Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Příběh za víc než za korunu
Lukáš Holubec, 21.2.2017

Spojení, které je silné

Když se dají dohromady dva bývalí spolužáci, kteří mají nekončící fantazii, specifický pohled na divadelní tvorbu a jsou i přes svůj plus minus Kristův věk dosti zkušení, co z toho asi tak může vzniknout? Minimálně počin, který by se neměl přehlédnout.

Kdo zná tvorbu pánů Dianišky a Friče, může očekávat cokoliv. Ten kdo tipuje úlet, odhaduje tak trochu na jistotu. Jenomže...

...jenomže námět. Podklad Dianiškova textu je natolik závažný, absurdní, mnohovrstevnatý, že i když je pojat hravě, nelze jeho důležitost odstranit. A proč také? Proto vznikla neobvyklá hra na silném a hlavně z drtivé většiny pravdivém příběhu. Ten kombinuje dva lidské osudy v době komunistického temna v tehdejším Československu.

Příběh první

Komunisté likvidovali, jak známo vše svobodné, a také ušlechtilé. Nemohl tedy zkáze uniknout ani skauting. Hnutí, které především děti učilo a učí jakým směrem rozvíjet tělo a duši, aby mravní, duchovní a tělesné schopnosti jedince byli ku prospěchu sobě samému, vlasti a všem bližním. Tomáš Dianiška si vybral pro svoji hru ze skautu Bedřišku Synkovou. Ta byla ve svých pouhých devatenácti letech odsouzena ze velezradu k deseti letům žaláře. Velezrada rovná se vedení dívčího oddílu. V roce 1968 pak emigrovala do Švýcarska, kde žije dodnes. Ač smutný, tak možná ničím extrémně výjimečný příběh, mohli byste říct. Ovšem to by druhá dějová linka nesměla do tohoto osudu zasáhnout tak nesmazatelně.

Příběh druhý

Pokud se nevyznáte v plastikách a bustách, možná vám jméno Marie Uchytilová-Kučová mnoho neřekne. Přestože byla jednou z nejvýznamnějších osobností v tomto uměleckém směru a zaslouží si obdiv, jedno její dílo jistě bude znát i každý laik (snad vyjma poslední generace). A sice jednokorunovou československou minci, která měla nejdelší platnost v moderních dějinách našeho mincovnictví. Konkrétně pětatřicet let. Sama autorka prohlásila:"Jaká to příležitost pro umělce - své srdce celému národu položit do dlaně!". A jakéže srdce národu, který mohl touto mincí platit od roku 1957, do dlaně položila? Srdce, které si jako vzor pro reliéf mince zvolilo mladou ženu sázející v pokleku lípu. A předlohou té ženy byla fotografie Bedřišky Synkové.

Příběhy a hra

Vzhledem k tomu, že příběh předlohy byl širší veřejnosti odkryt poměrně nedávno, nezaměřil se Tomáš Dianiška na šok z propletení obou osudů, ale pojal text úplně z jiné strany. Ovšem text samotný jsem nečetl, takže co je nadále prací Dianišky a co režiséra Friče těžko usoudit. Rozhodně je to však pečlivě a do detailů provedená inscenace. Nejprve sledujeme samotné skautské prostředí, kde se nám představí Tereza Dočkalová a Tomáš Dianiška jako malí skautíci a Barbora Kubátová jako jejich vedoucí. Už od první scény však musíme přistoupit na hru, že se nebude jednat o realistické drama, které by jistě výše zmíněných osudům slušelo, ale propracovaný zombie horor. Přičemž slovem propracovaným mám na mysli jednak scénu a divadlo samotné, tak, a to především, jako odraz oné totalitní doby. Co jiného, než horor by měl na léta plná strachu, tyranie a mučení sedět lépe? A koho zvolit jiného jako vhodného představitele krutého vyžírače mozků a lidské duše, než zombie? Možná upíra, ale komunisté doslova nejen pili lidem krev, ale právě vysávali mozek.

Inscenace

Jestli vám to přijde jako moc „crazy", nezbývá, než se na Palmovku vypravit a přesvědčit se, zda duo Dianiška-Frič zvolilo vhodnou formu ke ztvárnění tohoto vážného příběhu. Pro mne to byl hlavní a vlastně jediný otazník, který jsem měl cestou do divadla v hlavě, protože případné znevážení by se mě dotklo osobně. Nakonec jsem přesvědčen, že forma byla zvolena správně a vážný obsah zůstal zachován, navíc se po tenké vrstvě ledu pohybují Jan Frič, Tomáš Dianiška, ale i všichni ostatní s talentem, zanícením a především hravostí, která je znát na každém kousku inscenace. Chvílemi mi sice vadilo příliš afektované pojetí, kdy se účinkující projevem přiblížili americkým teenagerům z laciných hororů, ale naštěstí to byly jen krátkodobé záchvěvy.

Závěr?

Příběhy statečných žen se postupem času propletly a navrch měla čím dál tím více totalitní moc, která si ani nevšimla, že na nejběžnějším platidle má ztvárněného třídního nepřítele. Pokud byly ve hře nějaké spíše drobné nedostatky, vše bylo zapomenuto šokujícím koncem, který pochopitelně neprozradím. Očekával jsem, že se s inscenací rozloučíme konstatováním, že zatímco skautka Bedřiška Synková spokojeně žije ve Švýcarsku, Marie Uchytilová-Kučová zemřela 16.11.1989, což je datum, které symbolicky podtrhuje absurdnost doby i příběhu. Ovšem konec je daleko razantnější a s odkazem, který vám podlomí kolena a vezme dech. Doufám, že Mlčení bobříků nebylo poslední spojení Jana Friče a Tomáše Dianišky.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.