Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Přitom už to běží
Lukáš Holubec, 23.4.2020

Režisér Jiří Adámek, dramaturgyně Klára Hutečková a scénografka Zuzana Sceranková. To je autorská trojice, která společně připravila pro prostor pražského Studia Hrdinů na podzim roku 2019 autorskou hru s názvem Oči v sloup. Tito tvůrci se nesešli u divadelní práce poprvé. Před třemi lety uvedli společně se studenty Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU v Divadle Disk inscenaci skončí to ústa, jež se s pozoruhodným citem věnovala vnímání experimentální poezie 60. let. Šlo především o překvapivé používání slov, jejich opakování, míru hlasitosti, důraz na rytmiku, a to vše v divadelním tvaru skládajícího se ze zdánlivě nesouvisejících fragmentů. Představení vyžadovalo velkou míru pozornosti, a také být patřičně otevřen netradičnímu projektu. I po třech letech od zhlédnutí inscenace v sobě dokážu nalézt zbytky neuchopitelných pocitů, které ve mně silně rezonovaly, aniž bych jej dokázal přesněji popsat. Je důležité ještě zmínit jedno další dílo Jiřího Adámka. Tím je rozhlasová hra popisovaná jako zvukově-hudební meditace s názvem Hra na uši uvedená před dvěma lety na vlnách Českého rozhlasu. Zvuková kompozice je inspirována brněnským konceptualistou Jiřím Valochem. Žel jsem tuto hru ještě neslyšel, a protože je novinka ve Studiu Hrdinů Oči v sloup prezentována jako poslední část trilogie volně navazující na skončí to ústa a Hra na uši, musím tento svůj rest brzy napravit. Jelikož tvůrci v programu k představení sami přiznávají, že teprve při zjištění obsahu inscenace Oči v sloup s ústředním motivem zraku pochopili, že stvořili tři díla spojená různými smyslovými orgány, předpokládám, že mě přeskočení pořadí nebude nijak limitovat.

Pro tvůrčí tým hrají jistě naprosto důležitou roli inspirační zdroje. Opět si vypomohu programem k představení, v němž je zmíněno pět jmen. Ján Mančuška, český konceptuální umělec slovenského původu, který žel zemřel již ve svých devětatřiceti letech, a výše uvedený Jiří Valoch evidentně inscenátory ovlivnily celou svojí tvorbou. Zbylá tři jména jsou uvedena s konkrétním svým dílem. Režisér Roy Andersson s filmem Ty, který žiješ, jenž předkládá divákům plno postav nehrající v ději žádnou roli. Spisovatel Alain Robbe-Grillet s románem Žárlivost (název díla má však v originále i význam žaluzie), popisující dění takzvaně „zvenku" nejmenovaným pozorovatelem. A malíř Diego Velázquez s obrazem Dvorní dámy, kde je divák mimo obraz v roli portrétovaného vladaře, jenž hledí na dvorní dámy, zatímco malířova postava se odráží ve vzdáleném zrcadle. Všechny tyto inspirační zdroje formulovaly tvůrčí kolektiv, který po využití fenoménu slova ve skončí to ústa se nyní tedy zaměřil na smysl zraku.

Již od prvních chvil představení je jasné, že Jiří Adámek a spol. plně využijí rozlehlosti sálu Studia Hrdinů. Na osvětleném jevišti je rádoby nahodile pohozeno a umístěno několik rekvizit, ale schází herci. Ti zůstávají v přítmí hlediště společně s diváky. V úvodních minutách pak táhlou, ale příjemnou formou prozrazují, že pečlivé a nikam nepospíchající pozorování a naslouchání je klíčem k přijetí smyslu inscenace. Podstatnou roli hraje věta: „Ach, hlesla Lukrécie a pohnula levou paží směrem k zátylku.", jež zazní častokrát a je jakýmsi zábradlím, kterého se může divák kdykoliv během představení zachytit. A v situacích, kdy by snad u někoho povolovalo soustředění je další opakující se větou trefná: „Přitom už to běží.".

Tvůrci zvolili pro udržení pozornosti diváka také další zajímavý postup. Tím je střídání situací, z nichž některé se věnují čistě používáním věcí na jevišti a přilehlém okolí, což samozřejmě vyžaduje větší míru soustředění než druhý druh situací, kterými jsou jisté krátké skeče přinášející i několik uzavřených mikropříběhů. Toto střídání skvěle drží solidní temporytmus inscenace a umožňuje divákovi být neustále ve střehu. Dokonce i když se vyhlásí přestávka, což je jen celkové chvilkové pozastavení účinkujících, byli všichni návštěvníci na vrcholu soustředění a absolutně neslevili z míry pozorování.

Ne všechny pasáže inscenace však vyzněly s potřebnou intenzitou. Osobně si myslím, že na vině budou některé herecké nesoulady, které se v mnou viděné repríze chvílemi projevily a nepříliš přesvědčivě na mě působil také koncept kostýmů, byť musím jedním dechem dodat, že jinak se scéna Zuzaně Scerankové nadmíru povedla. Přesto myslím, že pětice účinkujících své party zvládla víceméně solidně a vyznění celku jejich výběr spíše pomohl.

Kromě pozorování „cvrkotu" na jevišti postupně trénující mé vnímání prostoru mne zaujaly především tři dílčí scény. Zde jen krátké upozornění, aby případní chystající se diváci na Oči v sloup přeskočili na další odstavec. První nápaditá scéna byla kolektivní snaha shodit z přístřešku míč za pomoci všech dostupných rekvizit. Absurdně působící groteska vyvrcholila dosažením svého, přičemž bylo následně zjištěno, že basketbalový koš, kvůli kterému se celá tato peripetie odehrávala, je zasazen příliš vysoko u stropu a nelze jej tak využít. Krásné zobrazení marnosti lidského snažení, v němž nesledujeme celek, ale pouze aktuální dosažení svého. Druhou povedenou scénou byla ta, v níž se postupně všichni účinkující ztráceli za dveřmi, za nimiž zněly zvuky opery. Pouze dlouho váhající Daniel Šváb se do vytoužené místnosti slibující zážitek dostal až příliš pozdě. A poslední scénou, jež mne velice zaujala, byla ta, v které Ondřej Bauer s nebývalou intenzitou házel na jeviště postupně knihy, boty, kartáče a příbory. Možná odkaz na jisté očištění se od materiálna?

Popisovat by se dala de facto celá inscenace, a když si ji tak znovu vybavuji, tak mne to svádí, ale vlastně jen sám pro sebe. A tak také věřím, že z inscenace Oči v sloup budou mít diváci různorodé dojmy, což předpokládám byl i záměr tvůrců. Rozhodně musím podotknout, že tvorba Jiřího Adámka se vyvíjí zajímavým směrem. Dokáže ve správný čas překvapit, přičemž struktura představení je pevná a umožňuje skutečně nevšední divadelní zážitek.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.