Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Jenom já a pes
Lukáš Holubec, 16.11.2017

V posledním roce, nebo řekněme raději v poslední době, jde divadelní dramaturgie MeetFactory pro mne nesmírně působivou a i poměrně jasnou cestou. Pořád je zde prostor pro netradiční projekty jako byli v nedávné době namátkou „Proč posedl AMOK pana R.?", ve kterém se sešla obdivuhodně početná skupina alternativních umělců působící napříč Prahou nebo letos v rámci festivalu ...příští vlna/next wave uvedený surrealistický text Fernanda Arrabala Pohřeb sardinky, jenž na repertoáru MeetFactory zůstává i nadále. Druhou dramaturgickou rovinou jsou dramatizace současných literárních děl, jež pro mne pomalu dostávají společného jmenovatele. A tím je izolace člověka.

Inscenace s premiérou na sklonku roku 2015 Tsunami Blues se odehrávala v drtivé většině na Kubě, což je izolovaný svět sám o sobě. Hlavní postavě německého románu Hoří Mané se psychický stav zhoršil natolik, že s ní vnitřní hlasy začaly vést dialogy, čímž se logicky také dostala do jisté izolace od okolního světa. To ústřední postava Počátku veškeré lásky Stella žije více než v separaci satelitního městečka s určitou neuchopitelnou prázdnotou v sobě. A jestliže se leckdy izolace rovná i částečně pocit nenaplnění, pak je i postava v další uváděné inscenaci MeetFactory Pohlavní životy siamských dvojčat, nadváhou trpící umělkyně Lena, osobou nežijící zrovna v centru dění.

Nyní na repertoár MeetFactory přibyla dramatizace dva roky starého románu Sary Baume Jasno lepo podstín zhyna. Svůj debut mladá irská autorka napsala poté, co se vrátila do odlehlosti venkova, v kterém vyrostla. Pocity osamění se pak staly hlavní náplní již zmíněné prvotiny. Dle slov samotné spisovatelky se dokonce mělo jednat o jakýsi životopis jejího psa. Já sám se nemohu zbavit tísnivého pocitu, že dokázat přenést na papír takový smutek, musela být nepopsatelná oběť pro literární svět, ale srdečně za ni děkuji.

Sedmapadesátiletý Ray žije sám na venkově, v domě svého otce, jenž mu celý život vtloukal do hlavy, že je retardovaný. Zásadním rozhodnutím reagovat na náhodný inzerát psího útulku, kde hlavní postavě spočine zrak na zbědovaném psu, celý ztrápený příběh začíná. Snad mu týrané zvíře, jemuž přiřkne jméno Jednooko, připomene jeho samotného, rozhodně se však mezi nimi vyvine vztah, který spustí u Raye nevídanou důvěru a postupně tak svému jedinému společníkovi svěří své letité vzpomínky a bolesti.

Inscenace je rozdělena do čtyř částí, která odráží roční období, jejichž názvy jsou však už v originále zkomolená. Ač se jedná pravděpodobně o zdůraznění jazykové odlišnosti Irů, mně připomněla spíše vždy lehce jiné, ale přesto dostatečně znatelné pojmenování základních věcí z pozice člověka nezařazujícího se k většině. Pohledem osamělého člověka, nezvyklého komunikace, který má i pro jasná jména jaro, léto, podzim, zima své názvy.

„Ať jdu kam jdu, všude jako bych měl na sobě skafandr, který mě od ostatních odděluje. Takový veliký lesklý skafandr vcelku, pod kterým není vidět, jak malý a nezajímavý si připadám. Já vím, že ho nevidíš; ani já ho nevidím, ale když si tak po ulici dusám, pajdám a mávám rukama, tak i dospělí chlapi sestoupí z chodníku, aby se o můj neviditelný skafandr nemuseli otřít. Když čekám v supermarketu u pokladny, pokladní si honem zazvoní o záskok a odejde na záchod." Už jen v této promluvě je tak naléhavě cítit vyděděncův úděl na okraji společnosti. Neurotismus je pak přirozeně všudypřítomný, ale právě onen nový, vlastně první opravdový vztah Raye částečně zbavuje polohy outsidera a objevuje v něm celý život skrývané a nepoznané city. Jak asi projevuje člověk lásku, jež v sobě tak dlouho měl, ale nevěděl o ní? Skrze strach o někoho. Dosud nepoznaná hrůza, že by mohl o milovaného přijít. Ve hře můžeme skrze izolaci člověka objevit i jiný pohled na mezilidské vztahy, hodnoty, které by měly tvořit rodinu, absenci empatie a další zásadní témata, jež budou vždy věčná.

Viktorie Čermáková režíruje velmi skromně a s opatrností, aby jímavá etapa osamělého člověka nevyzněla ani příliš bolestně, ani s přílišným odstupem nebo dokonce nepochopeně. Přítomný je humor, a to natolik věcný a přirozený, že naléhavost příběhu a výpovědi nijak nesnižuje, ale jen jemně odlehčuje. Citlivá je i scéna, pod kterou je podepsaná Jana Preková. Ač je značně jednoduchá, divákovi odloučenost chátrajícího domu společně s jeho majitelem poskytuje věrohodně. Dobrou volbou se stala i živá hudba, jež obstaral Myko.

A kdo že vlastně hodinu a půl nepřetržitě zprostředkovává či snad těch devadesát minut přímo žije Rayův příběh? Eva Salzmannová. Odvažuji se tvrdit a zároveň doufat, že velká adeptka, a snad nejen pro mne, ve všech možných anketách, která se divadlem zabývají. Ačkoliv možná do taktéž odlehlého MeetFactory, jako je Rayův dům, tolik diváků nepřijde, ti kteří tak učiní, nebudou litovat. I kdyby je hra absolutně minula, výkon Evy Salzmannové je zasáhnout jednoduše musí. Od prvních minut se maže případný pochyb, zda bylo správné obsadit ženu do postavy muže. Je totiž především obsazen někým, komu z nitra vychází pocity tak automaticky, že autentičnost je zde skutečně obdivuhodná.

Půldruhá hodina utekla velice rychle a s koncem přišla i obava nakolik se můj život může nebo by v budoucnu mohl podobat se světem osamělého Raye. Nestalo se pak po zhlédnutí představení v MeetFactory poprvé, abych si následně nepořídil knižní předlohu. Proto nyní otvírám knihu, na jejímž obalu je na sluncem prosvětlené pláži samotářsky běžící pes. Znovu se tedy nořím do příběhu, který mi sice zprostředkuje jen má fantazie a nikoliv Eva Salzmannová, ale vy ostatní si nenechte nejbližší reprízu s mistrovských hereckým výkonem v MeetFactory ujít.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.