Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Láska hory přenáší
Lukáš Holubec, 12.2.2020

Význam přísloví Láska hory přenáší se obvykle vykládá způsobem, že člověk pro lásku udělá takřka cokoliv a dokáže překonat ledasjaké nástrahy a potíže. To je sice krásná idea, ale já si název tohoto blogu vymyslel z důvodu, že mi přišlo spojení láska a hory jako ideální kombinace pro zdůraznění, že se v inscenaci s názvem Láska v době globálních klimatických změn hraje jednak o lásce, a pak o cestování. Tak to jen úvodem. Ona stejně přísloví většinou za realitou běžných dnů dosti pokulhávají.

Inscenace, která měla premiéru v rámci festivalu ...příští vlna/next wave... v roce 2019, je adaptací Magnesií Literou oceněnou knihou českého vědce Josefa Pánka Láska v době globálních klimatických změn. Uvádí ji v pražském MeetFactory, kde mají z převáděním knižních předloh na jeviště bohaté zkušenosti. Tentokrát se dramatizace a režie ujal brzy šestadvacetiletý Ondřej Štefaňák, jenž se po svých předloňských režií Probuzení jara a Törlesse v Disku aktuálně pohybuje na scénách A studia Rubín a Divadla X10.

Důvodem proč si dramaturg Matěj Samec a režisér Ondřej Štefaňák vybrali zrovna tuto knihu k divadelní adaptaci je na první pohled ústřední osoba románu Čecha - cestovatele. Jelikož je však tato postava roztrojena v čase i prostoru, získává nejen onen globální nádech, ale otevírá možnosti, jak do hry dostat další zajímavá témata. Kromě cestování a lásky samotné jsou jimi jistě předsudky, obavy ze změn, rasismus, ale také mužské postavení ve světě a vlastní ztracenost napříč zeměkoulí.

Trojice herců, kteří v inscenaci působí, dostala za úkol ztvárnit hlavní postavu vždy v jednotlivé třetině představení, a tedy i v různém časovém rozmezí. Petr Jeništa se tak nejprve představí jako český vědec přijíždějící na konferenci do indického Bangalore v devadesátých letech. Jan Bárta ztvárnil spisovatelovo alter ego v době, kdy se vrací do Čech a Vojtěch Hrabák pak nejmladší verzi ústřední postavy a jeho nespoutaný a nezkušený trip na vlastní pěst na Island. Kromě rolí se však všichni tři ještě představují v dalších menších až maličkých roličkách, ale zároveň také ukazují svůj herecký um coby ženské postavy a nevyhnou se ani překvapivě povedeným zpěvům či pohybové stylizaci.

Inscenaci vévodí herecké výkony, ale to je dáno i tím, že ostatní složky působí nenápadně, leč dotváří dojem vyrovnaného celku. Ať už se jedná o strohou scénu Matěje Sýkory, která i přes svoji jednoduchost dokáže navodit atmosféru vzdáleného kontinentu, a totéž se dá říct i o hudbě Kryštofa Blably. Nerad bych také zapomenul i na kostýmy Matěje Sýkory. Jelikož se herci převlékají poměrně často, je i tento prvek v inscenaci důležitý, neb alespoň v některých scénách dotváří i charakter postav.

Jak jsem již ale napsal, inscenaci dominují herecké výkony. Až se chvílemi může zdát, že se režisérovi vymykají z rukou. Pravdou však pravděpodobně bude, že se spíše hravost a nadsázka nadřadila celkovému vyznění textu. Na jednu stranu je to jistě škoda, na druhou se však může divák nechat něco přes hodinu pohltit uvolněným, nikoli však špatným humorem.

Lehkost, s jakou účinkující pracují se svými postavami, na první pohled možná může u diváka vzbudit dojem samozřejmosti, ale jsem přesvědčen, že různorodé střídání nejen postav, ale i hereckých poloh či dodržování sehranosti, a přesto udržení přehledné dějové linie, není vůbec jednoduché. A tento důmyslný balanc tvůrci podávají u všech témat a to s jemnou dávkou ironie a humoru. V první třetině je to především Petr Jeništa, který odkazuje na pro Čechy postkomunistické objevování světa, a to jak vizuálně ve žlutě svítícím tričku s motivem líbajícího se Gustáva Husáka s Leonidem Brežněvem, tak nedostatkem informací o pravém životě ve slumu. Prožívá podivné sblížení s Indkou v odzbrojujícím podání Vojtěcha Hrabáka, mluví o podhodnocení vědy v České republice a projde prostým martyriem při ubytování v hotelu. U Jana Bárty zaujme zejména jeho part, kdy se coby cestovatel vrací do rodné země a potýká se se zdejšími předsudky a primitivním rasismem. Vojtěch Hrabák zase nejlépe zobrazuje doplňující postavy, ale to bude dáno především tím, že poslední část inscenace, tedy autorovo mladické dobrodružství bez zábran na Islandu, se možná nejméně drží hlavních témat hry. Tím nosným je pro Ondřeje Štefaňáka, jak sám v programu k představení přiznal, určitá krize mužství. Ovšem hned v závěsu po nabízejících se rasových předsudcích vyplývajících ze strachu z neznámého je to láska. Ovšem otázkou je jaká? Jistě, je to láska v době globálních klimatických změn, jak napovídá název, ale co si pod ní představit? Je to láska k sobě samému, která v současné době nabírá na síle a začíná globálně drancovat projevy citlivostí v jejich ryzích podobách? Napomáhá tomu snad dokonce paradoxně naprostá svoboda cestování, díky které můžete během několika hodin objet celý svět, ale opravdovou lásku třeba nenajdete nebo ji možná ani nehledáte? Je to dobře? Je to špatně? Nebylo (by) lépe, kdyby platilo ono přísloví Láska hory přenáší? Není na čase zase spíše hledat to podstatné uvnitř sebe než všude po světě?

Inscenace kromě perfektních hereckých výkonů a velice dobré režie klade nepříliš nápadně, ale o to více povedeně zajímavé otázky. A možná i předkládá jednu odpověď. A sice na otázku, jakým způsobem potlačit silně zakořeněné xenofobní chování a na jeho základě vnímání okolí? Možná českou vynalézavostí, pracovitostí a humorem. Inscenace Láska v době globálních klimatických změn tyto tři prvky obsahuje v míře vrchovaté a ukazuje, že to s námi ještě není tak zlé a můžeme i leccos překonat.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.