Spolek Krajinou přílivu, který působí v Synagoze na Palmovce, zahájil aktuální divadelní sezónu premiérou hry Morfium podle stejnojmenného románu polského spisovatele Szczepana Twardocha. Jedná se o multižánrovou inscenaci, která může působit jak velmi přitažlivě, tak ale také těžce přístupně. Divák znalý předlohy bude mít jistě při sledování představení nemalou výhodu, ale i návštěvník, jenž si přečte alespoň anotaci a několik doprovodných informací, může mít jiný zážitek než člověk, jenž si zajde na divadlo takzvaně naslepo. Toho jistě potká jiný zážitek, čímž ovšem nechci říct, že horší nebo neúplný. Já sám patřím do prostřední skupiny. Román jsem nečetl, jen jsem o něm měl jisté povědomí. V každém případě jsem měl co objevovat a tím nemyslím jen knihu samu o sobě, ale i v rámci celé inscenace.

Adaptace knihy se ujal dramaturg Matouš Danzer a režisérka Ewa Zembok. Výrazná je také výprava, pod níž je podepsána záruky kvality Jana Hauskrechtová. A nemalou měrou na výsledném inscenačním tvaru se podílí kostýmy Alexandry Gnidiak, světelný design Jara Řepky a video art Lidyy Arinny Emir. Z toho je patrné, že vizuální složka hraje v tomto představení nemalou roli. Stejně tak jako dvojice účinkujících, který mi jsou Dana Švolba Marková a Václav Marhold.

Představení začíná asi patnáctiminutovým časovým prostorem, během něhož se mohou diváci volně potulovat po přízemí synagogy, v níž probíhá instalace spojená přirozeně s tématem hry. Bylo tomu tedy tak během premiéry, ale předpokládám, že takto bude probíhat každá repríza. Za zvuků Chopinových tónů, které mi sami o sobě evokují dobu druhé světové války návštěvníci prochází skrze výstavu s projekcí. Pokud jsou diváci pečliví, mohou objevit výtvarně nádherně zpracovanou knihu Janou Hauskrechtovou nebo si stáhnout alespoň program k představení. Zajímavě pojatý úvod ale především nastoluje atmosféru. Následně dojde k usazení a obecenstvo se již brzy seznamuje s postavou Konstantina Willemana ztvárněného zmíněným Václavem Marholdem. Později přirozeně také i s dalšími postavami, převážně dámskými v podání Dany Markové.

Konstantin Willeman je mladý Polák, jenž je během období druhé světové války rozpolcen hned na několika frontách. Miluje svoji rodinu, ale zároveň nedokáže odolat svým nevěrným choutkám. Považuje se přirozeně za Poláka, ale dost možná si uvědomuje, že v jeho těle koluje i několik kapek či litrů německé krve. Svádí souboj myšlenek, zda je v jeho povaze spíše práce v odboji nebo podlehnout tlaku případné kolaborace. To vše je zalité stavy, které vyvolává aplikace morfia. Už z tohoto výčtu je patrné, že postava Konstantina Willemana by mohla být velkou hereckou výzvou. Podobně to viděla jistě i režisérka Ewa Zembok a její sázka svého prověřeného herce Václava Marholda jednoznačně vyšla.

V každé rovině je Václav Marhold civilní, což působí autenticky především z pohledu, že Konstantin Willeman není žádný hrdina. Jeho identita se samozřejmě v průběhu představení mění, ale zároveň zůstává čitelný pro řekněme obyčejného člověka (diváka) v zatím sice poměrně obyčejné době, což se však může v blízké době změnit, čímž je inscenace aktuální. Otázky, které si Konstantin Willeman buď přímo nebo nepřímo klade, se brzy mohou stát zásadními křižovatkami pro životy mnohých z nás. Lidskost a přirozenost vlil do této postavy Václav Marhold z velké části svým hlasem a postupem času i pohybem. Tragická postava v ohrožení doby je tak naprosto uvěřitelná. Trochu v kontrastu tak působí Dana Marková, protože ta své postavy zobrazuje poměrně expresivně, což je tak trochu v rozporu s civilním Václavem Marholdem. Možná to byl ale záměr, aby více vynikla postava Konstantina Willemana, jelikož jeho manželka Hela, prostitutka Salome či matka jsou výrazné, a to z nemalé části i díky kostýmům a zobrazovaným symbolům.

Vizuální složka inscenace je rozhodně nepřehlédnutelná. Především video art, ale též i světelný design dodávají hře potřebnou atmosféru. Pro mě osobně neznalého Twardochova románu mi toto pomohlo hru brát více jako celek, a to i proto, že není těžké se v textu ztratit a touto komplexností se mi to naštěstí nepodařilo. Naopak jsem s postavou Konstantina Willemana stále více a více souzněl nebo přesněji ji rozuměl a chápal. Morfium je pro mě jedno z představeních, které ve mně dozrávalo velmi postupně. A nyní, dva měsíce po zhlédnutí, musím uznat, že se mi tento ponor do obyčejné lidské duše celkem zamlouval. Rozhodně stojí za návštěvu. Případné diváky bych pak ještě jednou upozornil, aby si rozhodně stáhli program k představení s názvem Krótka przypadkowa historia, a taktéž věnovali trochu času Willemanovu deníku, nad nímž ostatně stálo upozornění: „Prozkoumej mě!“. Tak směle do toho.