Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Horké nitro divadelníků
Lukáš Holubec, 21.6.2019

V autorské inscenaci Burnout aneb Vyhoř! naplnila dvojice Jan Frič a Dagmar Radová dramaturgický koncept A studia Rubín zvolený na tuto sezónu vrchovatě. Jedná se o generační výpověď reflektující téma, jež je pro současnou společnost aktuální, a odráží také název dramaturgické koncepce „S kým žijem?". Sebeironická zpověď čtyř vyhořelých třicátníků pracovně se pohybujících na různorodých českých divadelních scénách sarkasticky leč s jemností ukazuje vyčerpanost v její ryzí podobě. Ačkoliv se inscenace částečně tváří jako dokumentární divadlo, o tom, že se jedná o divadlo na divadle, svědčila maximální profesionalita účinkujících. V mnou zhlédnuté repríze byli totiž vystaveni poměrně kruté odezvě obecenstva, čímž sice výrazně utrpělo vyznění celé hry, ale zase posílilo dojmy a otázky, na které by divák možná jinak nepřišel. Respektive konkrétně já jsem měl bezprostředně po konci představení narvanou hlavu tolika emocemi, že šly sotva udržet uvnitř. Ventilací tentokráte nebyl proslulý rubínovský bar, což se mi stalo snad vůbec poprvé v životě, ale potřeboval jsem se k inscenaci vrátit v jiném prostředí.

Burnout aneb Vyhoř! začíná jako autenticky se tvářící divadelní přednáška. Každý z kvarteta účinkujících je na scéně sám za sebe a o své profesní vyčerpanosti hovoří s vážnou tváří, ovšem také s cynickým podkresem používající všelijaká klišé, jež mají za cíl posouvat inscenaci dál, jelikož samotná zpověď by těžko mohla diváka udržet přes hodinu v sále, aniž by nesklouzávala k vyčerpání, ačkoliv i to by mohlo být zajímavé podtržení hlavního tématu hry. Jan Frič však ve spolupráci s Dagmar Radovou pojal Burnout aneb Vyhoř! s hravostí sobě vlastní, a zároveň dal dostatek prostoru otázkám, které se draly na povrch. Již zmíněnou „S kým žijem?" mohly doplnit další. „S kým žijeme v divadle? Se svými kolegy v tom specifickém prostředí plném tvůrčích myšlenek?" nebo „S kým žijeme v divadelních hrách? Se smyšlenými postavami a jejich myšlenkami?", a také „S kým žijeme v tomhle neuvěřitelném zápřahu? Není to nakonec jen sám se sebou, jelikož neustále být obklopen lidmi otevírá cestu samotě?".

Ze čtveřice účinkujících mne nejvíce zaujala Jana Hauskrechtová. Tato vynikající česká scénografka, jež má za sebou ve svém mladém věku práce na možná více než stovce inscenací, působila celou hru přirozeně rezignovaným dojmem a z její apatie bylo cítit předávání pocitů, které zřejmě přesně mělo Burnout aneb Vyhoř! vyvolat. Už v poetickém projektu Člověku nad tím rozum i čurák zůstává stát, v němž si pravděpodobně poprvé vyzkoušela hereckou polohu na dostatečném prostoru, si počínala suverénně. A nyní tedy ukázala, že na jevišti může dát divadlu tolik, jako mu dává i v roli scénografky. Nicméně s ohledem na její vytíženost, jejíž dopady tak krásně v Burnout aneb Vyhoř! prezentovala, by si zasloužila spíše delší dovolenou. A to jinou než mateřskou.

Druhým, kdo se objevil na jevišti, ač není primárně hercem, byl režisér Jan Frič. Jeho projevy byly ve hře nejdůležitější především na začátku a na konci. Během inscenace se vlastně trochu stáhl do sebe, ač se před tímto upozaděním nejprve fyzicky obnažil, ale jeho vyhoření zůstalo skryto v režisérské duši. Jelikož je on autorem, společně s Dagmar Radovou, dá se předpokládat, že s tématem hry souzněl nejvíce. Logicky pak ukazuje, že přirozená reakce na přednášku o divadle, které vás vyčerpává, je odtažení se stranou a například jen bez zájmu skládat Rubikovu kostku.

Natálie Řehořová a Jiří Panzner v lehce bizarních oblečcích pak zastupují v představení hereckou sekci. Každý pojal své vyhoření z jiného pohledu. Zatímco Natálie Řehořová se možná až příliš strojeně zamýšlela nad mírou autenticity, Jiří Panzner působil příjemně uvolněně, čemuž pomohlo poměrně nenucené přecházení z vlastních myšlenek do replik z divadelních her. Především věty z Čechovova Ivanova a Strýčka Váni seděly do Burnout aneb Vyhoř! náramně.

Do kompletního týmu vyhořelců je potřeba ještě zahrnout technika Davida Oupora. Nedílnou součást A studia Rubín. Ovšem v mnou viděné repríze do představení, jak jsem již zmínil, vstoupilo poměrně razantně i obecenstvo. O tom však příliš nemá cenu moc psát, neb každá repríza je pochopitelně jedinečná, to je divadelní zákon, a té které jsem byl svědkem asi jen tak nic konkurovat nebude. Pominu-li jednoho diváka, jenž představení poměrně hlučně prospal, což v malém rubínovském sále postihne všechny, ovlivnila reprízu také jedna známá divadelní osoba, jež se z mírných zásahů vlastně regulérně přesunula do účinkujícího týmu. Každý divák si na to jistě udělal vlastní názor a prožil tuto ne zcela tradiční reprízu s všelijakými dojmy. Pro mě to znamenalo především jediné. Hra o vyhoření, která se pohybuje na hraně rezignace, až duševního umírání byla téměř celou dobu konfrontována živostí v míře takřka maximální. Sledovat tento střet bylo vlastně nesmírně zajímavé. Jednak musím tvůrcům složit poklonu, jak k tomuto vnějšímu zásahu přistoupili, a pak to byl zážitek, který v divadle asi příliš často nezažijete. Byť tedy zrovna já mám na podobné abnormality štěstí.

Rozhodně je Burnout aneb Vyhoř! povedená inscenace a uváděná na pravém místě a já mám hned několik důvodů k opětovnému zhlédnutí. Možná jen k jednomu, ale v divadle nikdy nevíte, co se stane. Jestli třeba nezačne hořet, ať už v lidech či v okolí. Pokud však cítíte, že uvnitř vás pomalu plane oheň, který neuhasí ani bohatá nabídka rubínovského baru, věřím, že Burnout aneb Vyhoř! ve vás dojem zanechá.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.