Klec bláznů (La Cage aux Folles)

65% - Že takhle pojaté téma je staré, jsem vyčítala už o sezónu dřív smíchovské činohře, která mu ale alespoň dokázala dostát a nabídla energickou, zábavnou show s okouzlujícími výkony. V Plzni jsou výkony obecně dobré, ale energie muzikálu zoufale chybí. Nejsilnější je v intimních rodinných scénách, převlekovým scénám a těm z kabaretu naopak šmrnc a styl chybí, jen ještě víc zdůrazňují, že od roku 1983 se svět přeci jen posunul dál a takto uchopené, byť stále citlivé téma, je přinejmenším mně už skutečně cizí.

Bylo jen otázkou času, kdy se dramaturgie DJKT potká zrovna s tímto muzikálem. Vznikla inscenace silná v momentech, které se odehrají na půdorysu rodinné sounáležitosti. Albín Lumíra Olšovského vstupuje na scénu div ne jako přízrak, náladový a nesnesitelný k tomu. Záhy svou postavu uvádí i do nepředpojaté roviny a emocionálním pnutím / rychlými střihy nasměruje divákovo vnímání k hlubokému porozumění. Souhra s Martinem Písaříkem (Georges) baví i dojímá. V Plzni vědí, o čem Klec bláznů hrát. To však neznamená, že by pozadu zůstávala ta nablýskaná čísla, komediální rozehrávky nebo zpívané pasáže, ačkoli zrovna v nich jsou znát limity aktérů.

65%. Příběh z kabaretního prostředí nabízí možnost osvědčených gagů, jež jsou doménou převlekových komedií, inscenace V.Dubničky ale překvapivě nejvíce boduje v intimních rodinných scénách, které přináší možná jednoduchý, ale stále potřebný apel k vzájemné toleranci a sounáležitosti. J.Herman složil stylově široce rozkročenou hudbu s dobře zapamatovatelnými motivy. Povedla se scéna i zářivé kostýmy, samotné kabaretní scény ale trochu postrádaly šmrnc. Ústřední pár v podání M.Písaříka a L.Olšovského se velmi dobře doplňuje, po pěvecké stránce zaujme J.Bytel a po té herecké J.Dulava. I když je muzikál starý přes 40 let, vyznívá stále aktuálně. (více v článku na blogu)