Režisér Jan Mikulášek v nějakém rozhovoru řekl, že by rád spolupracoval s Dejvickým divadlem. Netrvalo to dlouho a k takové spolupráci skutečně došlo. Řekl bych, že se jedná o spojení z obou stran obohacující - Mikulášek si mohl vyzkoušet práci s mimořádně disponovaným souborem, herci DD si zase zkusili hrát pod režisérem s velmi odlišnou estetikou.

Vznikla z toho původní inscenace Kafka ´24, která vypráví o závěrečné fázi života spisovatele Franze Kafky. Inscenace otevírá několik stěžejních témat. Nejvíce akcentován je Kafkův problematický vztah k ženám, jelikož ve svých posledních měsících se Kafka zamiloval do Dory Diamantové (Lenka Krobotová), která se mu stala oporou v těch nejtěžších chvílích. Stejně jako u předchozích vztahů ovšem Kafka nedokáže potlačit rozpor mezi potřebou lásky a odporem k jejím tělesným projevům. Jako kontrapunkt je tu přítomen Kafkův nejlepší přítel Max Brod (Václav Neužil), který má starosti, jak vyřešit manželský trojúhelník.

Inscenace se pochopitelně nevyhne ani tématu umírání a smrti, které nejnaléhavěji vyzní v dialogu Kafky s umírajícím pacientem (malá, ale výrazná role pro Hynka Čermáka). Na přetřes přijde také otázka spisovatelových pochyb o kvalitě svých vlastních děl - žádá své okolí, aby po jeho smrti spálilo veškeré jeho písemnosti. Umírá tedy s pocitem, že ve své profesi ničeho nedosáhl, jakkoliv čas ukáže, že opak byl pravdou.

Každý, kdo zná režie Jana Mikuláška, bude nejspíš překvapen, jak ztišený je Kafka v Dejvicích. Po výrazné expresivitě Mikuláškových inscenací tu není ani stopy. Jeho režijní rukopis je zachytitelný spíše v detailech, jako jsou časté zatmívačky, ukrývání se postav pod převrácenou sedačkou nebo scéna, ve které je lékař (Pavel Šimčík) jen loutkou plnící pokyny Dory.

Zajímavým tahem je obsazení Davida Novotného do role souchotináře Kafky. Fyziognomií je Novotný takřka přesným Kafkovým opakem. Fyzický zjev postavy zkrátka pro režiséra není vůbec důležitý, což dává najevo i tím, že za celé představení u Kafky nezaznamenáme žádné obligátní záchvaty kašle, jak by se u člověka s tuberkulózou slušelo a patřilo. Důležitý je jen Kafkův vnitřní svět, jeho pochyby, drobné radosti i strasti. A v tomto ohledu Novotný rozhodně neselhává, pro Kafku nalezl výrazně introvertní polohu, vystačí si s náznaky, většinou mluví tiše s mnoha zámlkami, které ale nesou jasné významy.

Spojení Mikuláška s Dejvickým divadlem funguje, ačkoliv mi na inscenaci Kafka ´24 vadila jistá emocionální nevýraznost. Na to, jaký pohnutý lidský příběh se na scéně odehrává, zůstává divák až překvapivě nezasažen, na martyrium postav hledí spíše zvnějšku jako racionální pozorovatel.