého díla.

Oproti tomu z jevištního dění jsem byl poněkud rozpačitý. Přišlo mi, že režisér Nuckolls si příliš neujasnil, jakým způsobem chce vlastně Škvoreckého román divákům předložit. Některé scény jsou výrazně stylizované, jiné zase herci odehrají naprosto realisticky. Klíč k interpretaci jednotlivých postav jsem v tom nenacházel, naopak si myslím, že to figurám poněkud ublížilo. Možná proto je asi herecky nejvýraznější Sarah Haváčová v roli Ireny, které se stylizované scény vyhýbají a ona tak může věrohodně ztvárnit obavami ztrápenou dívku. Občas se také „vyrábí“ humor na místech, kde to bylo zcela zbytečné (třeba Přemova hra s nalepovacím knírkem působila jako ze zcela jiné inscenace).

Čím naopak u Bezručů zaručeně okouzlí je naživo hraný jazz, který ukazuje výrazné hudební dispozice celého souboru a představení to dodává šmrnc.