Když člověk v dnešní době sleduje muzikál Klec bláznů, říká si, že jeho autoři Jerry Herman a Harvey Fierstein (potažmo tvůrce činoherní předlohy Jean Poiret) napsali v roce 1983 příběh, který trochu předběhl dobu. Nebo ještě jinak: je zvláštní, že co mohlo šokovat před 40 lety, zůstává dodnes v jistých kruzích tabu. Proto je fajn, že se tento muzikál po delší době zase vrátil na česká divadelní jeviště.

Rozverný příběh z kabaretu na francouzské Riviéře nabízí možnost mnoha osvědčených gagů, jež jsou doménou převlekových komedií, a opulentních kabaretních čísel. Plzeňská inscenace v režii Viléma Dubničky ale trochu překvapivě nejvíce boduje v intimních rodinných scénách, které přináší možná jednoduchý, ale stále potřebný apel k vzájemné toleranci a sounáležitosti.

Jerry Herman složil zvučnou hudbu, která je stylově široce rozkročená - najdeme tu milostné songy (With Anne on my Arm, Song on the Sand), kabaretní číslo (La Cage aux Folles), ale také až sondheimovsky nelibozvučnou píseň (A Little More Mascara). Skladba I Am What I Am, která tvoří finále první části, se kdysi stala populární v bitvách za práva gayů.

V plzeňské verzi mě zdaleka nejvíce zaujala sborová píseň The Best of Times, která se odehrává v restauraci při večeři se senátorem Dindonem. Inscenace najednou získala ohromnou vnitřní energii, jelikož se v písní promítaly strasti většiny postav. Scény z kabaretu na mě podobný dojem udělat nedokázaly. Ne, že by snad byly špatně zazpívané nebo byla chyba v choreografii, ale působily trochu zdlouhavě, bez většího šmrncu. Ale možné je to jen mým osobním nastavením, že mám v muzikálech mnohem radši hudební čísla, která rozvíjí děj.

Vizuálně je Dubničkova inscenace působivá - scéna Davea Bensona bez větších přestaveb dokáže evokovat šantánové prostředí i obývací pokoj. Kostýmy Romana Šolce září všemi barvami a za zmínku stojí, že v duchu kabaretního představení je koncipována celá návštěva Nové scény, a tak mají zářivé kostýmy i uvaděčky či šatnářky.

Ústřední pár vytvořili Martin Písařík a Lumír Olšovský, kteří na sebe vzájemně dobře "slyší". Písařík je jako Georges tím, kdo se snaží rodinu stmelovat i za cenu značných ústupků, které musí udělat. Role Albína může svádět k přehrávání, ale Olšovský dokázal postavu udržet v uvěřitelných mezích. Afektovanost dokáže zklidnit nějakým drobným, dojemným gestem. Živelnost často přechází spíš ve zranitelnost. Po pěvecké stránce se šéf plzeňského muzikálového souboru dostává v nejtěžších místech svého partu na hranici svých hlasových možností, ale s drobnými výkyvy se mu nakonec daří roli uzpívat.

Velice dobře je na tom po pěvecké stránce konzervatorista Jan Bytel, který ve svém profesionálním debutu ztvárnil Georgesova syna Jeana-Michela. Ve druhé části, kde má postava větší množství činoherních výstupů, se ovšem místy projevuje jistá herecká nezkušenost.  Dobře naopak vychází vesměs činoherní role povýšeného senátora Jaromíru Dulavovi. Ze zástupu kabaretních drag queens nejvíce vynikají Pavel Klimenda a Pavel Režný.

Některé zastánce pochybných tradičních hodnot, kterých se teď hlavně na Slovensku vyrojilo jako much, by možná mohla Klec bláznů pohoršovat. Faktem ale je, že to není žádný progresivistický muzikál, který by se snažil divákovi vnutit svůj názor. Je to kus, kterému nechybí nadhled a který nadřazuje rodinnou pospolitost nad lidské odlišnosti a toleranci nad zkostnatělé zásady.