Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Jedinečnost scény DD - "25"
Lukáš Holubec, 8.3.2019

Dejvické divadlo je fenomén. A je jím již dvacet pět let. Osobně jej považuji za symbol nebo vlajkovou loď českého divadla, u něhož bezpochyby platí tolik vzácné a důležité tvrzení: „Pokud se propojí talent, kvalita, nadšení, vize, poctivost, nekompromisní a nezlomná vůle neuhýbat z nastolené cesty, můžete dosáhnout výsledků, které se trvale zapíší do historie.". Jistě by se dalo psát o oněch dvaceti pěti letech a celé řadě představení, jež diváka zasáhla s neuvěřitelnou intenzitou, ale předpokládám, že jedinečnost Dejvického divadla je všeobecně známa. A jestliže tedy tato scéna slaví pětadvacet let, mělo by se tak dít se vší důstojností. Mimořádným spojením činoherního herectví Dejvického divadla s novým cirkusem souboru Cirk La Putyka vznikl  projekt Honey uváděném v prostoru Jatek 78 v režii Miroslava Krobota. Takřka paralelně vznikla na domovské scéně Dejvického divadla inscenace Vražda krále Gonzaga se zbývajícími šesti členy hereckého souboru v režii Jiřího Havelky, jenž se do Dejvic vrátil po třech letech a uvedl zde tímto svoji čtvrtou inscenaci.

Jiří Havelka společně s účinkujícími herci, asistentem Petrem Erbesem a dramaturgyní Evou Sukovou stvořil autorskou inscenaci, jež svoji formou i obsahem dokonale potvrzuje mé přesvědčení, že Dejvické divadlo už je po zásluze možné nazývati kultovní scénou. Přestože svým výrazově strohým řešením a celkově experimentálním pojetím může leckomu připadat hra jako polotovar, jedná se dle mě o jednu z nejlepších možností, jak minimalistickými prostředky maximalisticky a účinně přiblížit výjimečnost Dejvického divadla.

Inscenace je tvořena ze dvou částí se spojovacím článkem v podobě notoricky známého divadla na divadle, příběhu o vraždě krále Gonzaga ze Shakespearova Hamleta. Důvodem vzniku hry však pochopitelně nebyla jen oslava výročí Dejvického divadla, ale minimálně také pokus vytvořit přesvědčivou a hlubokou sondu do samotné podstaty divadla a jeho síly působení na diváka skrze jeviště a kladení otázek. Zde zcela jednoznačně doporučuji a odkazuji na program k představení. Jiří Havelka v něm uvádí, pokud jsem dobře počítal, jednašedesát otázek, z nichž pomalu každá by zasloužila vlastní úvahu a následnou diskuzi. A vyvolání diskuze považuji na jeden z nejdůležitějších, a dost možná vůbec nejdůležitější, faktorů divadla jako takového. Jako umění, které promlouvá k lidem, probouzí je z jejich letargie a klade otázky s nadějí na celospolečenskou debatu.

První část inscenace jsou výstupy jednotlivých herců a jejich „patnáct minut slávy". Autenticky, civilně a osobitě komunikují s publikem. Ne snad ve smyslu interakce, ale spíše pro nastolení uvolněné atmosféry, v níž pak věrohodně sdělují svoji cestu k divadlu, vztah k tomu dejvickému, a leckteří odkrývají svá soukromí. Plynule a nenásilně zapojují do monologů své vlastní repliky z her, které je v životě potkaly. Že se jedná o ruské autory Čechova, Dostojevského či Gogola, není nic překvapivého. Dejvické divadlo vytvořilo řadu inscenací od těchto velikánů. Tenká linie mezi vlastním projevem a citáty z her je zvolena řekl bych záměrně i s ohledem na druhou část inscenace. A samozřejmě i zde je podstatný obsah.

V druhé polovině představení pak dojde na očekávanou vraždu krále Gonzaga. Se Shakespearem však souvisejícím snad jen v tom, že se odehrává v jeho rodišti. Reportážním stylem je zde totiž inscenována vražda Alexandra Litviněnka. Drasticky působící rekonstrukce má aktuální přesah v podobě tématu a jeho dopadu na současnou politickou a společenskou situaci. Navíc navazuje na první polovinu inscenace a doplňuje smysl již vyřčeným větám. Dokumentární styl sice není nový pro tvorbu Jiřího Havelky, ale v Dejvickém divadle působí jako potvrzení, že zdejší soubor je jednoduše výjimečný. De facto bez scény, rekvizit, s textem v ruce a s jakýmsi úsporným herectvím jdou herci přesto cíleně do hloubky a působí neuvěřitelně sugestivně. Za všechny jmenuji Martina Myšičku právě coby Alexandra Litviněnka. Jeho postupné umírání mi doslova rvalo duši. Myšičkovo vcítění se do mysli a těla nezlomného muže bylo jedním slovem úchvatné. Nicméně i ostatní v rolích policistů, lékařů, agentů či rodinných příslušníků působilo věrohodně a potvrdilo, že herecký soubor a jeho sehranost je alfou a omegou Dejvického divadla.

Vražda krále Gonzaga je mimořádný počin divadla, jež slaví dvacet pět let, a které je pevným bodem na české kulturní mapě. Inscenace zkoumá smysl herecké profese, sugestivním pojetím zobrazuje aktuální témata, klade otázky, poskytuje vlastní pohled a především vybízí k široké diskuzi. Ukazuje, že divadlo by mohlo mít sílu dostat se do svědomí diváka a to ve spojení s profesní kvalitou nelze než ocenit slovy: „Dejvické divadlo má nesmírný přesah.". Marně přemýšlím nad tím, jak lépe se dalo zmíněné výročí připomenout. Přeji dalších dvacet pět let, které opět zcela zásadním způsobem ovlivní mé vnímání umění. A nejen umění. Děkuji pěkně.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.