První premiérou 58. sezóny A studia Rubín, jejímž tematickým názvem je Zrcadlení, se stala adaptace komiksu švédské autorky Liv Strömquist V zrcadlové síni. Již poněkolikáté vznikla hra na základě koprodukce malostranské divadelní scény a spolku Kolonie, z.s., což jinými slovy znamená, že pod scénářem je podepsaná Dagmar Fričová a režie se ujala Lucie Ferenzová. Zásadním tématem sotva hodinové inscenace se pak stal fenomén krása, respektive její prezentace, použití jako zbraň i jako smutné závaží lidského bytí.

Jeviště, potažmo sál, je během představení plně zaplněno nejen hereckým kvartetem, ale především slovy. Zaznamenal jsem i označení, že se jedná o tematickou jevištní esej, což je vlastně velmi trefné. Už začátek představení diváky přenese do pohádkového příběhu o Sněhurce, čímž umožní účinkujícím rozebrat vztah macechy a dcery a tlaku na vnější krásu. Jistě všichni znáte tento příběh a jakou roli v něm hraje zrcadlo a jeho schopnost posoudit, kdo je na světě nejkrásnější. V tomto úvodu dost možná zaujme šarmantní postava královny v elegantním podání Markéty Ptáčníkové, která se, jak je u ní zvykem, ujala i hudební složky inscenace.

Ženská krása, její vývoj a přirozeně pohled na ní a kladení nároků se pak dál ve hře vyvíjí, a to v rychlém sledu. Účinkující tak přemítají nad myšlenkami některých velkých osobností, jakými byli třeba Carl Gustav Jung nebo Susan Sonntag a posléze se zaměří také na ikonické postavy spojované s fenoménem ženské krásy. Nechybí tedy přirozeně Marilyn Monroe či císařovna Sissi. Jejich oběti jsou prezentované například skrze drastické diety. Jména amerických modelek Kim Kardashian nebo Kylie Jenner mi sice vůbec nic neříkají, ale pochopil jsem, že jsou jedněmi z novodobých nositelek diktujícího zevnějšku, což má přirozeně spíše negativní dopad na dospívající děti. Inscenátoři si zvolili jako symbol především takzvaný „kachní zobák“, vytvářený podtlakem ve skleničce. To využili v souladu s atmosférou představením, tedy odlehčenou a humornou formou.

Pouhé dialogy fungující spíše jako přednášky glosující současné stereotypy a dopad sociálních sítí by divadelně sotva obstály, byť tempo inscenace je solidní. Kromě kvalitní prezentace hereček je však velkou pomocí promítání selfie na zadní stěnu jeviště. A to nejen pro vizuální působivost, ale především z důvodu, že fotografie hraje velkou roli zobrazování standardů krásy. O poselství inscenace tak není pochyb poměrně záhy po začátku a díky délce hry rozhodně představení nenudí. Nicméně s blížícím se koncem také narůstaly pochyby, k jakému finále se takovýto divadelní tvar dostane, aby dílo samotné nespadlo do průměru.

Podobné pochybnosti měli zřejmě i sami tvůrci, jinak si totiž nedokáži vysvětlit finále představení. A teď pozor, protože přichází spoiler na konec inscenace. V něm se do hry dostává panika postav, že cosi padá a na úplném konci se herečky změní z lidí na hvězdy nebo jiná vesmírná tělesa. Zřejmě se jedná o nastolení jistého všehomíru, v němž už povrchní krása nehraje žádnou roli a konečně jsme všichni dospěli do bodu, ve kterém jsme si rovni a rozplyneme se v nekonečnu. Svým způsobem to vysvětluje fakt, že díla spolku Kolonie, z.s. si sami její tvůrci dříve nazývali jako dark pop, zatímco nyní je na titulní straně programu k představení uveden nápis komixový pop-up koncert. Odraz ze zrcadlové síně se i přes ucházející zpracování žel velmi brzy po konci hry vytratí.