Blog redakce i-divadla

Začalo to neobratností...
vydáno: 21.2.2019, Lukáš Dubský

Umělecký šéf činohry ND Daniel Špinar se v dramatizaci Zweigovy Netrpělivosti srdce zbavil všech vedlejších motivů a jde přímo k jádru věci. Zajímá ho člověk lapený v síti soucitu, jednající tak, jak si přeje jeho okolí. Poručík Hofmiller udělá zdánlivě nevinné faux pas, jeho svědomí ho tlačí k tomu, aby svou neobratnost odčinil. Zprvu to tak nevypadá, ale manipulace hendikepované Edity a jejího okolí, několik nesprávných rozhodnutí - a zdá se, že z celé zauzlované situace už není cesta ven.

Významotvorná je scénografie Andreje Ďuríka, která hojně využívá točnu a tvoří ji tři stejné vytapetované salony, mezi nimiž Anton Hofmiller neustále bloudí. Stává se z něj štvaná zvěř, nemůže uniknout z osidel vlastní neschopnosti říct "Ne!". Špinar celou inscenace zahalil do hororové stylizace - využívá k tomu nejen expresivního herectví, ale také bílého líčení některých postav, kostýmů či motivu obludně velké panenky.

Psychologická stránka postav tady není tím hlavním předmětem zájmu - celá rodina zbohatlíka Kekesfalvy působí pokřiveným dojmem. Edita v podání výborné Pavlíny Štorkové je umanuté dítě, které ale dokáže zdatně manipulovat svým okolím a skrze citové vydírání k sobě připoutá i mladého poručíka, který si ji viditelně oškliví. Těžko říct, jestli ji takto poznamenalo jen fyzické postižení, nebo má její chování hlubší kořeny. Kekesfalvu hraje Vladimír Javorský jako mefistotelského našeptávače, citového upíra, který na Hofmillera nenápadně tlačí a je jedním z hlavních strůjců tragického příběhu. Krásně ho vystihuje věta: "Už jednou na tebe tak vyrazil ze tmy! Začne pokorně jako žebrák a nakonec ti vnutí svou vůli."

Radúz Mácha jako Anton Hofmiller nesleze za celou dobu z jeviště. Herec přesně vystihl dvě poručíkovy tváře - na jedné straně okouzlující společník, jakým se snaží být, na straně druhé ironický glosátor svého životního příběhu. Jenže ironické glosy o vztahu k rodině Kekesfalvových se postupně mění v beznaděj, když mladý poručík zjistí, že nezávazné návštěvy skončily zasnoubením s dívkou, která je mu protivná.

Přiznám se, že jsem se docela dlouho srovnával s hysterickou stylizací Edity - těžko se mi hledaly důvody, proč by někdo chtěl dům Kekesfalvových vůbec navštěvovat. Ale právě ona neschopnost říct ne i v situaci, kdy je evidentní, že by se člověk měl bránit, je nakonec jedním z hlavních témat inscenace. Být v kůži poručíka Hofmillera by přece nemělo být těžké, odmítnutí citového vydírání a manipulace se zdá jako logický a ospravedlnitelný krok. Ale udělal by ho člověk?


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.