Frozen (Theatre Royal Drury Lane)

Společnost LW Theatres, kterou vlastní slavný skladatel Andrew Lloyd Webber, rekonstruovala za 60 milionů liber jedno z nejstarších divadel na West Endu – Theatre Royal Drury Lane. První produkcí po znovuotevření se stal disneyovský muzikál Frozen, který je replikou inscenace Michaela Grandage, jež se před pandemií hrála i na Broadwayi.

Animovaný film z roku 2013 byl velice úspěšný a získal hned dva Oscary – za nejlepší animovaný film a za nejlepší píseň, kterou se stal hit Let It Go. Pro divadelní adaptaci vzniklo několik nových písní, jejichž autory je manželská dvojice Kristen Anderson-Lopez a Robert Lopez. Jedná se o příjemné a snadno zapamatovatelné popové melodie nesoucí dostatek emocí. Při poslechu soundtracku občas trochu splývají dohromady, ale naživo to tak vůbec nepůsobí, což má na svědomí i skvělý orchestr pod vedením Adama Rowea.

Libreto, jehož autorkou je Jennifer Lee, příjemně překvapuje tím, že disneyovskou přeslazenost odlehčuje vtipem. Muzikál se nebere příliš vážně a na rozdíl od filmu se tu často pomrkává i na dospělého diváka. To ale neznamená, že by tu chyběla i vážnější dějová linka – nikoho nepřekvapí, že je o lásce, tentokrát hlavně té sourozenecké. Frozen také ukazuje nebezpečí povrchních soudů a přirozený lidský strach z neznámého, který je často řešen spíš agresí než snahou o pochopení.

Samozřejmostí nového kousku od Disneyho je velkolepá výprava. Dechberoucí je hlavně finále první části, kdy při oscarové písni Let It Go dojde k přeměně Elsy z arendellské panovnice v ledovou královnu. Vznik ledového paláce a kompletní změna ošacení hlavní hrdinky vyvolává u diváků neskutečně bouřlivé ovace.

Frozen možná nemá tak nápaditou výpravu (její autorem je Christopher Oram) jako The Lion King, ale zase tu nic nepůsobí dělané jen na efekt, jako tomu bylo u Aladdina. Povedly se trojrozměrné projekce, u kostýmů budete obdivovat hlavně převlek soba Svena. Trochu otravná komediální postavička sněhuláka Olafa je ztvárněna pomocí do posledních detailů prokomponované loutky Michaela Curryho, která je přiznaně vedena hercem, což zvyšuje komický účinek. Craig Gallivan neměl před účinkováním ve Frozen žádné zkušenosti s vedením loutek, ale není to vůbec poznat, naopak je vidět, že se jedná o zkušeného komika.

Nápaditá choreografie Roba Ashforda sice nevyráží dech svou technickou ekvilibristikou, ale hezky doplňuje příběh a bývá i zdrojem humoru jako třeba v namlouvací scéně princezny Anny a prince Hanse s písní Love Is Open Door nebo při nudistické sborovce Hygge, která otevírá druhou polovinu představení.

Samantha Barks je jako Elsa pěvecky skvělá, po herecké stránce mi trochu vadila přehnaná gestika, očekával bych u této postavy výraznější charakterové valéry. Opravdovou hvězdou inscenace se tak stává Stephanie McKeon, její princezna Anna je mírně ztřeštěnou a nesmírně sympatickou osobou, McKeon má cit pro komický timing a potěší také její zajímavě posazený, nosový hlas. Za zmínku stojí, že v podobně vtipném duchu vede Annu i její dětská představitelka Kanon Narumi.

Frozen je svižný muzikál, který dokáže zabavit děti i dospělé, čekal bych, že bude jeho londýnský život trvat celkem dlouho.

Hodnocení: 80 %

Jersey Boys (Trafalgar Theatre)

Zrestaurované Tragalgar Theatre přivítalo revival populárního jukebox muzikálu Jersey Boys s písněmi kapely The Four Seasons. Právě nestárnoucí rock´n´rollové hity jsou hlavní devízou tohoto díla, písně jako Sherry, Big Girls Don´t Cry, Oh What a Night nebo Bye Bye Baby mi vždycky dokážou zvednout náladu.

Soundtrack s originálním broadwayským obsazením jsem si velmi oblíbil, proto mě trochu zklamalo, že samotný londýnský muzikál mě až tak strhnout nedokázal. Libreto pokrývá část životní cesty původních členů Four Seasons, je rozčleněno do čtyř aktů, z nichž každý má jiného vypravěče. Tímto způsobem se autoři libreta Marshall Brickman a Rick Elice vyrovnali s tím, že každý ze členů skupiny při rešerších před vznikem muzikálu vyprávěl trochu jiný příběh.

