4. října 2020 měla premiéru v Nové budově Slovenského národného divadla hra Milada inspirovaná jednou z největších Češek, která svůj jedinečně naplněný život musela ukončit na šibenici na pražské Pankráci, kde ji 15 minut věšel kat, prodloužená ruka komunistické zvůle, jež svoji politickou oponentku sprostě zavraždila. Jelikož totalitní svinstvo vždycky pokračuje ještě dále, než si člověk myslí, i tato vražda měla svých několik nechutných doher. Jednou z nich byl fakt, že dopisy určených své rodině, které napsala v posledních třech dnech svého života, byly pozůstalým doručeny až po roce 1989. A jsou to právě tyto listy, jenž tvoří slovenskou inscenaci pod režijní taktovkou Matúše Bachynce. V rámci hostování Slovenského národného divadla v Praze jsem pak mohl inscenaci, jež vznikla 70 let po popravě doktorky Horákové, navštívit v komorním prostoru Divadla Kolowrat.

 Mladý režisér Matúš Bachynec je podepsán rovněž pod konceptem a překladem. Dramaturgii pak obstarala Alexandra Rychtaříková, a také českému divákovi dobře známý Daniel Majling, který kromě Dejvického divadla spolupracoval například s Divadlem v Dlouhé nebo Divadlem pod Palmovkou. Svůj jistě nemalý podíl na vzniku inscenace má také představitelka titulní role Vladena Škorvagová hostující zde z Divadla J. G. Tajovského ze Zvolena, jejíž otec měl sám konflikty s tehdejší totalitní mocí, a jemuž herečka představení věnovala.

 Inscenace má rysy dokumentárního divadla. Kromě toho, že se tedy jedná o doslovné přepisy dopisů Milady Horákové, vytváří jejich naléhavost i způsob prezentace. Jediný, kdo totiž v představení hovoří je samotná titulní postava. Její dcera, otec, tchýně a sestra s manželem jsou pouhými útrpnými příjemci, což s vědomím, že dopisy čtyřicet let nebyly rodině předány působí ještě více mrazivě. Jejich postavy jsou němé, projevují se gesty, pohledy a přesuny po bytě. Reálně k nim totiž doléhají nikoliv slova Milady Horákové, ale zmanipulovaných informací v režii totalitní moci a různé nářky ozývající se ze zákulisí. Dalším příjemcem Miladiných slov je její manžel, o němž netušila, kde přebývá a na scéně tedy fyzicky chybí. 

 Kromě zajímavého konceptu inscenace jí dodává autenticitu i prostředí obývacího pokoje, v němž se celé představení odehrává. Barbora Šajgalíková stvořila vskutku přesvědčivou scénu. Na jedné straně jídelní stůl, na druhé piano, na něhož představitelka dcery Milady Andrea Bučková dotváří hudební podkres, je doplněn ještě o gauč a zarámované rodinné fotografie, s nimiž si v průběhu času pohrává autor světelného designu Ján Ptačin, čímž propojuje domácí prostředí s krvavou realitou. Zmínit ještě musím precizně pojaté dobové kostýmy, které každou postavu trefně dokreslují. Možná, že divák nemusí mít pocit úplného vtažení do scény a prostředí, ale rozhodně je blízko přesvědčivého rodinného dramatu, do něhož by snad z úcty ani nechtěl zasahovat.

 Pětice postav z rodiny Milady Horákové hraje sice beze slov, ale nikoliv bez emocí. Jejich zoufalost je dokonce v některých scénách až hmatatelná. Především Andrea Bučková jako její dcera a v mnou viděné repríze v Praze Ján Gallovič jako její otec (Sice jsem nikde nečetl, že by měl tuto roli alternovat, ale jsem si jistý, že jej hrál tento herec.). Přijít tímto způsobem v sedmnácti letech o matku je jistě stejně kruté, jako se v osmdesáti letech dočkat smrti své dcery. Oba svoji tryznu pojali po svém a velice bolestně.

 Jedinečný a nezapomenutelný výkon pak předvedla v titulní roli Vladena Škorvagová, která jako by z oka vypadla skutečné doktorky Horákové. Za to jistě může kostým či specifické brýle údajně vyrobené podle Miladiných originálních skel, nicméně to hlavní není ve vnějších komponentech, ale ve slovech, výrazech a střídání naléhavosti sdělení s útrpností. Není jednoduché přednášet tolik důležitých vět, a přitom stále působit pevně a nepoddajně, jako samotná Milada Horáková. Vladena Škorvagová to dokázala bravurně.

 Představení má také jasný směr. Přirozeně, že divák jistě tuší, jaký konec může očekávat. Tedy ve smyslu, že tvůrci budou věrni pravdivé předloze, ale i zde se podařilo něco výjimečného. Zatímco Milada Horáková na jevišti postupně přechází do role Ježíše, který omývá nohy svým blízkým, scéna se postupně vyklízí, přičemž více prostoru dostává krev jako symbol. Závěrečná notoricky známá slova doktorky Horákové přednáší Vladena Škorvagová s hlavou vztyčenou, leč můžeme cítit, že strach pomalu obchází nepříjemně blízko i této velké ženy. Finální zpěv biblické písně pak dokreslí celý koncept představení a jistě se žádný návštěvník v této chvíli nemusí stydět za dojetí. 

 Odkaz inscenace Milada je nepochybný a je jednak krásné, ale rovněž tak důležité, že tato hra vznikla. A hlavně jakým způsobem. Precizně, důstojně a promyšleně. A je samozřejmě úplně jedno, že Milada je vlastně zahraniční inscenace. Jednak se jedná o naší společnou československou historii, a pak doufám všichni dostatečně jasně vědí, že doktorka Milada Horáková byla osobnost přesahující hranice. Obdivuhodná žena, kterou zabil systém, v němž kralovaly rudé zrůdy, dostala tedy divadelní pomník a já musím uznat, že nádherný a zasloužený.