Druhou premiérou divadelního spolku +-VeDvou se stala před dvěma lety autorská hra Já, Diagnóza. Aby těch dvojek nebylo málo, doplním ještě informaci, že za tímto uskupením stojí umělecká dvojice Jan Večeřa a Lumíra Přichystalová. Herecké duo ze Studia Ypsilon už uvedlo pod hlavičkou +-VeDvou tři inscenace a pokud vše dobře dopadne, je možné, že si udrží interval jedné premiéry každý rok i letos. Jelikož spolek nemá stálou scénu, je potřeba trochu pátrat, kam na kterou hru vyrazit. Já, Diagnóza se momentálně nejčastěji reprízuje v Divadle NoD, s nímž má Lumíra Přichystalová bohaté zkušenosti.

Já, Diagnóza je hra, kterou napsala Lumíra Přichystalová o Lumíře Přichystalové. Takto jednoduše bychom mohli tento divadelní tvar pojmenovat, přičemž je vhodné i zmínit, že se jedná de facto o monodrama, protože druhý účinkující, kterou je Anna Olejníková (v alternaci Josef Ťupa), se stará především o hudební složku, i když chvilkové herecké zapojení také proběhne. Ono to ale takto jednoduché není. Oficiálně je pod textem totiž podepsána Lumíra Přichystalová & kol.. Zřejmě se nebudu příliš mýlit, když si za ten „kol.“ doplním režiséra inscenace Jana Večeřu. Dost možná zde funguje i jako dramaturg, protože scénář vychází z životních prožitků Lumíry Přichystalové a jistě bylo potřeba úprav. Vzhledem k tomu, že ve výsledku se jedná o řekněme příjemně uhlazený text, tak ukončím tento odstavec tím, že za Já, Diagnóza stojí oba tvůrci  +-VeDvou a to je dobře.

Pokud bych si měl opět pomoct radikální zkratkou, je hra Já, Diagnóza sled životních kotrmelců Lumíry Přichystalové, v nichž hrála hlavní roli společně se svým přítelem alkoholem. Z toho jistě srozumitelně vyplívá, že divák má co dočinění s osobní výpovědí. Ta se celkem přirozeně ustálila někde v rovině tragikomedie, která nešetří úsměvnými momenty, ale dokáže též přirozeně zvážnět nebo dokonce dojmout. Takže by se dalo říct, že jsme u klasické české laskavosti už dlouhá léta vyskytující se ve většině autorské divadelní a filmové tvorbě. Subjektivně už mi tento žánr začíná lézt na nervy, ale to do tohoto blogu nepatří. Navíc Já, Diagnóza rozhodně není žádný kalkul a Lumíra Přichystalová musela herecky ukázat to nejlepší ze svého umění, aby hra obstála. A to se naštěstí povedlo.

Lumíra Přichystalová do inscenace dostává celou řadu etap svého života. Společně s ní zažijeme bujaré veselí na tanečních hodinách, trochu pronikneme do jejího vztahu s matkou, která ji později sama doprovodila do léčebny a nechybí poměrně detailní představování spolualkoholiků v „odmašťovně“, což přirozeně zavání karikováním, ale nutno dodat, že se jednalo evidentně o velmi inspirativní bytosti, minimálně pro divadelní zpracování. Vzhledem k profesi Lumíry Přichystalové dojde v představení i na divadelní prostředí, v němž alkohol vedlejší roli pochopitelně nehrál. Celistvosti vzpomínek mladé herečky pomohla nejen výprava do minulosti ve své hlavě, ale též deníkové zápisky. A jak jsem již zmínil, promyšlenému uspořádání prožitých událostí a vzpomínek pomohla důsledná práce na textu, ale také samotná režie Jana Večeři, který nedovolil, aby se z představení stalo jen bezduché pásmo alkoholických historek.

Já, Diagnóza je jednoduše dobrá inscenace s výborným hereckým výkonem. Současně musím napsat, že v rámci monodramat a osobních výpovědí jsem viděl již zdařilejší hry. Namátkou Na první pohled, Den opričníka, Jedu do Magadanu, Po Fredrikovi, Natašin sen nebo třeba Hrdinové jako my. V nich se propojil vynikající text s vynikajícími hereckými výkony. V poslední době mi rozhodně zůstaly v mysli další dvě hry, a sice Váňa, kde očekávám, že si Michal Kern dojde pro nejednu hereckou cenu, a především Invisible III. / Iris. Tento stand-up má k Já, Diagnóza nejblíže. Jednak tím, že Iris Kristeková tu jde neohroženě se svojí kůží na trh, a pak obě one-woman show bojují s vlastní temnou minulostí. Ovšem zatímco u Iris Kristekové můžeme litovat v jakém prostředí se v minulosti ocitla, u Lumíry Přichystalové se jedná o osobní selhávání. Reflexe obojího je samozřejmě v pořádku, žel je nicméně na výsledném tvaru znát, že úpadky, za které si můžeme sami, je těžké podat s absolutním přiznáním vlastní viny. Více tepat do sebe samého by této inscenaci dle mě prospělo. Otázkou ale je, zda je vůbec možné to někom chtít. Pro mě to však byl onen schůdek, jehož zdolání by posunulo výborné dílo na mimořádné nebo dokonce nezapomenutelné. Takhle to jsou prostě panáky na pohodu. Není to málo, ale mohla to být i panáková smršť.