Další hrou, skrze které progresivní Divadlo Letí seznamuje české diváky s aktuální světovou dramatickou tvorbou, je LÁSKA/Argumentační cvičení izraelské dramatičky a režisérky žijící v Berlíně Sivan Ben Yishai. Tuzemskému publiku se zřejmě jedná o nepříliš známé jméno, protože kromě uvedení hry Memoáry Medúzy v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka (tato hra také měla českou premiéru letos na podzim v Národním divadle v Brně) se její tvorba na našich jevištích dosud neobjevila. Divadlo Letí tak představuje autorčinu tvorbu jako první divadlo v České republice, tudíž měla LÁSKA/Argumentační cvičení v překladu Barbory Schnelle a režii Kashy Jandáčkové letos svoji českou premiéru, a sice v domovském prostoru Divadla Letí ve Vile Štvanice.

Pověst tvorby Sivan Ben Yishai jest taková, že se jedná o hry kladoucí nepříjemné otázky, působící radikálně až revolučně. V případě LÁSKY/Argumentačního cvičení se s tímto tvrzení dá jistě souhlasit. Ovšem ještě bych doplnil, že alespoň tato konkrétní hra si zakládá na naprosté otevřenosti, čímž svá témata předkládá s přirozenou upřímností. A jelikož se jedná o témata aktuální, text celkem precizně vystavěný, a zároveň tvůrčím týmem nápaditě a divadelně působivě zpracovaný, mohu s klidným svědomím LÁSKU/Argumentační cvičení nejen doporučit, ale nebojím se jej i označit za jednu z největších divadelních událostí poslední doby.

Výchozím motivem je nerovný partnerský vztah dvou mladých lidí. Ač se jedná o současnost zasazenou do německého prostředí, ústředním párem je světoznámá dvojice z kresleného komiksu Olive a Pepek. Ano, jedná se o oblíbeného Pepka námořníka. Málokdo ovšem zřejmě bude znát, že postavička Olive Oylové byla vymyšlena E. C. Segarem jako první, a známý silák se k ní coby vedlejší postava připojil až po deseti letech v roce 1929. Jelikož se však Pepek stal u čtenářů oblíbenější, převzal nejenom více prostoru, ale nakonec i jméno celého komiksu. Už to samo o sobě by mohlo sloužit pro vytvoření podobenství ohledně nerovnosti pohlaví. Tak laciná ale naštěstí LÁSKA/Argumentační cvičení ani zdaleka není.

Postava Olive Oylové je ztrojena, čímž je mimo jiné zdůrazněn ženský akcent, jenž prochází celým představením. Marie Kieslowski přirozeně dominuje v hudebních pasážích, Karolína Vágnerová zase obstarává komentované projevy, včetně úvodní příjemně nenásilné lehce interaktivní pasáže a Anna Kameníková doslova září v činoherních scénách, ale také v pohybových. Podstatné ale je, že toto ztrojení není ani samoúčelné, ani stvořené jen pro oživení, ale důmyslně se s ním pracuje po celou dobu představení až do povedeného finále. Pepka hraje Jakub Gottwald, a i on svou postavu ztvárňuje se vším autorčiným a evidentně i režisérským záměrem, tj. jako intelektuálně nedokonalého chlapáka postrádajícího notnou dávku empatie, a s nezakrývaným zahleděním se do sebe. Všemi známý svalovec s pomyslnou fajfkou v koutku úst jako kdyby vypadl ze sto let starého komiksu, ale zároveň smutně současný.

Divák je vpraven do příběhu skrze poznání, v jaké životní situaci se obě ústřední postavy, ačkoliv o Pepka v této hře rozhodně nejde, nacházejí, ale také co jejich setkání předcházelo. Ono také notnou dávku textu tvoří komentáře, které se vracejí do minulosti. Zatímco Olive je úspěšná spisovatelka, žijící v hezkém bytě, snažíc se dodržovat tři partnerské zásady, tj. nebydlet spolu, nemít společný účet, nepočít děti, Pepek je neúspěšný žadatel o studium filmové režie, babrající se ve svém minulém vztahu a nejevící větší význam u Oliviino dílo, což je však spíše dáno jeho intelektuální absencí. Vzhledem k na první pohled nerovné partnerské dvojici může překvapit, že zásada odděleného bydlení bere za své, ale důvody se divák postupně dovídá, a řekl bych, že se jedná o jedno ze zásadních poselství této hry.

Olive je totiž sice emancipovaná a úspěšná žena, ale je ovlivněna starou machistickou školou, kterou, byť ve hře neúčinkující, zastupuje její otec a babička. Postupně se podřizuje patriarchálním pravidlům, vzhlíží ke svému partnerovi a snaží se ho udržet i za cenu výrazných ústupků. Tím však ztrácí na suverenitě a sebeúctě, což vede k pocitům méněcennosti a až nenávidění svého vlastního těla. Tím se dostáváme do druhé poloviny představení, které zvolna přechází k doslovnému popisování intimního soužití páru, přičemž Oliviin stud za vlastní pohlaví je zde konfrontováno až se zbožšťováním toho mužského. A nebojme se nazvat to přesnými a správnými slovy, protože za Pepkovým pérem a Oliviinou kundou se neschovává žádný vulgarismus, ale staletí nahromaděná a oprávněná ženská frustrace, stále se nedokážíc osvobodit. Alespoň v inscenaci se však příběh posune snad do nadějnějšího finále, které však nehodno prozrazovat. Navíc se rozhodně nejedná o sladký konec. Možná snad jen vyzdvihnu, že je závěr trefně vyobrazen i scénograficky.

Kromě textu Sivan Ben Yishai, a také překladu Barbory Schnelle, stojí za zmínku režie Kashy Jandáčkové, která je, jak je u ní zvykem, nejen precizní, ale rovněž funkčně využívá všechny složky inscenace. Nápaditou scénografii Jána Tereby, příjemnou hudbu Marie Kieslowski a přirozeně i herce. Ti se vyjadřují různými formami a prostředky. I Pepkovo skládání židle a později její používání s ladnými pohyby jeho a Olive mají svůj účel. Jakub Gottwald hraje Pepka sice spíše jako karikaturu muže, ale to je naprosto v souladu s charakterem jeho postavy. Už jsem zmínil ztrojení Olive, a přestože se jedná o výborný a dobře zpracovaný divadelní prostředek, přeci jen musím vyzdvihnout Annu Kameníkovou, která je jednoduše jedinečná.

LÁSKA/Argumentační cvičení je nejen zhmotněný fikční animovaný svět, v němž křehká intelektuálka z velké části podléhá mužskému šovinismu, ale také nekompromisní test pro diváka. I přes ironický a v určitých chvílích humorně podaný příběh je ve své druhé polovině podán explicitně, což si hra žádá, ale konzervativnější divák by se přirozeně mohl cítit nesvůj. Pokud by se však cítil nekomfortně, zatímco prohnilý a pokřivený patriarchální svět by mu vyhovoval, mohl by si rovnou položit otázku, co je v tomto případě špatně. Jsem rád, že LÁSKA/Argumentační cvičení je nejen výtečné divadlo, ale též dílo, jež se nesnaží, žel ještě stále na dlouhé cestě k osvobození, dělat ústupky. Koneckonců to je dle mě smysl divadla a umění.