V poslední době si můžeme být jistí, že co rok to nová premiéra spolku Lachende Bestien. Před dvěma lety to byla inscenace věnovaná Václavu Havlovi Ferdinande!, loni hra na motivy Brechtova Dobrého člověka ze Sečuanu Sezuan a letos interpretace textu Heinera Müllera Pověření. Začátkem roku pak přibude na repertoár Lachende Bestien Ibsenův Nepřítel lidu.

Zatímco v díle Václava Havla a především Audienci se nějak základně orientuji a Dobrého člověka ze Sečuanu znám, Müllerovo Pověření jsem nečetl a stejně jako jsem byl zvědavý na inscenaci samotnou, naplňovalo mne také očekávání, jak se v představení budu orientovat. Pokud jsem si totiž představil, že by Ferdinande! či Sezuan navštívil někdo předloh neznalý, dost možná by měl divák ze zhlédnutí absolutně jiné dojmy než kupříkladu já. Ale to je samozřejmě přirozené. Každý návštěvník inscenace je na jiné startovní čáře. Za sebe tedy mohu sdělit, že text Heinera Müllera může dobře působit i na diváka originálu neznalého, v čem jsem však během představení lehce ztrácel nit, byly odkazy na další díla. Ať už se jednalo o myšlenky Georga Wilhelma Friedricha Hegela nebo a to zřejmě především Slavoje Žižeka, slovinského filozofa, který čerpá z Karla Marxe a právě z Hegela. Přirozeně se nemohu pustit do nějakého rozboru, co všechno působilo na režiséra Michala Hábu, ale jelikož se nejedná ani tak o Müllerovo Pověření, ale spíše Hábovo Pověření, zanechal jsem zdroje stranou a podvolil se působení inscenace samotné.

Co do zpracování je Pověření klasickou inscenací Lachende Bestien. Drží se určitý vyprávěcí styl, vždyť se také jedná o komentář k Müllerovu nebo možná Hábovu Pověření. Já osobně mám tento způsob vyjadřování Lachende Bestien v oblibě, byť zde mi to v některých pasážích připomínalo až přednášku. Dalším typickým prvkem je řešení scény a hudby. Jelikož Michal Hába pojal inscenaci jako grotesku, frašku a v některých momentech až jako kabaret, je na místě také barevná a hravá scénografie. Od kyblíků se smajlíky až po banánový oblek a všudypřítomné třpytící se stříbrné konfety nebo možná přesněji třásně. Ano, scéna je výrazná a vzhledem k lokalitě, v níž se děj z velké části odehrává a Hábově pojetí to je jedině dobře. Ještě nápadnější je živá hudba, kterou má svědomí Hábův dvorní skladatel a herec Jindřich Čížek. Opět nezastírám, že mám tuto pro Lachende Bestien typickou složku, slabost a důkazem, že se i v Pověření povedla, je po měsíci z mé hlavy nemizící ústřední melodie. Navíc mne velmi mile překvapil zpěv Adriany Kubištové Máčikové a především Johany Schmidtmajerové, jejíž hlas mě až hladil. Herecky je inscenace také vyvážená, přesněji napsáno, je velmi dobře zahraná, ať už se jedná o stálice vyskytující se v kusech Lachende Bestien, tedy Adrianu Kubištovou Máčikovou, Johanu Schmidtmajerovou, Lukáše Bouzka či Jindřicha Čížka, tak i nové tváře, tj. Mikuláš Čížek a Jiří Šimek, vhodně zapadly do poetiky Hábova spolku.

Základním stavebním kamenem je samozřejmě úprava a režie mozku Lachende Bestien, Michala Háby. Na jedné straně je tu hravost ve spojitosti s již zmíněnými kulisami, scénou, hudbou. Tedy jakési prostředky k podání textu v groteskním hávu pro diváky, kteří třeba nemusí jít tolik do hloubky inscenace. Důležité jsou ale právě Hábovy myšlenky. Jelikož vidím Michala Hábu jako intelektuála, jenž  rozhodně ví, co chtěl Pověřením sdělit, jsem zároveň na pochybách, zda s ním ve všem mohu souhlasit. To ale jistě není cílem. Naopak, pokud beru inscenaci jako prostředek k zamyšlení se a diskuzi, pak se jedná skutečně o obsahem bohaté dílo. A můžeme se bavit o smyslu revoluce, o vykořisťování, o postavení intelektuála ve společnosti, o demokratických ideálech a zároveň jejich zpochybnění v praxi. Je zde tedy prostor vyvolat diskuzi nad mnohým a věřím, že každý divák si v Pověření najde téma, kterého zajímá podrobněji.

Jsem přesvědčen o tom, že Pověření je povedená inscenace, zároveň jsem si ale také s jistotou uvědomil, že u Lachende Bestien je potřeba znát nejen přímou předlohu, ale i řadu knih a myšlenek, o nichž třeba před zhlédnutím představení nemůžete ani vědět. Je tu pak druhá možnost, a sice se k některým dílům vrátit ex post, a tím se dodatečně zabývat i smyslem celé inscenace. Přiznávám, že mne Pověření nedonutilo se podrobně seznámit s dílem Slavoje Žižeka. To se možná stane později. Prozatím mám potřebu si oprášit znalost Ibsenova Nepřítele lidu, protože další premiéra Lachende Bestien je za dveřmi. Ale kdo ví, co si Michal Hába na diváka zase připravil. Každopádně si to nenechám ujít.