Příběh kapely je představen jako klipovitá koláž osudů – vše se rychle valí kupředu a režisér Des McAnuff dokázal dát inscenaci slušné tempo, ale příliš se tak nedaří strukturovat charakteristiku postav. Zvlášť vedlejší postavy jsou spíše jen figurkami a některé scény kvůli tomu působí nedotaženě (třeba když se mafiánský boss Gyp rozbrečí po pár tónech Frankieho zpěvu). V tomto ohledu to lépe vyšlo režiséru Clintu Eastwoodovi ve filmové verzi Jersey Boys.

Z hlavní čtyřky je nejlepší Adam Bailey v roli nejmladšího člena kapely a autora největších hitů Boba Gaudia, charismatem „zlého hocha“ Tommyho DeVita oplývá Benjamin Yates a nenápadného Nicka Massiho civilně ztvárnil Karl James Wilson. Understudy Elliot Allinson je jako Frankie Valli herecky slušný, ale charakteristický Frankieho falzet mu vychází jen částečně. Ne snad, že by nějak zjevně chyboval, ale hlavně v první polovině představení hledá optimální hlasovou polohu. Možná to bylo dáno tím, že obvykle hlavní postavu ztvárňuje Ben Joyce, každopádně se stěžejním songem Can´t Take My Eyes Off You se Allinson popasoval náramně.

Hodnocení: 70 %

Saturday Night Fever (Peacock Theatre)

Producent a režisér Bill Kenwright odstartoval ještě před koronavirovou krizí britskou šňůru s novým nastudováním tanečního muzikálu Saturday Night Fever. Od února do března 2022 se tato inscenace představila také v londýnském divadle Peacock.

Kenwright tento muzikál, který proslavil hlavně film s Johnem Travoltou z roku 1977, pojal trochu netradičně. Většinu pěveckých čísel totiž nesvěřil představitelům jednotlivých rolí, ale trojici interpretů (Jake Byrom, James Hudson a Oliver Thomson), kteří ztvárnili hudební kapelu Bee Gees, na jejíchž písních je muzikál postaven. Musím říct, že zvyknout si na tento přístup nebylo úplně snadné a o leccos se tím muzikál ochudil, písně zpívané postavami přece jen nesou větší emocionální náboj. To se prokázalo u songů If I Can´t Have You zpívanou postavou Annette v zajímavém podání Jasmin Colangelo a hlavně u Bobbyho (Kevin O´Dwyer) písně Tragedy.

To, že se většina sólistů nemusí skoro zatěžovat zpěvem, má ovšem jednu zřetelnou výhodu – veškeré nasazení mohou vrhnout do tance, což u Saturday Night Fever není úplně od věci. Choreograf Bill Deamer vytvořil promyšlené taneční kreace vycházející především z disco stylu let minulých s přídavkem latinskoamerických tanců.

Krátce po premiéře britské tour byl představitel hlavní role Tonyho Manera Richard Winsor v recenzích kritizován, že má s choreografií velké problémy. Ovšem během repríz se evidentně zlepšil, nyní již roli zvládá bez viditelných tanečních renonců. Winsor hraje Tonyho civilněji než Travolta ve filmu, je to sice stále ten napomádovaný frajírek, ale mnohem častěji ukazuje nejistotu, kterou maskuje právě hraným sebevědomím. Tanec je pro Tonyho únikem od šedivé reality a také alespoň nějakou nadějí na lepší život. Režisér Kenwright klade důraz na neutěšenou rodinnou situaci, která Tonyho ovlivňuje víc, než by chtěl.

Olivia Fines je sympatickou Stephanie Mangano, oproti filmu je rovněž méně zahleděná sama do sebe, nepřehání to se sebeprezentací svých úspěchů. Bojí se spíš vztahového zklamání než toho, že by Tony nedosahoval její úrovně.

Autor výpravy Gary McCann stvořil jednoduchou, ale variabilní kovovou konstrukci s tanečním parketem uprostřed, herce oblékl do vkusných retrokostýmů, Nick Richings si celkem pohrál se světelným designem, takže inscenace hýří barvami.

Kenwrightova produkce přichystá divákovi i nějaká drobná překvapení, jako je třeba zařazení písně Words do scény rande v kavárně. Tanečně je tenhle kus na vysoké úrovni, ale kvalit těch nejlepších londýnských muzikálů nedosahuje.

Hodnocení: 75 %